Po Orlíku i bez řidičáku
Momentální nápad vyzkoušet o prodlouženém víkendu jízdu obytnou jachtou po některém z našich přehradních jezer se nejprve u rodiny nesetkal s nadšením. Jediným argumentem, který jsem byl schopen uznat, byla absence průkazu VMP (řekněme jakéhosi "řidičáku na jachtu"). Naštěstí jsem našel půjčovnu, která po krátkém zaškolení půjčuje malé kajutové jachty i amatérům jako jsem já, takže jsme se nakonec sbalili a po rychlé kontrole předpovědi větru na Windguru vyrazili směr Orlická přehrada.
Radek Eliáš už na nás čeká ve své maríně, kde se na hladině kymácejí asi dvě desítky lodí. Tady také kotví naše budoucí plavidlo a při pohledu na něj nevěříme, že do takové lodičky se vměstnáme čtyři a ještě zbude místo na jídlo. Když jsme tam však všechno nanosili a naplnili všelijaké výklenky, poličky a další všemožné úkryty, kterými loď disponuje, překvapivě zbylo místo i pro nás.
Kdo nemá průkaz VMP (vůdce malého plavidla), musí být před vyplutím nejprve proškolen. Nechci dopadnout jako kapitán Schettino, takže dávám pozor a pečlivě sleduji Radkovy nákresy klacíkem na plážovém písku. Ze čtvrthodinové nalejvárny o pravidlech přednosti v jízdě nakonec usuzuju, že lepší bude dát přednost všem. Jistota je jistota.
Ještě vyzkoušet přívěsný motor, zjistit, které provázky vedou ke které plachtě a můžeme vyrazit. Radek s úsměvem mává na rozloučenou a mě napadá, kde bere tu jistotu, že mu za čtyři dny jeho loď vrátíme celou?
Romantické nocování
Naštěstí nám počasí přeje, vůbec totiž nefouká. Večerní hladina připomíná zrcadlo, jachting je tedy velmi bezpečný. Plachty necháváme zatím smotané a za pobrukování motůrku si to šineme na jih. Zapínám GPSku. Ne snad že bychom bloudili, ale tahle krabička mi ukazuje rychlost plavby. Když dám plný plyn, tak ty čtyři koňské síly našeho motoru vyvinou rychlost 10 km/hod. Tedy, námořníci prominou, správně 5,5 uzlu.
Nyní máme čas zjistit, co jsme si to vlastně půjčili a prozkoumáváme všelijaké úkryty na lodi a jejich obsah. Na lodi je kotva, sekyrka, pádlo, plovací vesty, kanystry s benzinem, návod na řízení lodi, zapalovač, vařič, nádobí a spousta dalších předmětů. Jako nejdůležitější se posléze ukázal malý plastový kyblík s lanem na nabírání vody. Tento nástroj nám nakonec pomohl se spoustou činností.
Konečně se nám zalíbila jedna zátoka s písečnou pláží. Není tu žádná jiná loď a dokonce ani žádný rybář, budeme tedy nocovat romanticky! Koriguju rychlost i směr, ale ke břehu se blížíme rychleji, než bych si přál. Najednou musím provést několik věcí najednou, kde je proboha ruční brzda? Otáčím motorek a dávám "zpátečku", do toho vymotávám kotvu, která vzápětí mizí v hlubině. Rychle zauzlovat za zábradlí a hopem na příď (cestou nezakopnout o žádné z lan), vyskakuju na břeh (vody je tu do pasu) a vážu příď ke starému pařezu.
Uf! Přistát s kanoí by bylo jednodušší, ale napoprvé to nebylo špatné. Loď je celá a jedinou chybou byl můj špatný odhad hloubky vody. Příště si najedu blíž ke břehu!
Vaří se večeře, děti se v podvečerním sluníčku koupou a kyblíkem honí v mělčině rybky, kapitán odpočívá. Rozdělení úkolů je jasné. Se soumrakem věšíme na ráhno petrolejku a sledujeme rudnoucí oblohu na západě. Uléháme do kajuty a s mírným pohupováním usínáme.
Konečně jachtíme
Následující den pokračujeme na sever, tedy "proti proudu" přehradního jezera. Břehy se rozestupují, najednou to vypadá skoro jako na moři.
Čas od času kolem nás propluje výletní parník, jehož pasažéři si nás fotí jako zajímavé zpestření. Máváme na sebe a stejným způsobem se zdravíme s dalšími jachtaři nebo posádkami motorových člunů. Pak tu jsou hausbotáři, "plující boudičky", jak je pojmenovaly naše děti. Ti také zdraví, což se nedá už říct o rybářích, jejichž motorem poháněné pramice či nafukovací čluny se jako piraně občas vynoří ze stínu zátoky.
Začíná pofukovat, je načase napnout plachty.
Vypínám motor a nastává krásné ticho. Bohužel jsme také podstatně zpomalili. Vítr (spíš vánek) nemá sílu a navíc fouká proti nám. Lovím v paměti Radkovy poučky: slepý úhel, křižování proti větru, halsa, re,... Vypadá to složitě, ale jedeme! Vítr napíná plachty, voda za kormidlem šplouchá a hrad Orlík před námi se pomalu zvětšuje.
Vodní hladina přehrady leží o 60 m výše, než tekla původní Vltava, takže Orlík, kdysi skutečně evokující orlí hnízdo, dnes spíše připomíná vodní hrad. Vychutnáváme si neobvyklý pohled na monumentální stavbu, kterou postupně obeplouváme ze tří stran.
Kotvíme přímo pod hradem a s grácií procházíme kolem fronty svátečních turistů čekajících na parník. Objevujeme další kouzlo jachtingu: nezávislost. Připadáme si jako v exkluzivním klubu těch, kteří nemusejí sledovat jízdní řády, čekat ve frontách a mačkat se s ostatními na palubě.
Skrz peklo ke Zvíkovu
Hned za dalším výběžkem spatříme další dominantu na naší trase: Žďákovský most. Jeho délka je 540 m, hlavní oblouk má o rozpětí 330 m a podpírá konstrukci vedoucí ve výšce 50 m nad hladinou jezera. Bez zajímavosti není ani to, že most nese jméno po osadě Žďákov u Chrástu, která byla přehradou zatopena a zmizela z povrchu zemského. My dnes naopak díky přehradě můžeme volně plout po našem českém "moři".
Vítr opět lehá, takže nahazuju motor a razíme si cestu prostředkem jezera. Dosud vzdálené břehy začínají nabývat ostřejších kontur. Údolí se svírá a mezi vegetací se po obou stranách objevují skaliska. Vjíždíme do jedné z nejdivočejších částí Orlické přehrady, přibližně 4 km dlouhého kaňonu končícího u soutoku Vltavy s Otavou. Již název zaniklé samoty na konci kaňonu, Černý Vír, a protější zátoky zvané "peklo" hovoří výmluvně o dravosti řeky v těchto místech. Dnes na charakter toku můžeme usuzovat už jen ze skalních stěn a kamenitých břehů.
U Zvíkova si dopřáváme pauzu, jdeme na zmrzlinu a doplňujeme pitnou vodu. Vyšplháme na vyhlídku s pěkným pohledem na hradní věž. Tento gotický hrad byl pro svou výstavnost a polohu často označován králem českých hradů. Tyčil se na vysokém skalnatém ostrohu nad soutokem řek Vltavy a Otavy.
Pro nás toto místo představuje jedinou křižovatku, kde se musíme rozhodnout, kudy dál. Vzdutí Otavy nesahá dále než nějakých 18 km a navíc tuto šumavskou řeku pokrývají řasy a teď v polovině srpna připomíná špenátovou polévku. Volíme tedy Vltavu.
Jak to ten chlap dělá?
Vltava nad Zvíkovem je čistá a mnohem klidnější, tady už neplují výletní parníky a i jiných plavidel vidíme podstatně méně. Řeka se zužuje, tu a tam se objeví malá pláž nebo zátočinka. Břehy pokrývá kompaktní les, takže si plujeme zelenomodrým světem oblohy, lesa a vodní hladiny.
Opět nacházíme krásné místo na kotvení v klidné boční zátoce. Po večeři hrajeme na zádi karty, posloucháme zvuky nočního lesa, které doprovází občasné ťukání lan o stěžeň.
Další den dojedeme ke kostelu sv. Bartoloměje v Červené, kde kotvíme na pláži plné raků. Doplňujeme pitnou vodu a jdeme se podívat ke kostelu, který byl přenesen z původní zatopené obce Červená na vyvýšené místo nad řekou. Přestože žebrová klenba presbytáře kostela je snad nejstarší svého druhu v Čechách, objekt je uzavřený a okolí vypadá dost zpustle. Škoda.
Přestože odtud k začátku vzdutí zbývá ještě 23 km, rozhodujeme se otočit loď a vydáváme se na zpáteční plavbu.
Mírně pofukuje do zad a jakmile se břehy pod Zvíkovem trochu rozestupují, napínáme plachty. Nikam nespěcháme, takže cestovní rychlost okolo jednoho až dvou uzlů nám nikterak nevadí.
V zákrutu před Orlíkem vítr zesiluje a zezadu se k nám přibližuje další plachetnice. To by tak hrálo, aby nás předjeli! Dotahuju kosatku, hraju si s nastavením plachty, jemně kormidluju a podle zčeřené hladiny čekáme na každý závan větru. Modrá plachetnice se však pořád přibližuje. Jak to ten chlap dělá? Na rozdíl od chaosu na naší palubě tam panuje klídek, starší pán pokuřuje a huňatým ocasem na nás mává jeho pes. Vidím, že k mistrovství je třeba se propracovat zkušenostmi, tady svaly nehrají hlavní roli…
Pod Velkým Vírem je dvojitá zatáčka a řeka zde dosahuje největší šířky. I proto tady pluje nejvíc jachet, odhaduju, že na hladině se jich tu pohybuje několik desítek. Najednou voda zčerná a od západu začne mocně foukat. Halsa!, vykřiknu na posádku varování a ráhno vzápětí se svistotem přeletí na druhou stranu. Loď se naklání, v upínacích lanech to zalupe a plachty se napnou pod silou větru. Vystřelíme vpřed a okamžitě nabíráme slušnou rychlost. Oproti rekordům závodních plachetnic sice pořád jedeme jako šneci, mně ale těch 14,5 km (8 uzlů) připadá, jako bych řídil formuli.
Když se po čtyřech dnech vracíme zpět do domovské maríny, máme za sebou tolik zážitků a malých dobrodružství, že jsem rozhodnutý udělat si zkoušky, abychom příští léto mohli s jachtou i na moře!
Může se hoditLoď bez průkazu Půjčovny Půjčovny lodí na Orlíku: Sport-Eli, Hacjacht Ceny Stravování, kempy Kotvení Co s sebou Kdy jet Předpověď počasí a větru |