S rozlohou necelého jednoho kilometru čtverečního je Okunošima dalším nepatrným ostrůvkem vystupujícím z vln japonského Seto, Vnitřního moře. Mezi třemi tisícovkami podobných ostrovů v regionu není největší ani nejmenší, nemá stálé obyvatele, nenachází se na něm zdroj pitné vody ani ložiska rudných surovin.
Zdánlivá bezvýznamnost ale není tím hlavním důvodem, proč jej Japonsko opakovaně zapomíná zakreslovat do svých map. Příliš palčivě totiž toto místo připomíná historii, na kterou země vycházejícího slunce nemůže být hrdá.
 |
Ještě na počátku 19. století tu fungovala poměrně soběstačná komunita rybářů a zemědělců, kterou však v roce 1868 nahradila vojenská posádka a tvrz Geiyo. Střežila, jako jedna z mnoha, strategicky významnou oblast mezi Honšú a Šikoku. Císaři z dynastie Meidži se proto rozhodli, že tuto děly vyzbrojenou pevnost i celý ostrov Okunošima skryjí před světem. A v režimu přísného utajení, nezakreslenou do map, ji už ponechali.
Záhada neexistujícího ostrova
Pro obyvatele provinčního městečka Takehara, které se nachází necelé čtyři kilometry odtud, pochopitelně úplným tajemstvím nebyla. A byli si dobře vědomi toho, že po rusko-japonské válce, slavně zakončené japonským vítězstvím v září 1905, už betonové konstrukce a kasematy na ostrově neslouží jen jako obyčejná kasárna.
Ještě před pár lety byste tento ostrov hledali v mapách a školních japonských atlasech marně. Nebyl tam zakreslen.
Čilý stavební ruch, zvýšený pohyb nákladních lodí vojenského námořnictva, přítomnost inženýrů a podezřelých „mužů v bílých pláštích“ totiž naznačoval, že se na Okunošimě děje něco zvláštního. Zásoby pitné vody přivážely ostrovní posádce cisternové lodě, potravin měli zjevně též dostatek. Jediné, čeho si tajnůstkářští strážci od obyvatel pobřeží žádali, byli králíci. Dvě stovky živých exemplářů, každý týden.
Na Okunošimě si totiž zřídil svou pobočku Císařský institut vědy a techniky japonské armády, fungovala tu jedna z největších fabrik na výrobu chemických zbraní v celém Japonsku. A králíci zdejším badatelům sloužili k nehezkým pokusům. Testovala se tu efektivita otravných, dráždivých a omamných plynů, vědci řešili ideální způsoby jejich šíření. Připravovali se tu na další válku, vedenou bez pravidel.
Japonsko sice přistoupilo k závazkům Ženevské konvence a zřeklo se užití a biologických a chemických zbraní, ale po formální stránce jim to nikterak nebránilo v jejich nakupování, skladování a posléze i vlastní výrobě.
Na Okunošimě se vyráběly a testovaly chemické zbraně v množství, které by teoreticky dokázalo vyhubit třetinu světa.
Továrna na smrt
Okunošima se v hovorové řeči stala Dokugasu-no-šima, tedy otráveným, jedovatým ostrovem. Bylo to špinavé tajemství, s jehož odhalením si Japonci počkali až do 30. let minulého století, kdy byly zahájeny imperiální výboje Mandžuska a Číny. Tehdy se Japonci neštítili – například v Harbinu – tyto zkázonosné a zapovězené prostředky používat. Klidně i proti civilistům.
Kdekoliv armády japonského císařství sáhly k použití fosgenu, kyanovodíku, chlóru, lewisitu nebo adamsitu, tam byla vysoká šance, že jde o produkty chemičky z Okunošimy. Jen bojového plynu, yperitu, tu bylo vyrobeno na 6 milionů kilogramů. Takové množství by teoreticky stačilo k zahubení 680 milionů lidí.
Jenže II. světová válka neskončila pro císařství očekávaným vítězstvím, ale kapitulací. Proto se znovu náramně hodilo, že továrna oficiálně neexistovala a ostrov nebyl zanesen do žádných map. Byl totiž až příliš hmatatelnou připomínkou toho, že Japonsko nebylo vždy jen válečnou obětí.
Areál staré chemičky je stále uzavřeným prostorem. Přístupná jen část betonových hal u přístavního mola, kam mohou i turisté.
Na ostrově, v areálu bývalé pobřežní pevnosti, působila pobočka Císařského institutu vědy a techniky japonské armády.
Je to paradox – Okunošima leží vzdušnou čarou jen 70 kilometrů od Hirošimy, kterou kvůli nukleární devastaci zná každý. Ale výzkum a použití chemických zbraní se v Japonsku stal popíranou kapitolou národního dějepisu, s níž se tu ještě dnes neumí docela smířit.
Okunošima a veškeré instalace na ní byly nakonec opuštěny a na Jedovatý ostrov byla uvalena přísná karanténa. Přetrvala až do roku 1951, kdy se několik obyvatel z Takehary poprvé vydalo na vlastní pěst mezi torza betonového komplexu. A zjistili, že v rozpadajících se skladech a výrobních halách reziví tytéž kovové sudy, v nichž císařští vojáci rozváželi za války smrt do celé Asie. Několik takových výletníků zaplatilo za svou zvědavost životem. Japonská vláda pak musela nařídit celoplošnou sanaci území, s níž se potýkalo dlouhá desetiletí.
Ostrov zůstal zahalen tajemstvím i nadále, protože si tu americká armáda – výměnou za sanaci chemických zbraní – pronajala areál k ukládání munice. Teprve v 70. letech se sem začal pomalu navracet život.
Bez pravidelných dodávek pokusných králíků od farmářů z Takehary by výzkum vyhlazení nepřátel Japonska nemohl fungovat.
Tady vládnou králíci!
U malé pláže obklopené bujnou vegetací vznikla malebná kokumin kyūkamura – chatová osada dětského kempu a prázdninová vesnička, která se pro Japonce stala vysněným místem rodinných dovolených. O tom, že jen kousek odtud džungle pohlcuje ruiny staré továrny, ve které se nachází průběžně likvidované chemické zbraně, se pouze šeptaly tábornické historky.
Ani dnes se do jádra areálu nesmí. Nicméně ostrov Okunošima se už na mapu vrátil. Dnes je vyhledávanou součástí národního parku Setonaikai, který překrývá malebné ostrovy Vnitřního moře Seto. A navíc se ostrov může pyšnit jednou neobvyklou kuriozitou.
Pobřežní linie i lesy tu totiž zabydleli králíci. Jsou jich stovky. Zoologové Tokijské univerzity odhadují velikost jejich populace na 950 kusů. Sami by se tu asi neuživili, ale hlady ušáci rozhodně netrpí.
O jejich blaho se starají turisté z celého Japonska, kteří jim ochotně sváží pamlsky a vybrané pochoutky. Saláty i šťavnaté mrkve s nimi směňují za přeslazeně roztomilá selfíčka, kterým se zvířata nebrání. Králíci tu sice žijí volně a divoce, ale rozhodně nejsou plaší, na přítomnost lidí si uvykli. A protože tu nemají žádné přirozené nepřátele, množí se – inu, jako králíci.
V katalozích cestovních kanceláří je dnes Okunošima neoficiálně nazývána Usagi-šima, tedy Králičí ostrov. Přibalit si na cestu sem alespoň jednu mrkev je skoro povinností. Celá ta chlupatá a ušatá senzace rozkošných králíčků, dovádějících u mořských vln a na písku pláží, má ovšem svůj temný podtón.
Turisté volně žijící králíky, dnes považované za symbol ostrova, aktivně přikrmují. Výměnou za roztomilé fotky.
Velmi pravděpodobně se – alespoň z části - jedná o potomky pokusných králíků, kteří tu byli využíváni pro experimenty s chemickými zbraněmi. Dokládá to i expozice ve zdejším malém muzeu, jež se snaží opomíjenou historii Japonska a celého ostrova trochu osvětlit. Výstava ovšem nepatří k příliš navštěvovaným místům, lidé mají raději roztomilé králíčky. Areál staré továrny, který pomalu pohlcuje džungle a který připomíná nepohodlný kus japonské historie, se snaží nevidět.
