zavřít
1 / 31
náhledy
Torza kamenných domů, ohrady, kaple. Vše usazené v malé zátoce obklopené útesy, které jsou prý nejvyššími ve Spojeném království. Návštěva vybydlené vesnice Hirta na souostroví St. Kilda nabízí skutečně nevšední scenérie. Mohou vyprávět nejen příběh o extrémní izolaci a vůli k přežití, ale i o nové naději.
Autor: Profimedia.cz
Původ názvu vesnice Hirta můžeme hledat buď v keltském Ei hirt, což souběžně značí temnotu a smrt, norském Hirtir, značícím ostré parohy jelena, anebo v gaelském hlar-Tir, které označuje Pustinu na západě. Ani jedno z těch pojmenování nevytváří zrovna dobrý první dojem.
Autor: Hugh Miller, Creative Commons
Nelichotivému původu jména navzdory bylo území vesnice Hirta osídleno prakticky nepřetržitě už od doby železné. Dobře dvě tisíciletí v jednom kuse, což už je pořádné stáří sídla. Tak to alespoň dokládají četné archeologické nálezy v místě.
Autor: Richard Sutcliffe, Creative Commons
Jinak se ale historie vesnici ztracené na ostrově spíše vyhýbala. V roce 1498 se podle kronikářů stalo souostroví St. Kilda a vesnice na něm součástí majetku klanu MacLeodů z Dunveganu. V roce 1666 byla Hirta vůbec poprvé formálně zakreslena do map a teprve v roce 1746 tu proběhlo první sčítání lidu.
Autor: Phil Thirkell, Creative Commons
Za ten nezájem okolního světa vděčili vesničané extrémní izolaci svého ostrova. Jeho skalnaté výběžky leží čtyřiašedesát kilometrů západně, směrem do Atlantiku, od Vnějších Hebrid. A 180 kilometrů od Skotska. Přičemž už Hebridy byly považovány za ten nejzazší vystrkov a konec civilizovaného světa.
Autor: Olaf1950, Creative Commons
Kontakt obyvatel z vesnice Hirta s lidmi z Vnějších Hebrid, potažmo s „pevninou“, byl po dlouhá staletí naprosto minimální. Dílem i proto, že ostrovy jsou obehnány útesy vyššími, než jsou ty v Doveru, a zdejší malý přístav, nechráněný před vlnobitím, téměř neumožňoval klidné přistání.
Autor: John Norman Heathcote, Creative Commons
Lodě, které v průběhu 16. století zakotvily u St. Kilda, by se skoro daly spočítat na prstech. Pro necelé tři stovky ostrovanů, stálých obyvatel vesnice Hirta, to ale nepředstavovalo problém. Vnější svět jim chyběl překvapivě málo. Protože ho neznali.
Autor: Mick Crawley, Creative Commons
V zásadě nepotřebovali vědět nic o stoleté válce, válce růží anebo o tom, že se mezi 14. a 18. stoletím „jejich“ Anglie proměnila z feudální, nábožensky jednotné monarchie na protestantský stát s parlamentní kontrolou moci. Na ostrově si vládli sami, formou sněmu, a měli svých starostí dost.
Autor: Profimedia.cz
Živobytí jim zajišťoval chov ovcí, rybaření, pěstování ječmene a ovsa prabídné kvality, brambor, cibule a kapusty. Jinou zeleninu nebo ovoce prakticky neznali. Jediné ozvláštnění jídelníčků jim plynulo ze sběru vajec a lovu mořských ptáků, kteří tu v hojných počtech hnízdili.
Autor: Tgo2002, Creative Commons
Sezonní sběr vajec, spojený se šplháním po skalních útesech bez jištění, patřil ke zdejšímu koloritu stejně jako pravidelné nabírání vody z těch několika pramenů nebo stavění kamenných ohrad pro ovce a nesnadné přežívání dlouhých trudných zim. Po jiném životě netesknili, protože jiný neznali.
Autor: ČTK
Obyvatelé kamenné vesnice Hirta, jediného stálého sídla na souostroví St. Kilda, tak skrze izolaci dosáhli jen obtížně představitelné míry soběstačnosti. Až absolutní nezávislosti na vnějších zdrojích, udržitelnosti. Pravda, vykoupené tím, že tuhou zimu občas ti nejstarší a nejmladší nepřežili.
Autor: Profimedia.cz
Spojení ostrovanů s civilizací bylo vratké. Na otevřených rybářských člunech se povětšinou až k Hebridám plout nedalo. Cesta do Harris nebo Lewis jim trvala několik dní a nocí po moři, za nepříznivého větru i déle než týden.
Autor: David Dixon, Creative Commons
Ani naopak to nebylo snazší. Lodě mohly ve Village Bay na St. Kilda zakotvit jen tehdy, když přálo počasí. V podstatě jen v úzkém okně během letních měsíců, pokud zrovna neudeřily bouře. A bouře tam byly opravdu časté.
Autor: Profimedia.cz
Lodní deníky vypráví, bez velkého přikrášlování, o desetimetrových vlnách a běsnění moře, které umělo přetrvat i pětašedesát dní v kuse. Lodě, které nemohly bezpečně přistát, tak musely odplout, aniž by vyložily zásoby. Znovu se o to mohly pokusit zase až příští rok.
Autor: Julian Paren, Creative Commons
Vesničané z Hirta například „komunikovali“ s pevninou i tak, že ve velkých vacích z ovčích kůží posílali po proudech směrem k pevnině své „objednávky“ potřebného zboží. Tou krkolomnou vodní cestou někdy skutečně dorazily k adresátům. Ale jindy je proud zanesl až k norským fjordům.
Autor: Rob Farrow, Creative Commons
Proto do Hirta změny vstupovaly jen velmi pomalu a plíživě, až během druhé poloviny 19. století. Založená misie sem přinesla první zmínky o vnějším světě a provizorium školního vzdělání. S námořníky se sem dostala mouka, čaj, cukr. A peníze. Tedy věci, které místní povětšinou neznali. A po nichž začali bažit.
Autor: Rude Health, Creative Commons
Spolu s kontakty s civilizací také přišly epidemie. Neštovice, například. Počet obyvatel nesmlouvavě zredukovaly pod jednu stovku. Někteří z pozůstalých pak ochotně kývli na nabídku skotských náborářů, a nechali se přesídlit do Austrálie. Souostroví St. Kilda, respektive jeho vesnice Hirta, se vylidňovalo.
Autor: Profimedia.cz
Zásadní dopad na vesnici Hirta měla první světová válka. Ostrované dosud v žádné takové nebojovali, ale do téhle už mladí muži braneckého věku narukovat museli. Na ostrově tehdy vznikla malá vojenská posádka a radiostanice. Tu dokonce 18. května 1918 ostřelovala německá ponorka.
Autor: Mick Crawley, Creative Commons
Nejen proto byla přítomnost britských vojáků pro starousedlíky slušným kulturním šokem. Technika, vybavení, konzervované potraviny, lékařská péče, kvalitní oblečení. Začali vidět a chápat, co všechno jim uniká. A po válce, když se britské námořnictvo z ostrova stáhlo, to lepší nebylo.
Autor: Alexander Hutchison, Creative Commons
Obyvatelé vesnice Hirta už totiž zahlédli, o co svou izolací přichází. Podtrhl to rovněž návrat přeživších synů, válečných veteránů. I oni viděli svět „tam za mořem“ a netoužili po dalších bídných zimách a riskantním šplhání po útesech. Rozhodli se tedy odejít nadobro.
Autor: Unknown., Creative Commons
Hirta tedy přišla skoro o celou generaci mužů. Vymizela tím pracovní síla, a to poslední, co vesničany pojilo – soudržná komunita – se nadobro rozpadlo. Pak už stačilo jen pár špatných zim, aby se trvalý pocit úplné bezvýchodnosti života na ostrově završil.
Autor: Mick Crawley, Creative Commons
Tragickou poslední kapkou bylo úmrtí Marry Gilliesové. Na zánět slepého střeva nemusela zemřít, byla-li by jí poskytnuta zdravotní pomoc včas. Ta ovšem nebyla na ostrově dostupná. V posledním hlasování vesnického sněmu se místní rozhodnou. Požádají vládu o evakuaci. A je jim vyhověno.
Autor: George Washington Wilson, Creative Commons
Dne 29. srpna 1930 odtud na palubě lodi HMS Harebell odplouvá za lepším životem posledních šestatřicet obyvatel. Vesnice Hirta a dvoutisícileté nepřerušené osídlení souostroví St. Kilda tím zaniká. Někdejší ostrované se zabydlí ve Skotsku, část z nich najde práci dřevorubců a rybářů.
Autor: Erica Hume, Creative Commons
Hodí se asi zmínit, že vesnice Hirta nezanikla proto, že by snad její obyvatelé nějak selhali. Zkoušky z lekcí absolutní soběstačnosti skládali po staletí s úspěchem. Hirta zanikla proto, že extrémně křehký způsob života izolované ostrovní vesnice nebyl slučitelný s moderním světem.
Autor: Profimedia.cz
Z té až absolutní nezávislosti a soběstačnosti se totiž díky vlivům a výdobytkům civilizace stala nejprve „vysoká míra soběstačnosti“. A ta nakonec vyústila v závislost na dovozu zboží, služeb. Závislosti často nenaplněné, a o to tíživější.
Autor: ČTK
Následoval tedy rozpad, zmar a zánik pozůstatků vysídlené vesnice, jak by se dalo čekat? To právě ne. V roce 1955 se tu, na vylidněném ostrově, zabydleli nastálo vojáci. Nejprve coby operátoři vojenské střelnice, ale následně i jako malá posádka kolem vojenských instalací.
Autor: ČTK
V 70. letech sem přišli přírodovědci, ornitologové a lidé z NTS. Tedy z Národního trustu Skotska, ochranářské organizace. Předmětem jejich zájmu byly ty kolonie mořských ptáků. Například terejů, kterým dřív vesničané z Hirta vybírali hnízda, tu přebývá čtvrtina celé evropské populace.
Autor: ČTK
Poté, co bylo souostroví St. Kilda zařazeno nejprve mezi přední přírodní rezervace regionu, poté jmenováno mezi „Sedmi přírodními divy Skotska“ a nakonec roku 1986 zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO sem začali proudit i zvědaví, přírodu milující turisté.
Autor: Profimedia.cz
Počet obyvatel – námořníků, vojáků, přírodovědců – kteří nyní souostroví sezonně obývají, se blíží sedmdesátce. Skoro dvakrát tolik, než kolik činil počet stálých obyvatel před evakuací. A turisté? Těch sem míří okolo 4 500 ročně. Zajíždí sem pravidelná linka lodi, vyrostlo tu i pevné molo.
Autor: Profimedia.cz
I proto jsou víc než jen spekulací řeči o „návratu“. Generace potomků někdejších obyvatel už totiž vidí, že život v ne už tak izolované vesnici by k uzoufání nebyl. Současná technika a obnovitelné zdroje soběstačnost usnadňují. A cestovní ruch i odlehlá krása přírody naopak představují lákavý potenciál.
Autor: Profimedia.cz
Dost možná se tedy jednou bude brzy psát o souostroví St. Kilda a jeho jediném sídle, vybydlené vesnici Hirta, jako o vesnici, která odmítala odejít. Pětadevadesát letech poté, co se odtud lidé evakuovali, má totiž ty nejlepší podmínky pro své znovuosídlení.
Autor: Profimedia.cz
