Kdo byl Ötzi? Dnes to víme díky výzkumům přesně. Ale v září roku 1991, kdy jeho zmrzlé, vysušené tělo objevili ve výšce 3 210 metrů nad mořem manželé Erika a Helmut Simonovi z Norimberka, si všichni mysleli, že jde o turistu, který zabloudil v mlze a umrzl. Případně o vojáka z první světové války.
Přivolaný patolog s pomocí dalších horalů tělo vysekal z ledu a natlačili ho do dřevěné rakve. Z nepřístupného terénu putovalo do Innsbrucku helikoptérou spolu s pytlem ukrývajícím divné věci, jež se našly v okolí. Šlo o kusy oblečení z kůže ovce, kozy a medvěda. Opracovanou tyč z tisu delší než tělo, což byl luk. Hrot měděné sekyrky a 14 šípů se špičkami z pazourku. Až tehdy někoho napadlo, že o turistu asi nepůjde.
Nález přes 5 000 let staré mumie lovce z doby kamenné patří mezi největší novodobé objevy. Jeho tělo vyhádala po tvrdé mezinárodní právní při Itálie. Našel se přece 50 metrů od hranice na jejím území! Ale byli to Rakušané, kteří loni vytyčili pěší túru po Ötziho stopách. Částečně kopíruje trasu 3 200 kilometrů dlouhé turistické stezky E5, nejkrásnějšího treku Evropy.
Vysokohorská turistika v Ötziho stopách trvá osm dní. Začíná v rakouském Landecku a končí v italském Bolzanu, kde jsou ostatky pravěkého lovce uloženy v muzeu.
Zákeřná vražda
Stejnými údolími přes horské hřebeny putovali lidé před tisíci lety, mnoho se od té doby nezměnilo. Zachovávají si sveřepou nepřístupnost, ke které přispívá i počasí, jež se umí změnit během pár minut. Po většinu roku jsou navíc tato místa zasypaná sněhem.
Ötztalské údolí, kterým pochod vede, končí ledovci Tiefenbachkogel (3 250 m n. m.) a Schwarze Schneide (3 340 m n. m.), které se rok od roku smrskávají. Také sjezdovce, kde od roku 2000 začíná kolotoč elitních závodů Světovým pohárem ve sjezdovém lyžování, už chybí polovička.
Ale zatím jsme s pár dalšími turisty z celé Evropy na samém vstupu do tohoto nejdelšího rakouského údolí a kolem vládne sytá zeleň. Nad vesničkou Umhausen se tyčí tzv. Ötzi Village s replikami srubů a množstvím informací o tomto lovci. Pomocí radiokarbonové metody se potvrdilo, že žil v pozdní době kamenné, asi 3 300 let před Kristem.
Rentgenové a tomografické snímky, ultrazvukové vlny, výsledky rozboru tkání, endoskopické vzorky a osteometrický výzkum o něm navíc prozradily následující: bylo mu 48 let, měřil 169 centimetrů a vážil kolem 50 kilogramů. Měl hnědé oči, tmavé vlasy a kůži mu „zdobilo“ 62 tetování, do kterých byl zapuštěn prášek z rozemletého uhlíku.
Jeho cesta vedla z italského Etschalu přes údolí Schnalstal až na hranu Tisental, kde byl zákeřně zavražděn. Někdo ho zastřelil zezadu šípem.
Výšlap po stopách Ötziho není běžným trekem z bodu A do bodu B. Při každodenním pochodu překonávajícím vzdálenost 20 kilometrů člověk přemýšlí, co se tehdy asi stalo. Boubelaté mraky jako z barokních obrazů a rychle se pohybující pruhy světla pátrající po poutnících v divokém lese dodávají té scéně na dramatičnosti.
Vodopády potu
Člověk si musí ke každému kroku vytvořit pozitivní vztah. Už proto, že na kilometru zvedne nohu v pohorce dvatisícekrát! Jsme tu od toho, abychom kráčeli vpřed, přesvědčuji se v duchu a spěchám za průvodcem Josefem. Má na tričku výstižný nápis: Pouze v místech, kam jste došli sami pěšky, jste opravdu byli.
Vyšplhali jsme 200 výškových metrů podél Stuibenfallu, nejvyššího vodopádu Tyrolska. Vznikl před 9 600 lety, kdy se sesunula část údolí a masy kamene přehradily tok řeky Ache a říčky Horchlabach. V roce 2016 byl u něj zbudován gigantický závěsný most se 720 schody, natahující se přes pět pater, odkud se nabízejí děsivé pohledy na protější téměř půlkilometrovou ferratu.
Cesta o den později začíná nad lyžařským resortem Sölden, kam vás doveze autobus. Je zaplněný do posledního místa, na konečné vystupuje přes 50 turistů. Tedy především turistek, děvčat ve věku 17 až 25 let. Oblečeny do nejnovějších funkčních materiálů září do dálky barvami, jako by se chystaly k vystoupení na spartakiádě. Jejich velké batohy však svědčí o tom, že s sebou nesou i věci, které by zkušenější horal nechal doma. Už proto, že tato část treku vede ledovcovými morénami plnými pohyblivých kamenů a sutě.
Z výšky 3 244 m n. m. klesá trasa do vesničky Vent „jen“ 1 900 metrů nad mořem. Pár domků a kostelík ve Ventu stály u kolébky rakouského turismu. V roce 1860 sem farář Franz Senn pozval bohaté Angličany a přesvědčil místní obyvatele, aby jim nabídli ubytování.
Odtud se cesta opětovně zvedá a v podobě nekonečné pěšiny šplhá k horské boudě Martin-Busch Hütte o 600 metrů výš. Stále unavenější kroky shrbených poutníků sleduje špička Wildspitze. Svými 3 774 metry se ukrývá za závojem mlhy, jako by přemýšlela, zda to „dají“, či ne.
Na noci ve společné noclehárně za doprovodu pokašlávání, chrápání a rozsvěcování není nic vábivého. Údolí Schnalstal patří do národního parku,takže je zakázáno nocovat venku. Ubytování na chatě je jedinou možností, která se musí objednávat měsíce dopředu.
Ve stopách Ötziho teď na podzim kromě poutníků směřují i tisíce ovcí, které se od jara popásaly na stráních údolí. Než nasněží, musí zpět do Itálie. Jinak by v horách umrzly.
A pak jsem ho potkal
Ötzi trek pořádá innsbrucká cestovní kancelář ASI Travel, která zájemcům rezervuje ubytování, snídaně a místní dopravu. Zajistí i průvodce, který zná oblast jako své boty a zajímavě o ní vypráví. S čím pomoci nemůže, jsou křeče ve stehnech a lýtkách, které po pár dnech pochodu bez varování napadají unavené svaly.
Z Martin-Busch Hütte to je k místu, kde objevili Ötziho, další tři hodiny stoupání. Většina poutníků přitom směřuje přímo do Jižního Tyrolska přes Similaun Hütte ve výšce 3 603 m n. m., kamennou mohylu „ledového muže“ nechává stranou. Náhlé ticho tak ruší jen občasné zabečení ovcí.
Stromy s keři nahradila vřesoviště s obrovskými bludnými kameny porostlými lišejníky. Průvodce se náhle sehne a ukazuje na lesklý oblázek, do kterého jsou doslova „zapečené“ malé tmavé kousky. Jde o granáty, ne české, ale rakouské.
Výstup do průrvy, kde se vysílený krvácející Ötzi schoval mezi dvě skály, lemují kovová lana. Do mého sípavého dechu si notuje vítr chytlavé blues a jeho dotyky jsou náhle ledové jako smrt. Soustředím se jen na špičky bot, když zahlédnu rozmazanou postavu. Je to Ötzi, nebo přízrak?
„Kde máš kalhoty, člověče?“ uklouzne mi. Chlapík s vousy až na břicho má kolem pasu uvázanou jen košili a na krku píšťalku. Tři dlouhá písknutí jsou uznávaným symbolem v případě volání o pomoc.
Tento muž by ale spíš na pomoc přišel, než by o ni žádal. Na cestě, kterou začal v Normandii, je už čtyři měsíce. Přestal být tím, kým byl dřív, přišel o akademické tituly, postavení ve společnosti a zhubl 15 kilogramů. Gatě se mu rozpadly minulý týden, ale prý to je takhle pohodlnější. „Po pár týdnech cesty o samotě ti přestane záležet na tom, jak vypadáš,“ říká. „Turisty absolvující jen několikadenní trasu už ani nevnímám. Pohybuji se v jiném světě. Ztrácím, abych získal.“ Usměje se. Jeho kroky totiž zrovna vedou z kopce dolů. Pak zmizí. Jako by se mi jen zdál.































