Potkáte je v zapadlých nočních uličkách městeček na celém Islandu. Plouží se ve stínech, rozhlíží se, jako by něco hledali. Možná byste jim i chtěli pomoci, ale nejspíš vás od toho odradí jejich zjev. Šaty potřísněné ptačím trusem, silné rukavice a kartonové krabice nesené pod paží nevytváří napoprvé zrovna příznivý dojem.
Ani to, že tu za tmy hledají zbloudilá ptačí mláďata, nepůsobí zrovna důvěryhodně. A když se k tomu ještě přidá, že je plánují nakonec shodit ze skály? To byste asi měli spíš chuť zavolat na ně policii.
Jenže jde o nedorozumění. Vše, co tihle lidé – nadšení dobrovolníci – říkají a dělají, je pravda. A skutečně to má pomáhat papuchalkům.
V životě papuchalků severních je všechno předem poměrně jasně nalinkované.
Najít si partnera, zahnízdit – vyhrabat noru na předem zvoleném místě – a snést do ní vajíčko, to samicím zabere v průměru třináct dní. Stejně tak je dané, jak dlouho se o mládě budou ptačí rodiče starat, i to, že po šesti týdnech od vylíhnutí by měly mít hotovo.
Poté by už přepeřené ptáče mělo být schopné samo zamířit na svou první cestu do neznáma, na několikaměsíční výlet nad širé mořské pláně.
K tomu ale ne vždy dojde.
Nejistá cesta za světlem
Mladí ptáci se totiž při tom svém prvním letu mají instinktivně spolehnout na světlo měsíce na noční obloze. Má jim posloužit jako prvotní navigace. Jenže tato navigace může být snadno přehlušena – přesvícena – září nočních měst, přístavních bójí a reflektory majáků na pobřeží. Světelným znečištěním noční oblohy.
Namísto cesty nad vlny oceánu, v němž si mají nalézt rybí potravu, pak zamíří za jasnou září do vnitrozemí. Kde jim hrozí postupné vyčerpání a smrt hlady.
Nejde o maličkost, počty takto zbloudilých mláďat jdou na Islandu do tisícovek, a každoročně jich spíš přibývá.
Papuchalci přicházejí na svět v norách. Umí být i přes jeden metr hluboké. Po šesti týdnech od vyklubání by z nich měli mladí vyrazit na moře.
Místním lidem to lhostejné naštěstí není.
Proto četní dobrovolníci – vybaveni rukavicemi a kartonovými krabicemi – vyrážejí v průběhu srpnových a zářijových nocí do ulic ve svém okolí, aby je prohledávali, a se štěstím zachraňovali zbloudilá mláďata, která se v nich zmateně potácí.
Co je s ptáčaty papuchalků, lapenými v krabicích, dál?
Dobromyslní Islanďané je odnesou až k vysokým útesům na pobřeží, kde je z krabic vybalí – to je pro úspěch celé akce velmi podstatný krok – a poté je motivují k letu mimo pevninu. Často třeba tím, že je laskavě popostrčí, nebo je citlivě vyhodí do vzduchu, aby je tím povzbudili k letu.
Zkrátka je shodí z útesu, čímž udají další směr jejich letu.
Zní to krapet surově, ale v rámci omezených možností je to vcelku spolehlivá cesta, jak mladým papuchalkům pomoci.
S klimatem nehneme, ale toto zvládneme
Z každoročního „pomáhání“ papuchalkům už na Islandu vznikla docela hezká tradice, do které se s chutí zapojují všechny věkové kategorie.
„Je to už skoro rodinná záležitost,“ popisuje Erpur Snær Hansen, ředitel ekologického výzkumu v South Iceland Nature Centre.
V některých regionech, například v okolí města Vestmannaeyjabær na Vestmanských ostrovech – kde se nachází největší kolonie papuchalků na celém Islandu – už hlídkují v nočních ulicích všichni.
„Je to zapotřebí,“ dodává Hansen, i když s vysvětlením a objasněním důležitosti té pomoci je to trochu složitější. Papuchalci totiž nejsou zařazeni mezi ohrožené druhy a stále je možné je lovit, protože alespoň formálně žádným zásadním hrozbám nečelí.
Přesto jejich početnost výrazně klesá.
V okolí města Vestmannaeyjabær na Vestmanských ostrovech se nachází největší islandská kolonie papuchalků severních.
Za posledních třicet let jich ubylo skoro sedmdesát procent. Světla, která nad nočními městy svádí mláďata z cesty, jsou tou nejviditelnější příčinou, ale nikoliv nejzásadnější.
Co život papuchalků komplikuje mnohem více, jsou důsledky klimatické změny, respektive oteplení oceánu.
Kvůli němu se ryby – zejména třeba smačci píseční, tvořící zásadní složku výživy papuchalků – vyskytují v průměrně větších hloubkách a výrazněji dále od pobřeží. Pro papuchalky to znamená méně dostupné potravy a více námahy vynaložené k jejímu dosažení. Jinými slovy, je pro ně větší práce uživit svá mláďata.
S klimatickými změnami anebo proměnou teploty vod Atlantského oceánu obyvatelé islandského Vestmannaeyjabær sami nic nezmohou. Ale mohou se aspoň aktivně zasadit, aby každé z vyvedených mláďat papuchalků nalezlo při prvním letu svou správnou cestu.
Když pak shazují mladé papuchalky z útesů, vědí, že tím aspoň trochu pomáhají dobré věci.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
