Dodnes nikdo nechápe, jakým způsobem a s jakým nářadím dokázali tehdy arabští trhovci něco takového vytvořit.
Chodili jsme celý den, ušli nejméně deset kilometrů a viděli jsme přitom slabou polovinu všeho, co Petra nabízí. Vstupenka na den stála 20 USD, ale většinou si turisté za 50 dolarů kupují lístek rovnou na tři dny.
Přes Mrtvé moře do Ammánu
Další zastávkou bylo Mrtvé moře. Z Petry to bylo asi 100 kilometrů jízdy. Motorka se pod tíhou nákladu - v Petře nám přibylo dalších 10 kilo zavazadel v podobě sádrových obrazů, skleněných váz a dvou vodních dýmek pro sebe a kamaráda - povážlivě kolíbala.
S takhle přetíženým vozidlem jsem se přeci jen trochu bál - jsem totiž poněkud nedůvěřivý k systému, jakým mají stroje BMW vyřešeny uchycení zadního kola jen z jedné strany. Často jsme naletěli na nějakou díru a nezbylo mi než se modlit, ať se nám neutrhne kolo.
Jeli jsme hornatou krajinou, kde už byla cítit pořádná zima. Těšil jsem se na Mrtvé moře a byl jsem plný očekávání.
Na místě jsme potkali spoustu evropských důchodců, kteří si tu léčí revma. Šel jsem do vody, ale když jsem chtěl plavat, tlak způsobený hustotou mořské soli mi vyhodil nohy až na hladinu a měl jsem co dělat, abych udržel hlavu nad vodou. Do očí se prý nesmí dostat ani kapka vody.
Lehnul jsem si na záda, nohy měl na povrchu a skoro jsem si mohl sednout. Hodně lidí si ve vodě četlo. Byla to fantazie. Irena se mezitím namazala černým bahnem. Voda byla až nepříjemně teplá, dosahovala asi 30 C.
Když je ze silnice kluziště...
Do Ammánu, hlavního města Jordánska zbývala necelá hodina. Cestou začalo pršet a ze silnice se stalo kluziště. Jeli jsme pomalu, za soumraku jsme dojeli do hlavního města, kde jsme dle anglického průvodce našli levný hotel, plný cestovatelů z celého světa a jako vždy i tady jsme se s nimi bavili do pozdní noci.
Ráno jsme si prohlédli zajímavé části Ammánu, včetně bazaru, kde jsem usmlouval dobré ceny suvenýrů. Odpoledne jsme se vydali na cestu do Sýrie.
Silnice byly stále kluzké, neodvážil jsem se jet uvolněně. V zatáčkách jsem byl vždy připraven na smyk a proto jsem brzdil převážně zadní brzdou, protože už třikrát mi přední kolo začalo uklouzávat. Jel jsem za nějakým autem, projel kruhový objezd, vyjel do esíčka a pak se to stalo.
Uklouzli jsme, cítil jsem, jak mi padá motorka a zařval jsem na Irenu, ať se drží. To už jsme se ale klouzali po pravém kufru a bočním kanystru. Pří smyku jsem zřejmě najel na nějakou suchou část silnice, motorka se zvedla. Konečně jsem se celý rozklepaný zastavil. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Od té doby jsem byl ještě opatrnější, i když to víc už snad ani nešlo.
