1 / 21
Florencie patří k městům, která můžete navštívit i desetkrát, a stejně vždycky něčím překvapí. Jednou z takových maličkostí, kterou napoprvé snadno přehlédnete, jsou zdejší buchette del vino. Názorně ukazují, že i nesouvisející věci jako morová epidemie a obcházení daní k sobě mají docela blízko.
Autor: Profimedia.cz
V průběhu minulých staletí byla kvalita života na Apeninském poloostrově všelijaká, ale v zásadě vždy platilo, že dokud bylo čím bídu zapíjet, lid se proti panské vůli nebouřil. Z ceny vína se nepřímo odvíjela spokojenost veřejnosti. A právě toho si byl Cosimo I. de’ Medici, vévoda florentský, dobře vědom.
Autor: Sailko, Creative Commons
Z dějepisu vyčteme, že Cosimo I. sjednotil Toskánsko, zapracoval na absolutistickém státním aparátu a že výrazně podporoval renesanční vědy a umění. Nedá se ale říct, že by všechny ty chvályhodné počiny veřejnost oceňovala. Dílem proto, že s jeho nástupem k moci podražilo víno.
Autor: sailko, Creative Commons
Nebyla to úplně zásluha pana vévody. Ceny vína vyšroubovaly vzhůru hlavně vinařské cechy. Mocné obchodnické organizace, které držely pod palcem celou distribuční síť. Z každé prodané štoudve jim plynula pěkná marže.
Autor: Francesco Bini, Creative Commons
Cechy pak na snahu přistřihnout jim křídla vyšším zdaněním prodeje reagovaly dalším zdražením, což popudilo veřejnost. Co s tím? V roce 1559 Cosimo I. zvláštním dekretem povolil florentským šlechtickým rodinám prodávat víno napřímo.
Autor: sailko, Creative Commons
Obchod s vínem bez zbytečných prostředníků, a hlavně bez cechů, byl tedy najednou o dost lacinější.
Autor: Francesco Bini, Creative Commons
Sdružení obchodníků s vínem to přijímala se značnou nelibostí, tenčilo jim to příjmy. Ale těšili se aspoň z toho, že žádný aristokrat si přece nepůjde stoupnout na tržiště, aby rozléval víno, handrkoval se s lidmi a tahal se s lahvemi. Přepočítali se.
Autor: Francesco Bini, Creative Commons
Šlechtici se totiž na tuto lákavou pobídku velmi rychle adaptovali. A začali, velmi nenáročně, prodávat lahvované víno přímo „z domu“. U vstupních dveří do jejich paláců, na zdech honosně zdobených domů, se začala objevovat první buchette del vino. Vinná okénka.
Autor: Francesco Bini, Creative Commons
Ta nevinně vypadající vinná okénka sloužila k přímému prodeji. Jdete po florentské ulici a žízníte? Máte chuť na šláftruňk? Není nic snazšího než houknout do jednoho takového okénka. Dovnitř vsunete dlaň s mincemi a šlechticův sluha tam někde za zdí vám je vymění za butelku s vínem.
Autor: Sailko, Creative Commons
Vinná okénka se stala nezbytností. Široká jsou okolo třiceti centimetrů, na výšku mají polovinu. Tak akorát, aby jimi prošla ruka s penězi či láhev. Některé ty otvory jsou zdobně obložené nebo mají dvířka. Výzdobou ale korespondují s provedením výzdoby paláce.
Autor: Francesco Bini, Creative Commons
Vypadá to jako domácký maloprodej, ale ve Florencii se z toho stal docela velký byznys. Bez zbytečných prostředníků, kupců a nenasytných vinařských cechů se dalo tímto okenním prodejem slušně zbohatnout. Paláce šlechticů měly hluboké a pořád dobře zásobené sklepy.
Autor: Francesco Bini, Creative Commons
Ta legrační malá okénka, buchette del vino, brzy nechyběla u žádného panského domu. Spokojená byla šlechta, po víně lačníci veřejnost a v neposledku i sám vévoda Cosimo I. de’ Medici. Mělo to ovšem háček. Tento nápad, který z mocenské hry ve Florencii vyšachoval vinařský cech, už nešlo vzít zpět.
Autor: Francesco Bini, Creative Commons
Dávno poté, co se z Cosima I., vévody florentského, stal velkovévoda toskánský, se pokoušeli jeho nástupci ten obchod domácký obchod zregulovat. Ale nešlo to. Uhlídat s biřici pár stánků nebo tržiště, to jde. Ale odpočítat, co a za kolik se prodalo z těch malých okének – a byly jich stovky – možné nebylo.
Autor: sailko, Creative Commons
Říkalo se, jistě v nadsázce, že skrze ta titěrná buchette del vino ročně proteče tolik vína, kolik je vody v řece Arno. Daně z vína se tu obcházely ve velkém, ale bylo to zkrátka konání nepostižitelné úřady.
Autor: Francesco Bini, Creative Commons
Na milost vzali Medicejští okénka až v 17. století. Přesněji řečeno v roce 1630, kdy město zasáhla morová epidemie. Tehdejší velkovévoda Ferdinando II. Medicejský neodcestoval na venkov, jak bývalo zvykem, ale zůstal a řídil své město i v krizi.
Autor: Francesco Bini, Creative Commons
Zavedl řadu bezpečnostních a zdravotních opatření, včetně karantén a omezování sociálních kontaktů, chcete-li. Buchette del vino se při tom staly nepostradatelné. Tudy se do paláců prostrkávalo jídlo a proudily zásoby, aniž by docházelo ke kontaktům mezi lidmi. Bránilo to šíření moru.
Autor: Francesco Bini, Creative Commons
Vinná okénka nebyla tím jediným ze zdravotních a bezpečnostních opatření, které by městu umožnilo přečkat tříletou morovou zhoubu. Ale rozhodně byla nadmíru užitečná. A když epidemie konečně vyvanula, nikdo z Medicejských si už na ně nestěžoval.
Autor: Francesco Bini, Creative Commons
Do dnešních dní přečkalo ve Florencii 150 takových okének. Oficiálně je eviduje a sdružuje florentská Associazione Buchette del Vino. Jsou památkově chráněná, protože dokládají přebohatou historii města. A to včetně té morové epidemie i krácení daní.
Autor: Sailko, Creative Commons
Do té vznosné palácové architektury jako kdyby nezapadala, připomínají legrační dvířka pro kočky. Některá jsou nezakrytá, jiná mají klepadla. I když na ně ale zabušíte, víno už vám z druhé strany ani za hrst mincí neprodají.
Autor: sailko, Creative Commons
Uplynulá staletí neubrala buchette del vino nic na funkčnosti. Během pandemie koronaviru zůstalo několik podniků v centru Florencie otevřeno jen díky tomu, že své produkty – víno, kávu nebo zmrzlinu – podávaly tímto okénkem ven v souladu s karanténními pravidly.
Autor: Francesco Bini, Creative Commons
To milé historické osvěžení se ujalo a od roku 2023 ve Florencii funguje několik takových „okének“ nastálo. Podniky jako Babae, Vivoli či Cantina dei Pucci tím mile připomínají historii tohoto netradičního stavebního prvku.
Autor: Francesco Bini, Creative Commons
