Zatím je město schizofrenickým mišmašem starého a nového, chudoby a přepychu. V džungli jeřábů a svářeček mizí staré uličky a rostou megalomanské monumenty.
Jacques Rogge, prezident Mezinárodního olympijského výboru, říká: "Čína se probouzí." Ale do jaké doby? Bude to olympiáda kontrastů. Stát bude 41 miliard dolarů, šestkrát víc než ty minulé v Aténách. Ale miliony čínských rolníků dál musí vystačit s dolarem denně.
Před restaurací KFC, kde prodávají pekingskou kachnu v americké bagetě, nabízí zarostlý mladík: "Kupte si knížku předsedy Maa.“ Na opravené Velké čínské zdi hrají místní obchodníci na flétnu Oh my darling Clementine.
Jeden svět, jeden sen. Oficiální heslo her zdobí i Velkou čínskou zeď.
Ráno pod rudou vlajkou
Je svátek. Důchodkyně Čang sedí od čtyř hodin ráno na zemi na náměstí Nebeského klidu. Přijela až z provincie Henan, aby z první řady viděla ceremoniál vztyčení státní vlajky při východu slunce. „Raději jsem tu dřív, včera mi to o pět minut uteklo,“ říká. Za ní se tísní mnohatisícový dav. Policisté dohlížejí, aby nikdo nepronikl ke stožáru blíž než na deset metrů.
O půl šesté napochoduje od Brány nebeského klidu čtyřstup "naprogramovaných" vojáků. 108 kroků za minutu, každý krok 75 centimetrů. Tak jsou naučení.
V okamžiku, kdy slunce dosáhne horizontu, vytahují rudou vlajku k nebesům. A paní Čang říká: "Splnil se mi sen.“ Pak jde a postaví se do fronty u mauzolea Mao Ce-tunga. Ještě potom se vyfotografuje u Maova portrétu, před sloupořadím rudých zástav.
"Velký kormidelník“ Mao kdysi zavedl společné stravování, když sebral zemědělcům nádobí a přetavil je na železnou rudu. Jeho reformy způsobily hladomor, při kterém v letech 1959-61 zahynulo 25 milionů lidí. Na Maův popud zdivočelá mládež v Rudých gardách mučila a vraždila své učitele.
Ale penzisté v bundokošilích, potomci kulturní revoluce, tu stále dojatě hledí na jeho portrét v nadživotní velikosti.
Osmatřicetiletého Jü Tüng-jua naopak uvěznili za to, že postříkal Maův portrét červenou barvou. Letos v únoru ho propustili. Po čtrnácti letech!
Průvodkyně odříkává u mauzolea naučenou větu: "Soudruh Mao hovořil ze 70 procent pravdu, ze 30 procent se mýlil.“ Tak zní ofi ciální stanovisko Komunistické strany Číny.
O kus dál obří digitální hodiny pod rudou hvězdou odpočítávají dny, které zbývají do zahájení olympiády.
Za chvíli zmizí. Poslední záběry na pekingský chu-tchung v oblasti Qianmen, než došlo k jeho demolici.
Občané, neplivejte na zem!
"Zajímáte se o olympiádu? My chceme být na hrách dobrovolnice,“ osloví mě kdosi.
Na 100 tisíc dobrovolnických míst je již nyní 210 tisíc čekatelů. Budou to hry celé země, hlásá ofi ciální propaganda.
"Chceme být dobrovolnice, abychom potkaly hodně cizinců,“ upřesňuje studentka Li. S kamarádkou Fang mě zastavily poblíž náměstí Nebeského klidu. „Máte čas? Rády bychom si procvičily konverzaci v angličtině,“ žádají.
Svá čínská jména nepoužívají, nechávají si říkat Lily a Vicky. Li nemá ráda čínské filmy, zato hltá Pretty Women. Obdivuje Německo, protože při přenosech z fotbalového šampionátu jí připadalo „tak bohaté“. Fang má triko s nápisem "I am cool“ a poslouchá prý jedině západní pop-music. Li vyzvídá: "Nejsem moc malá? Líbila bych se evropským klukům?“
A co ta olympiáda? Jsou na ni hrdé? Li reaguje otázkou: "Dáte si s námi šálek čaje? Tady v sedmém patře je dobrý podnik.“ Budiž.
Později si nadávám. Za svůj průzkum zaplatím nejdražším čajem v životě, dražším než dvě lahve koňaku. "Tento čajový rituál jsme připravili speciálně pro vás,“ tvrdí mi umanutě servírka, zatímco ochranka u vchodu dohlíží, zda zaplatím. Li a Fang předstírají zoufalé pohledy: "Promiňte, nevěděly jsme, že je tu tak draho.“ Ony samy samozřejmě platit nemohou. Jsou chudé, vysvětlují. Už jim nevěřím.
Teprve večer si v průvodci Lonely Planet přečtu: "Na náměstí Nebeského klidu musíte říci rezolutní ne otravným prodavačům i jejich komplicům - studentům angličtiny, kteří po cizincích chtějí lekci konverzace.“ Moje chyba. Nemám být naivní. A mám včas číst průvodce.
Maovi pohrobci v modrácích a Západem oslněné studentky, které okrádají turisty. I takový je předolympijský Peking.
Názory na olympiádu v Číně
Řekli a napsali o přípravách na hry
Deník Washington Post po zvolení Pekingu v roce 2001: "Organizátoři her v Berlíně 1936 mysleli na totéž jako nyní ti v Pekingu - na velké propagandistické vítězství vůdce a jeho přátel.“
Robert Coldron, ředitel národního olympijského výboru USA, po letošní návštěvě: "Dva roky před zahájením her je Peking připraven lépe než kterékoliv jiné město ve stejnou dobu.“
Jachtařka Lenka Šmídová po předolympijských závodech v Číně: "Bylo to nepříjemné, cítila jsem se hlídaná. Chtěli mi určovat, kde budu bydlet. To jsou komunistické manýry.“
Triatlonistka Lenka Zemanová po testu na hry: „Už si zvykám na to jejich megalomanství. Mají tu nadprodukci pracovních sil.“
Mluvčí MOV Gisella Daviesová na téma lidská práva: „Je předčasné už nyní tvrdit, že Čína nedodrží své předvolební sliby.“
Peking v číslech
Náklady na stavbu hlavního olympijského
stadionu: 500 milionů dolarů
Počet sportovních disciplín: 302
Stranický úkol pro sportovce: 45 zlatých
medailí a vítězství v hodnocení zemí
Počet obyvatel města: 15 milionů
Očekávaný počet návštěvníků: 3 miliony
Zahájení her: 8. 8. 2008 večer, v 8 hodin
a 8 minut.
Strana a vláda zatím vydávají pokyny a příručky. Občané, neplivejte na zem, neklejte, nestrkejte se, usmívejte se, buďte k cizincům vlídní. Taxikáři, naučte se základy angličtiny, jinak si při olympiádě nezajezdíte.
"Tady, tady je můj hotel,“ ukazuji taxikáři zoufale v mapě, zatímco on čínsky cosi brebentí. V mapě se zjevně nevyzná. Kdo ví, možná i proto, že za éry Mao Ce-tunga obsahovaly předpisy o ochraně státního tajemství také zákaz vydávání map a předpovědí počasí...
Tak roste olympijský stadion pojmenovaný Ptačí hnízdo. Vpravo je jeho konečná verze pro rok 2008. Dovnitř se vejde 91 tisíc diváků.
Být nejlepší. Za každou cenu
V chu-tchunzích, malých uličkách s přízemními domky, ještě nedávno žil každý čtvrtý obyvatel Pekingu. Jejich názvy zavánějí tajemstvím. Ulička chryzantém. Ulička suché mouky. Ulička kojných. Ale když nahlédnete dovnitř, spatříte nepořádek, sutiny, zanedbané dílničky s keramikou, rezavá kola, dědečky hrající na chodníku karty.
"V takovém chu-tchungu bylo třeba čtyřicet rodin na jednu veřejnou toaletu,“ vypráví Viktor Michalík, první tajemník české ambasády. Jeho čínská manželka Ruxia Li říká: "Já bych tam nežila. V noci v zimě se oblékat a chodit na záchod? Brr.“
Dnes chu-tchungy mizí, obyvatelé jsou vystěhováni do výškových domů. A na periferii zatím vyrůstá nejdražší olympiáda historie.
Ukážeme světu, co umíme. Za každou cenu. To je strategie čínských vůdců. Jen postůjte, cizinci, a žasněte. Udiveně hleďte na naše hi-tech hry. Na výtvory čínského centrálního plánování.
Šéfarchitekt Li Sing-kang nadšeně vypráví o budoucím olympijském stadionu pro 91 tisíc diváků přejmenovaném na Ptačí hnízdo: "Chci tu sedět jako divák a prožít moment, kdy se uskuteční staleté olympijské sny čínského lidu. Skrz mřížoví hnízda bude ve večerním šeru procházet rudé osvětlení a způsobí, že se celý stadion jakoby vznese na oblohu.“ Tak drahý olympijský stadion dosud nikde nestál.
Ale v Pekingu vlastně o nic nového nejde. Ve městě, kde Mao Ce-tung nařídil bez milosti bourat, aby vzniklo náměstí Nebeského klidu jako ukázka velikosti komunistické strany.
Ve městě, kde si císařovna Cch’-si nechala roku 1888 postavit nepotopitelnou mramorovou loď na umělém jezeru u letního paláce, čímž zcela zruinovala rozpočet čínského námořnictva.
Ve městě, kde se na 72 hektarech rozkládalo Zakázané město mocných císařů s 9999 komnatami, v němž za éry dynastie Ming sloužilo pět tisíc kuchařů a 70 tisíc eunuchů, kteří občas Zakázané město podpálili, aby zbohatli z udělování koncesí na jeho znovuvybudování.
Proč byste se právě tady divili Ptačímu hnízdu?
Za chvíli zmizí. Poslední záběry na pekingský chu-tchung v oblasti Qianmen, než došlo k jeho demolici.
Ti druzí vždy uhnou
Test pro silné nervy. Tím je dnes doprava po hlavních tepnách v pekingském centru. Dopravní zácpa je každodenní rituál. Auta jezdí na červenou, cyklisté často nemají brzdy. Na pruhu pro cyklisty (a těch tu jezdí osm milionů) zastavují autobusy a taxíky. Všichni se řídí pravidlem: Ti druzí vždycky uhnou!
Vzduch je nasáklý smogem, podle časopisu National Geographic je v Pekingu šestnáctkrát znečištěnější než v New Yorku.
Městskými vodovody proudí kontaminovaná voda. Na umyvadle v hotelu na mě proto vždy čeká lahev čínské "dobré vody“. Na čištění zubů.
Při své první olympijské kandidatuře v roce 1993 Peking srazila k zemi i záchodková aféra. Komise MOV tehdy poukázala na katastrofální stav záchodků ve městě. Důsledkem byla jejich masivní modernizace, alespoň v okolí hlavních tepen, která si mezi lidem vysloužila označení "kulturní revoluce II“. Úředníci dokonce zavedli normu pro veřejné záchodky: podle ní směl kontrolor spatřit na záchodku maximálně dvě mouchy...
Cvičí celé město. Každý den od pěti ráno chodí lidé hromadně cvičit. Skupina na parkovišti, která piluje tai-či s meči.
Pro hry cokoliv!
Smogu má zamezit odstavení největších továren. Dopravním zácpám uleví dvě nové linky metra a deset dálnic. Dokonce i na písečné bouře, které sem přilétají z Mongolska, jsou v Pekingu připraveni. Kvůli rozptýlení písku budou vyvolávat umělé srážky. Poručíme větru, dešti.
Podle vládního nařízení je třeba klást důraz na "bohaté pestrobarevné dekorace, zdůraznění zvláštností a příjemné prostředí“. Přibudou miliony květináčů se speciálně vypěstovanými nevadnoucími květy.
A lidská práva?
"Čína neplní předolympijské sliby. Lidská práva jsou stále pošlapávána,“ brojí londýnská organizace Amnesty International. Začalo to již před kandidaturou na hry v roce 2000. Tehdy Čína propustila z vězení dvacet prominentních disidentů. Ale po volbách je opět uvěznila. Budou se podobné příběhy opakovat?
"Co když mi zamítnou vstup na hry?“ obává se novinářka z odtrženého Tchaj-wanu. A co cenzura? Tajná policie?
Čínské špičky označují dopis za bezpředmětný. "Splníme závazky, k nimž jsme se zavázali. Jsme schopni připravit úspěšné hry,“ tvrdí Qin Gang, mluvčí ministerstva zahraničí.
Také herec Jackie Chan podpořil olympiádu v Pekingu. Byl hlavním hrdinou ceremoniálu, kde organizátoři odtajnili maskoty her. Je jich tentokrát pět!
Maskot z Tibetu
Na největším prostranství Zakázaného města stojí stánek se suvenýry. Koupíte si i figurky olympijských maskotů, z nichž jedním je tibetská antilopa. A zaplatíte dvacetijüanovkou s obrázkem někdejšího dalajlamova paláce. Zbývá 22 měsíců. Pak olympiáda vypukne. Kolik to vše bude doopravdy stát? Zahyne při stavbě víc dělníků než v Aténách? Kolik odpůrců komunistické strany zůstane během her pod dohledem?
Řidič pracující pro organizační výbor her mě veze na letiště. "Czech football - very good,“ povídá lámanou angličtinou. Pak se zeptá, kolik má Česká republika obyvatel. "Deset milionů,“ přiznám. „To je hodně,“ odvětí on, jeden ze 1300 milionů obyvatel Číny. Mohl by klidně říci: „Tak málo?“ Ale je zdvořilý a milý. Přesně takový, jak si žádá olympijská příručka.
Odlétám z Pekingu. Při odbavení mi zaměstnanec společnosti Hainan Airlines sdělí: „Vaše linka bude nejméně o hodinu opožděna.“ „Proč?“ "Technické problémy.“ "Jaké?“ Muž za přepážkou se jen usměje a pokyne: "Tudy pokračujte. Přeji vám příjemný let.“
Některé otázky zůstávají v Číně bezodpovědi.
