V Oděse žije milion obyvatel, z toho celkem 150 národností. Vedle sebe tak bydlí např. Rusové, Ukrajinci, Arméni, Turci, Gruzínci, Bulhaři, Albánci, Židé... Všichni spolu bez problému vycházejí, hlavní je, aby byl každý obyvatel metropole "Oděsit", jak si s hrdostí místní říkají.
Potěmkinovy schody
V centru najdete jeden palác vedle druhého a spoustu historických budov, dominantou a hlavním turistickým magnetem jsou ale "obyčejné", i když hodně dlouhé schody. Ty totiž proslavil film režiséra Ejzenštejna Křižník Potěmkin. Scéna, v níž smrtelně zraněná matka pouští kočárek s plačícím dítětem, ten se rozjíždí a mezi krvácejícími těly míří vstříc neodvratnému osudu, patří k nejznámějším v dějinách kinematografie vůbec.
Partyzánská sláva
Podobně temná minulost se pojí i s unikátními katakombami. Vznikly následkem těžby lasturnatého vápence, na jehož podloží je staré centrum postaveno. Mimochodem, kvůli jeho křehkosti a nestabilitě nikde nespatříte vyšší než čtyřpatrové budovy.
Katakomby zprvu sloužily ke skladování vína či jako skrýš pašeráků, největší význam však měly za druhé světové války. Tehdy v nich našlo bezpečný úkryt čtrnáct partyzánských oddílů, které tajnými východy působily Němcům velké ztráty (těm se naopak, přes veškerou snahu, nikdy nepodařilo proniknout dovnitř).
Dnes jsou chodby zčásti přístupné a můžete v nich navštívit Muzeum partyzánské slávy, zasvěcené odvaze těch, co se dlouhých 73 dní dokázali bránit mnohem početnějšímu nepříteli. Traduje se, že někteří uvnitř zůstali až do konce války.
Průvodce nás varuje: držte se za mnou, nechoďte nikam sami a neodbočujte, nacházíte se v třípatrovém, dva kilometry dlouhém labyrintu, v němž se nevyznám ani já, i když tu tři roky provázím. Pokud zabloudíte, můžeme vás hledat týden, žárovky svítí jenom na trase prohlídky, jinak je všude tma. Aby tvrzení dokázal, blikne baterkou do uzounké chodby, klikatící se neznámo kam.
Katakomby jsou ve stavu, v jakém je partyzáni opustili. Na stěnách visí fotky Stalina, Lenina, na zemi rozvrzané stoly a židle, držící pohromadě jen zázrakem. V duchu musíte vzdát hold statečným obráncům, kteří zde s velmi skrovnými zásobami jídla a pití vydrželi tak dlouho.
Richelieu bez mušketýrů
Zvláštností Oděsy je absence obvyklého centrálního, a vlastně jakéhokoli náměstí. Ulice, mírně se svažující směrem k pobřeží, se protínají v pravých úhlech a lemují je aleje akácií a platanů, poskytujících chodcům příjemný stín.
I když paláce a většina nejvýznamnějších památek pochází z období klasicismu - za všechny lze jmenovat budovu opery vídeňských architektů Fellnera a Helmera, město má typicky francouzský kolorit, v těchto končinách dost neobvyklý. O ten se zasloužil vévoda de Richelieu, vnuk kardinála ze Tří mušketýrů, který sem utekl po pádu Bastily. Car Alexandr I., vědom si schopností tohoto výjimečného muže, ho jmenoval generálním gubernátorem.
Brzy si získal obrovskou popularitu, když rozkázal snížit daně a pětinu příjmů dal na zkrášlení stávajících a výstavbu nových domů s malými a půvabnými dvorky, z nichž většina přetrvala dodnes. Mnohé, bohužel, ve zchátralém stavu. Stát na opravy nemá a soukromí investoři se sem nehrnou kvůli politické nestabilitě. Devastace budov tak pokračuje, našinci pohled na ně možná připomene, že podobně vypadala stará Praha za minulého režimu.
Socha vévody de Richelieu na vrcholu Potěmkinových schodů
Provoněné ulice
Na rozdíl od naší metropole však v centru Oděsy nepořádek nenajdete, město je i vyloženě provoněné, což je dané tím, jak se vánek, přinášející čerstvý mořský vzduch, mísí s vůní květin a stromů.
Kavárničky na širokých bulvárech pak vybízejí k posezení, kdysi v nich hledali inspiraci Gogol či Babel. Puškin, jehož sem vyhostili za volnomyšlenkářství, tady napsal svůj nejznámější román Evžen Oněgin. V Oděse dirigoval Čajkovskij a začínal tu dnes neméně proslulý David Oistrach. Umělců, které uchvátil zdejší genius loci, najdeme bezpočet.
Socha Puškina
Budova opery a baletu
Při korzování městem si nelze nevšimnout, jak úhledně chodí lidé oblečeni, i příjemná vůně, která většinu z nich obklopuje - což se týká i chlapců. Sedmnáctiletý student Saša, s nímž jsem se dal do řeči, mi s úsměvem řekl: "Parfémy tady používá každý, prostě se rádi voníme, zakládáme si na tom, stejně jako na kvalitním oblečení. Abychom mohli nosit nejnovější módní hit, jsme ochotni se uskrovnit, přestože naše životní úroveň není vysoká, prostě to máme nějak v genech."
Na jeho slova jsem si vzpomněl, když mě oslovil bezdomovec s žádostí o almužnu. Nepáchl a měl - stejně jako pocestný z pohádky Járy Cimrmana - záplatované, leč čisté šaty. Podobných čistých bezdomovců jsem pak spatřil ještě několik.
Debata popů
Prodaná nevěsta
Saša mě pak pozval večer do kavárny, což jsem s díky přijal. Na setkání nečekaně přišla i pohledná, odhadem dvacetiletá dívka, která na mě, jak se píše v románech, mohla oči nechat, což mi připadalo dost divné. Můj exteriér není nic moc, nehledě na to, že bych mohl být klidně její otec.
Nakonec mi dala papírek s telefonem i adresou a odešla za starší ženou k vedlejšímu stolu. Ta nás, jak jsem si všiml, bedlivě pozorovala.
Poté, co opustily lokál, dal se Saša do smíchu. Tak jsi právě poznal budoucí nevěstu, řekl a pokračoval. Trochu jsem si z tebe vystřelil, ale pokud bys ji opravdu chtěl, není problém. Snem každé holky je vdát se na Západ, tohle je sousedka, tak mě napadlo, představit tě jako zájemce o sňatek. Sranda, ne? Celou dobu se na tebe vyptávala, že má zájem, to jsi viděl, navíc tě schválila i matinka, jinak by pro ni hned přišla a odvlekla ji.
Saša líčí, že některé zahraniční cestovky dokonce pořádají na Ukrajinu a do Oděsy seznamovací zájezdy. Podle něho je to výhodné pro obě strany, muž dostane hezkou a hlavně skromnou ženušku, ona bude žít v blahobytu, který by tady nikdy nezažila.
Po tomto zážitku mě vůbec nepřekvapilo, že Oděsa slaví svůj svátek na Apríla, místní jsou totiž považováni - a jak je vidět tak oprávněně - za nenapravitelné šprýmaře. K jejich dalším typickým povahovým rysům patří přívětivost a tolerance, která je - vzhledem k množství různých etnik asi nezbytná. Těžko někde jinde na světě uvidíte, aby na lavičce seděli vedle sebe typický žid s licousy a jarmulkou a krymský Tatar a živě spolu rozmlouvali jako tady.
Pokud jde o ty dívky, vím, říká se, že, nejhezčí jsou ty naše, nicméně zdejší si s nimi v ničem nezadají, dokonce je možná, zvlášť pokud jde o vkus, oblékání i vůni, předčí. Asi se tu stále vznáší duch francouzského vévody, mají prostě to, čemu se říká "šmrnc". I v podzimních měsících je lze obdivovat v plavkách na pláži, kam jezdí dokonce i lanovka. Černé moře, které město obklopuje, se na jaře rozehřívá pomalu, ale vydrží dlouho teplé, ještě v září dosahují teploty i třiceti stupňů.
Návrat zašlé slávy?
Na své si přijdou i milovníci památek, nejstarší jsou k vidění v archeologickém muzeu, např. sarmatské meče, řecké amfory, skytské zlato atd. Je tady i Muzeum lodí, Muzeum Východního a západního umění se sbírkami orientálních předmětů ze Střední Asie, Tibetu, Číny, atd. Naopak kupodivu celkem poskrovnu jsou vidět chrámy či jiné sakrální stavby, jen u vlakového nádraží se tyčí kupole zrekonstruovaného kláštera Panteleimonovsky, který za sovětské éry sloužil jako planetárium.
K dalším architektonickým skvostům patří pravoslavný kostel Nejsvětější Trojice. A když už ne biblický, tak svůj soukromý ráj najdou v útulných restauracích labužníci, mohou si vychutnávat pestrou ukrajinskou kuchyni, víno a pochopitelně také vodku, výtečná je například ta s nezvyklou kombinací medu a feferonek.
Poblíž Oděsy leží i četná sanatoria a léčebné ústavy nabízející velkou škálu služeb za ceny víc než přijatelné, i to sem láká zahraniční turisty. Bohužel zatím ne byznysmeny, kteří by mohli tomuto krásnému městu svými investicemi vrátit zašlou slávu…
OděsaOděsa zřejmě vděčí za svůj nepříliš slovansky znějící název zálibě carevny Kateřiny, která ji v roce 1794 založila, v antice. Inspirací se stala osada Odessos, která prý kdysi ležela někde v okolí (podle současných výzkumů však ležela až poblíž Varny). Cesta, ubytování, stravováníOděsa je námořní přístav, doprava tam je značně komplikovaná, lze jet vlakem přes Krakov, ale to může trvat až 48 hodin. Nejlépe je využít pravidelnou linku ČSA, let trvá přibližně 2 hodiny, výhodou je blízkost letiště, do centra to netrvá déle než 20 minut. Ubytování různorodé, od luxusních hotelů až po pobyt v soukromí. Pro cestu na Ukrajinu stačí platný cestovní pas s minimální dobou platnosti jeden měsíc. Jídlo je velmi laciné, specialitou jsou, kromě známého boršče, vareniky, taštičky plněné různými přísadami zalité smetanou, a holubci, směs masa a rýže zabalená v zelných nebo kapustových listech s rajčatovou omáčkou.
|
