10 652 km: Komáří invaze na Kaspiku
Martin, náš mořský panic, který okusil chuť slané vody poprvé až s naší výpravou, se rozhodl pokořit i vodstva severní části tohoto moře. Nadšeně se vrhá do vln, jen aby zjistil, že tady žádné vlny nejsou. Těžko čekat vlny v místech, kde je sotva pár centimetrů vody.
Jako Ježíš, kráčející po mořské hladině, vypadá s dlouhými kaštanovými vlasy a vousy Martin, který se rozhodl moře stůj co stůj najít. Po téměř kilometrové procházce se sice vrátil se suchými koleny, leč se dvěma zásadními objevy, a to že k dosažení hloubky dostatečné ke koupání by bylo zapotřebí podniknout zřejmě několikakilometrový trek do nitra Kaspiku a že o kus dál se něco děje.
Obyčejná teenagerovská párty, mysleli jsme si ze začátku. Znáte to, je vám čerstvě osmnáct, na bradě raší první řídké chmýří, na řidičáku schne razítko, a tak vezmete tátova žigula, naložíte pár podobně ochmýřených kamarádů, pár kartonů vodky a vyrazíte se bavit na pláž. Když se k tomu přidá ještě kamarád v Kamazu s korbou plnou sympatických a přátelsky se tvářících Kazašek, zdá se, že není co řešit.
Nakonec jsme ale se soumrakem objevili pravou podstatu téhle sleziny – zkouška dospělosti, kterou musí podstoupit každý kazašský mladík, zřejmě spočívá v přežití noci na kaspické pláži. Nejde to. Komáři se tu nerojí po desítkách, ale po desetitisících, záhy je jich plný vzduch, bez pudu sebezáchovy se na vás vrhají a okamžitě se zabodávají do každého kousku volné kůže... Pokud nám bude někdo něco tvrdit o tom, že piraně jsou dravé, pošleme ho na severní pobřeží Kaspiku.
10 655 km: Zahrádka má polámané nožičky
Dlouhé kalhoty ani větrovky nepomáhají, a tak jedinou možností, jak se zbavit komáří invazní armády, bylo zbaběle ujet co nejdál od moře. Obléknutí a balení v duchu "čapni-co-vidíš-a-někam-to-hoď" bylo dílem vteřin a pak už jsme takticky ustupovali, tedy spíše zuřivě kličkovali mezi písečnými dunami.
Naši divokou defenzivu náhle přerušilo Danovo nedořčené "Do…!!!" když se před trabim najednou vynořily dvě ohromné díry. Po první ráně, která Danovi přikousnula jazyk v polovině onoho ošklivého slova a při níž v autě začalo létat a padat vše, co nebylo přivázané, následovala druhá a ještě větší rána, při níž se utrhlo a začalo létat i to, co přivázané bylo. A bohužel i to, co bylo přišroubované.
Po několika metrech v písku nás zastavilo mlácení ozývající se ze střechy a s ním zlověstný stín, visící jako pavouk přes pravý bok trabanta. Duet nárazů vytrhl šedesátikilovou zahrádku z úchytů a vrhl ji ze střechy, rozdrásané, jako by se na ni zuřivě snažila udržet nějaká gigantická kočka. Jedna noha se téměř úplně ulomila a hliníková lišta, na které držela, se vyrvala ze střechy.
Další ránu dostal motor. Většinu nárazů sice zachytil šusplech, který se tímto již definitivně přikoval na tlumič výfuku, přesto byla rána tak velká, že celý blok motoru poskočil o několik centimetrů, jak bylo vidět na laku odřeném chladicím ventilátorem. Teď už ale zase seděl zpátky a při nastartování začal spokojeně bručet, jako by se vůbec nic nestalo. Naštěstí. Zdálo se, že v motorovém prostoru se nic neulomilo.
Improvizovaná oprava v kazašské stepi
Trans National Trabant 2007: Etapa č. 8Na expedici Závadovník
|
10 655 km: Ja pamagnuť, ja pravý muslimán
Je jedenáct v noci, tma jako v pytli a všude kolem se rojí hejna hladových komárů, na něž má repelent, zoufale nanášený ve vrstvách, účinek asi jako vzduchovka na rozzuřeného lva. Snažíme se nevšímat si jich a mlčky sundáváme věci z polámané a zprohýbané zahrádky z polámané a zprohýbané střechy.
Tu u nás najednou zastavuje silueta auta a vyskakují z ní dva Kazaši a jakýže máme problém a jestli nepotřebujeme pomoci. Lámaně vysvětlujeme, co se stalo, ukazujeme, že potřebujeme zavařit zahrádku a ohnout zpět šusplech a oni nadšeně přikyvují. "Da, svarka, da, da. Ja pravý muslimán, ja častny, ja vam pamagnuť!" dodává menší z nich, nadšeně ukazuje na nedaleká světla, kde prý je dílna a svářečka, a že vše prý bude ještě dneska. Stačí jen hodinku počkat, budou prý hned zpátky.
Je jedna ráno, tma jako v pytli, repelent už došel a hejna hladových komárů si dělají, co chtějí. A "častný muslimán" nikde. Začínáme již trochu pochybovat, když tu se najednou před námi opět vynoří silueta auta a o poznání opatrněji se z ní hrabou naši dva známí Kazaši. "Da, svarka, da, da," z pravého muslimána je lehce cítit vodka. Pro pravé muslimy evidentně neplatí stejné zákazy a nařízení jako pro ty obyčejné.
Doprovázíme je k blízké továrně, na niž předtím ukazovali. Následuje scéna jako z tragikomického filmu. Pravý muslimán a jeho druh střídavě odjíždějí a přijíždějí, s nimi přijíždějí partičky dělníků, občas nějaký předák, hlídač. Telefonují, přijíždějí další a všichni okukují. Prasklá zahrádka musí v očích místních, kteří na zdejších cestách běžně lámou nápravy, vypadat legračně.
Vysvětlujeme, že bez ní jet nemůžeme. Nemáme kam dát kola. Zprvu trpělivě, podvacáté již otráveně. Malá ručička hodinek se začíná blížit ke trojce a stopáž téhle tragikomedie ke dvěma hodinám, přesto se ale nezdá, že by někdo z okolo stojících hodlal dělat něco jiného než fotit a hloupě se ptát. Je nám jasné, že slibovaná "svarka" zcela evidentně na pořadu večera bude chybět, a tak necháváme pravého muslimána i jeho bandu tmě kazašské noci a utíkáme od komárů dál do nitra stepi.
Je dusné horko, spacáky, do nichž jsme úzkostlivě pečlivě zabalení, se lepí na tělo a komárů neubývá ani několik kilometrů od moře. Repelent už dávno není a ani kdyby byl, nebyl by zřejmě nic platný. Přikrytí větrovkami se dusíme a teče z nás pot, bez nich se nám na obličej vrhají stovky malých hladových bestií... Tohle se nedá srovnat s žádným českým bahňákem...
Že by to byly zase svíčky?
11 153 km: Horká dusná Astrachaň
Nevyspalí, zpocení, rozlámaní a pokousaní ujíždíme pryč od komárů, pryč od moře, pryč z téhle země, o níž nám mínění zvedá jen velmi ochotný pumpař, který nás druhý den ráno vede k místnímu Panu Svářeči. Panu Svářeči S velkým S a s velkým P. Tenhle chlapík, který vypadá, jako by se narodil s elektrodou v ruce, na zahrádce během pár chvil vyrábí svár sovětského typu – pokud z tohohle auta něco zůstane, tak to bude tahle neforemná, ale bytelná hrouda železa.
Pan Svářeč
Mizíme co nejrychleji z Kazachstánu a útočiště nacházíme v deltě Volhy v kanceláři prof. Bucharicina, oceánologa na místní univerzitě, který nám zaníceně vypráví o své práci i deltě Volhy a Kaspiku. Při pohledu na hydrologickou mapu, na níž se v místech, kde jsme se pokoušeli koupat, táhnou náplavy desítky kilometrů do moře, nás ještě svědí štípance od tamních komárů.
Dusnou Astrachaň, kde se z vás řine pot, i když sedíte ve stínu, necháváme za sebou a míříme směr Krasnodar a Krym. Displej na benzinové stanici ukazuje 44 °C a zatímco my cítíme úlevu při vyjetí z vlhké delty Volhy, kde se vzduch dal opravdu krájet, trabimu se tyhle teplotní parametry nechtějí moc líbit. Škytá a střílí do výfuku, na střídačku vypadávají válce a obvyklý obřad čištění svíček nepomáhá.
Zkoušečka zbavuje podezření cívky, a protože ani výměna čidla otáček nepomáhá, padá Černý Petr na programovatelné zapalování. Po chvilce laborování nad černými a ještě černějšími variantami bere Martin tu prťavou červenou krabičku do ruky a ejhle. Najednou pracují oba válce tak, jak mají. Že by špatný kontakt v konektoru zapalování? Doufáme, že ano, a Martina z legrace pasujeme na polovodičového mesiáše. S takovou se na ČVUT jistě neztratí.
V deltě Volhy můžete najít dokonce i lotosy
11 608 km: Egu versus ruský policejní šmejd
S lepší náladou a mnohem příjemnější teplotou, která dle našich odhadů nepřekračuje sympatických 35 °C, pokračujeme na Krasnodar, když tu nás najednou zastavuje policejní štangle. "Zdrástvuj!" vítá bodře Dan uhrovitého vytáhlého četníka, ovšem milá povaha středoasijských strážců zákona je ta tam. Na druhé straně naráží na kamennou tvář a odměřený pohled. Tady už veselá nálada a divné žluté auto nezabírá, tady jste v Rusku, tady už zabírají jenom prachy.
"Jeli jste moc rychle" zkouší to ta nejhorší varianta "Helou-many", tedy ta, která má uniformu a může mávat obuškem. "Nejeli, tohle auto nejezdí rychle," usmívá se bohorovně Dan.
"Vzadu vám svítí bílé světlo," pokračuje neúnavně četník a ukazuje na naši přídatnou couvačku na střeše. "Jasně, ale to jenom, když jedeme dozadu," vysvětluje trpělivě Dan.
"Neplatí vám řidičský průkaz" pokračuje uhrovitý hubeňour a významně prstem poťukává na 13 let staré datum vedle fotografie. "To není datum, dokdy platí, ale datum, odkdy neplatí. Já byl ještě moc mladý, když jsem si dělal řidičák," poťukává prstem na datum Dan a trpělivost z jeho hlasu se začíná vytrácet.
"Neplatí vám víza," dodává významně četník a ukazuje na čtrnáct dní prošlá turkmenská víza. "Neplatí, taky jsme tuhle zemi před dvěma týdny opustili. Mimochodem není to vaše země, jak si můžete všimnout."
Tak a které z nich je divnější? Ruský vojenský obojživelník, nebo Egu?
Dialog nabírá absurdních rozměrů a uhrovitý pučmidrát, v jehož zoufalé tváři lze vyčíst myšlenkové pochody pohybující se rychlostí ledovce, začíná tápat. Cizinci. Divné auto. Lákavá kořist. Určitě se dají oškubat o hodně peněz, ale žádná možnost jak je oškubat. Ztrácí půdu pod nohama, a tak nás vede k nadřízenému. Ten po dalších dvaceti minutách vymýšlí novou teorii. "Nemáte povolení na reklamu na autě." Nepotřebujeme povolení. "Potřebujete. Tečka." Má váš pas, vaše doklady od auta. Můžete čekat, můžete se vztekat. Má čas. Moře času. Má všechny trumfy v rukávě. Má vás. Přistupujeme na jejich hru a platíme. Je to prostě nejjednodušší. Bohužel.
Jsme o deset kilometrů dál. Strážní budka na křižovatce a další štangle ve vzduchu. Prý jsme nezastavili na stopku. Stopka je značka "Pozor kontrola" běžně umisťovaná před celnice. Zastavili jsme u ostatních aut. Ne, nezastavili jste na stopce. Další absurdní záminka, další absurdní argumentace. Hodina čekání, než se ve frontě místních dostaneme na řadu.
Nevěřícně sledujeme, jak četník sedí s mobilem v kukani a pokřikuje na "zastavovače" na křižovatce barvu a SPZku aut, která má stavět. Ti šmejdi si tu naprosto normálně dávají echo. Hádáme se, chceme pasy, vyhrožují nám želízky, vyhazují nás z kanceláře. Čekáme. Hádáme se. Baví je to. Mají záminku, mají váš pas, mají doklady od auta. Mají čas. Moře času. Mají vás. Nakonec zase platíme. Je to tak prostě jednodušší.
Válečný památník v Nové Oděse vypadá tak trochu jako Colossus z X-manů
12 660 km: Rychlostní etapa přes Kerč
Mísí se v nás bezmoc a vztek a počasí jako by nám dávalo za pravdu. Lije jako z konve a malinké stěrače se křečovitým komíháním marně snaží zbavit přední sklo těch záplav vody, které nám na něj chlístají z mraků i od kol projíždějících náklaďáků. Není nic vidět a trabi se bezmocně zmítá na hladině, ve kterou se mění hlavní tah na Krasnodar.
Má to ale i své výhody. Především jsou všichni policajti zalezlí ve svých kukaních a celonárodní hry "Ober si svého řidiče" se neúčastní. Dojíždíme k Azovskému moři a k večeru se řadíme do fronty na trajekt. Rádi bychom stihli světlo k natočení přejezdu Kerčské úžiny a trajekt i celnice jsou naštěstí po evropsku otevřeny nonstop.
Po dvou hodinách se světlo posunuje za obzor a my se posunujeme o pouhých několik desítek metrů v předlouhé frontě. Vracíme se na pláž s odhodláním přijet brzo ráno, a minout tak tu největší frontu. V šest ráno stojíme ve frontě. Na tom samém místě jako den předtím. Nezbývá než čekat. Ruští celníci jsou v tomhle jako ruští policajti. Mají času dost.
V devět jsem po velmi neevropských patnácti hodinách (z čehož cesta trajektem trvá asi patnáct minut) na druhé straně a nejneužitečněji strávený den se zapisuje do palubního deníku nejnižší dosaženou průměrnou rychlostí.
Na trajektu se seznamujeme s dvěma mladými baťůžkáři a Dimitrije nakonec bereme s sebou, což se neukazuje jako zrovna šťastný nápad, stejně jako výlet po jižním pobřeží Krymu, plném příkrých kopců a silniček se sklonem, který našeho Kazachstánem rozbitého a opět o něco více přeloženého trabanta mučí i na první rychlostní stupeň.
Z motoru se ozývají nehezké kovové zvuky a my jen s hrůzou hádáme, zda se jedná o vymlácené pístní kroužky, ojniční čepy, nebo klikovou hřídel. Jediné, co víme jistě, je, že ani jedno z toho sami opravit nezvládneme. Nakonec se ale dobrý skutek vyplácí, Dima nás seznamuje se svými filmařskými známými, a tak se účastníme natáčení ruského sci-fi velkofilmu, jedné milé ruské oslavy narozenin (s nefalšovanou kazaškou babičkou, která naše stížnosti na kazašské silnice komentovala hrdým "Stranci, zasranci") a jedné nemilé rusko-česko-ukrajinské rvačky na pláži.
Nekonečná fronta na trajekt přes Kerč
Místo čekání táboříme na pláži
Za rodinu, za svobodu. Mladí Rusové ve vojenském muzeu v Temrjuku
Zvuky v motoru jsou v krymských kopcích stále hrůzostrašnější, a tak nakonec opouštíme nádherné pobřeží s Jaltou i Sevastopolí a vydáváme se do vnitrozemí. Co nejrychleji domů. Snad motor vydrží. Snad dojedeme.
Trans Trabant Team, www.transtrabant.cz
