Bubny na noční slavnosti znějí stále stejným, znepokojujícím rytmem exotiky i erotiky. A dívka, která vám henou kreslí na paži ornament, vytváří stejně rafinovaný vzor,jaký před staletími kreslily její předchůdkyně okouzleným námořníkům z karavel mířících do bájného Cipanga.
Vítejte v Ománu, zemi, kde ještě skoro nikdo nebyl. Zemi, která nabízí komfortní cestu do minulosti. V kraji drsných skal a pouště se závodí v přívětivosti. Všichni se usmívají, jen delfíni se chechtají. Omán, tajemný sultanát, který teprve nedávno jako jedno z posledních míst planety byl vtažen do 20. století, se má stát turistickým magnetem pro 21. století. Dhau, arabská loď, klouže po vlnách, motor v podpalubí hlasitě pufá, ale trojice delfínů z toho má jen legraci. Dokud je to baví, vznášejí se jako akvabely kolem lodi, až ji pak nechají odplout směrem ke korálovému útesu. Ale pravý Omán začíná až na pobřeží. Ne voda, ale sucho, skály a písek, ne delfíni a fialové ryby na útesech, ale velbloudi, oázy a stará města, o nichž psal Marco Polo. Tak vypadá poustevník Arábie, donedávna všem cizincům zapovězený,který se teprve nedávno začal vylupovat z hermetické ulity své uzavřenosti. Díky tomu, že si Omán nikoho nepouštěl k tělu, zůstala příroda nedotčená a jeho lidé nezkažení. Moře je čisté,pláže liduprázdné,palmy zelené. Divoké, rozeklané skály a pustiny vnitrozemí však stále nejsou tím, co dělá Omán tak zvláštním. T ím je směs tradic, které si exotický sultanát díky izolaci udržel a pohodlí západního střihu, které si pořídil za peníze z ropy. Ománci sice stále nosí za pasem dýky, chandžáry, ale v ruce třímají zbraň moderního věku, mobilní telefon. Všechno je čisté,spořádané,bezpečné. Je to Arábie, ale není to Egypt či Tunisko, spíš Švýcarsko. Není třeba přemýšlet, co jíst a co ne. Pít se dá voda z kohoutku. Moderní fasáda však nepřekrývá tradiční tvář země. Nábřeží Maskatu a Mutry, hlavního dvojměstí země, vypadá takřka stejně, jako když v přístavu kotvili první evropští mořeplavci a když odtud na sever mířily karavany s kadidlem a myrhou. Současně je vypulírované, obnovené a modernizované, ovšem bez falše procovského lesku, jemuž se neubránily jiné země Arabského poloostrova. Stačí si projít úzké uličky i stará náměstíčka Maskatu a návštěvník uvidí město velmi podobné tomu, kde kotvili plavci na cestě za zlatem a kořením Orientu. Také sousední Mutra je oknem do minulosti. Pod stále stejně dramatickou kulisou rozeklaných hor jsou na nábřeží tvaru půlměsíce jako tehdy arabské domy s okny zakrytými vyřezávanými mřížemi. Stejná je poušť, stejní jsou i mazaní obchodníci, jen mají mobil v kapse a klimatizovanou toyotu za rohem. Ale západ slunce se nezměnil vůbec, vypadá stále tak jak jej viděl a popsal Marco Polo...
Vítejte v Ománu, zemi, kde ještě skoro nikdo nebyl. Zemi, která nabízí komfortní cestu do minulosti. V kraji drsných skal a pouště se závodí v přívětivosti. Všichni se usmívají, jen delfíni se chechtají. Omán, tajemný sultanát, který teprve nedávno jako jedno z posledních míst planety byl vtažen do 20. století, se má stát turistickým magnetem pro 21. století. Dhau, arabská loď, klouže po vlnách, motor v podpalubí hlasitě pufá, ale trojice delfínů z toho má jen legraci. Dokud je to baví, vznášejí se jako akvabely kolem lodi, až ji pak nechají odplout směrem ke korálovému útesu. Ale pravý Omán začíná až na pobřeží. Ne voda, ale sucho, skály a písek, ne delfíni a fialové ryby na útesech, ale velbloudi, oázy a stará města, o nichž psal Marco Polo. Tak vypadá poustevník Arábie, donedávna všem cizincům zapovězený,který se teprve nedávno začal vylupovat z hermetické ulity své uzavřenosti. Díky tomu, že si Omán nikoho nepouštěl k tělu, zůstala příroda nedotčená a jeho lidé nezkažení. Moře je čisté,pláže liduprázdné,palmy zelené. Divoké, rozeklané skály a pustiny vnitrozemí však stále nejsou tím, co dělá Omán tak zvláštním. T ím je směs tradic, které si exotický sultanát díky izolaci udržel a pohodlí západního střihu, které si pořídil za peníze z ropy. Ománci sice stále nosí za pasem dýky, chandžáry, ale v ruce třímají zbraň moderního věku, mobilní telefon. Všechno je čisté,spořádané,bezpečné. Je to Arábie, ale není to Egypt či Tunisko, spíš Švýcarsko. Není třeba přemýšlet, co jíst a co ne. Pít se dá voda z kohoutku. Moderní fasáda však nepřekrývá tradiční tvář země. Nábřeží Maskatu a Mutry, hlavního dvojměstí země, vypadá takřka stejně, jako když v přístavu kotvili první evropští mořeplavci a když odtud na sever mířily karavany s kadidlem a myrhou. Současně je vypulírované, obnovené a modernizované, ovšem bez falše procovského lesku, jemuž se neubránily jiné země Arabského poloostrova. Stačí si projít úzké uličky i stará náměstíčka Maskatu a návštěvník uvidí město velmi podobné tomu, kde kotvili plavci na cestě za zlatem a kořením Orientu. Také sousední Mutra je oknem do minulosti. Pod stále stejně dramatickou kulisou rozeklaných hor jsou na nábřeží tvaru půlměsíce jako tehdy arabské domy s okny zakrytými vyřezávanými mřížemi. Stejná je poušť, stejní jsou i mazaní obchodníci, jen mají mobil v kapse a klimatizovanou toyotu za rohem. Ale západ slunce se nezměnil vůbec, vypadá stále tak jak jej viděl a popsal Marco Polo...
