Řekněme si to na rovinu hned na začátku: cesta za snem je za trest. Naprosto nezáleží na tom, zdali jste nuceni odsedět ji jako sardinka v ekonomické letecké třídě, nebo si můžete dovolit nejméně pětkrát dražší lůžkovou sedačku v byznys třídě. Těch 24 hodin v letadle při cestě z Evropy na Nový Zéland prostě trávit nechcete.
Jenže jinak to nejde. Ledaže byste se jmenovali dejme tomu Richard Konkolski a dopluli do dalekého rajského Pacifiku na vlastnoručně postavené jachtě. Což ovšem není náš případ. Odevzdáváme se osudu, lépe řečeno vkládáme osud do rukou kapitánů nebeských křižníků a zoufale odpočítáváme kdesi v hlavě čas, protože spát v oblacích prostě nedokážeme.
Ovšem odměna v cíli je sladká. A okamžitá. Jakmile se otevřou dveře letadla na letišti v Aucklandu, praští nás do nosu zvláštně voňavý mořský vzduch, úplně jiný než kdekoli jinde na světě. Je to jako nějaká droga. Mozek zmatený dvanáctihodinovým časovým posunem tvrdošíjně odmítá spát navzdory dvěma právě prožitým bezesným nocím. Touží nasávat. Vůně. Chutě. Obrazy. Exotiku. Život.
Velrybářský vlak
„Viděli jste to taky?!“ vyklání se v úžasu z okénka lokomotivy strojvůdkyně ve stanici Kaikoura, kde vystupujeme s původním plánem vyplout na širé moře za velrybami. Bylo by to tuze snadné, kancelář velrybářských výprav sídlí přímo na peronu.
Strojvůdkyně Kiwirailu se chystá k odjezdu z velrybářské stanice Kaikoura.
Leč bylo by to zhola zbytečné. Velryby už jsme viděli. Rovnou z vlaku. My pasažéři i strojvůdkyně, která se nepřestává divit tomu pacifickému představení, jež jsme právě zhlédli. Stovky skákajících delfínů, desítky dovádějících lachtanů a jako bonus kultovní velrybí máchnutí obřím ocasem před ponorem kytovce do hlubin.
Nejspíš jsme měli nebeskou kliku: „To byla jízda! To se jen tak nevidí,“ kroutí hlavou dáma na mašině. Jízdní řád je neúprosný, nedostává se jí času ten výjimečný pracovní zážitek vstřebat, musí jet dál. Zatroubí, zabliká reflektory na čele vlaku a vyráží s pobřežním vyhlídkovým vlakem podél Pacifiku dál.
My jsme na tom o dost líp. V Kaikouře máme po příjezdu vlaku celý den pro sebe, a tak věnujeme ušetřený čas (a taky nemalé peníze) za zamýšlenou mořskou exkurzi ochutnávání místních mořských dobrot. Ještěže v našem motelu laskavě půjčují kola.
Kaikoura je – řečeno českou terminologií – dlouhá jako Lovosice, táhne se podél pobřeží snad deset kilometrů. Přičemž ty nejvyhlášenější místní dobroty dělají nejlíp na úplně opačných koncích obce. Na severu u hlavní silnice smaží nejchutnější fish and chips, na jihu nedaleko kolonií hravých lachtanů naopak voní stánek s vyhlášenými místními humry.
Pobřežní panorama velrybářského města Kaikoura
Kaikoura je ovšem také důkazem nevyzpytatelných sil divoké novozélandské krajiny. Naposledy to ohromně pohostinní místní lidé i jejich návštěvníci pocítili v roce 2016, kdy Jižní ostrov Nového Zélandu zasáhlo brutální zemětřesení. Kaikouru to tehdy odřízlo od světa, silnice i železnice byly zavalené, zásobování zajišťovaly vrtulníky startující ze záchranných lodí u pobřeží.
Do dějin novozélandských železnic potom nesmazatelně vstoupil příběh místního strojvůdce Wayna Sullivana, jenž v lokomotivě půlnočního nákladního vlaku zůstal uvězněn celou noc na pobřežní trati mezi dvěma tunely, než jej ráno vyzvedla helikoptéra. Celou noc se děsil hrozící vlny tsunami, jaká masově zabíjela ve vlaku na Srí Lance v roce 2004.
Zkáza z moře naštěstí nepřišla. Pan Sullivan, jenž osudný vlak převzal od kolegy pouhých patnáct minut před zemětřesením, se na dalších sedm let vrátil na koleje, později přestoupil do leteckého byznysu. Nákladní vlaky na pobřežní trati chyběly rok, „velrybářský“ osobní Coastal Pacific vyjel znovu až po dvou letech od otřesů, jež překreslily i novozélandské mapy.
V nejrůznějších žebříčcích Top 10 železnic světa bývá často jmenována horská trať přes novozélandské Alpy. Možná je načase změnit zavedené pořádky. Za nás do Top 10 rozhodně nominujeme novozélandskou pobřežní dráhu. Ale to neznamená, že by ta horská nestála za svezení!
Zlatá horečka a sopečný vlak
V roce 1864 otiskly novozélandské noviny senzační zprávu ze západního pobřeží Jižního ostrova: „Černý písek pláží okolo Greymouthu září zlatem.“ Počet obyvatel zkraje rostl násobně každý měsíc, ale ještě dlouhé desítky let trvalo, než tam dorazil první vlak z opačného konce ostrova. V cestě stály Alpy.
Tranzalpine train na Jižním ostrově
Teprve v roce 1923 projel první vlak tunelem Otira pod Arthurovým průsmykem vysoko v horách. Otira, dlouhý 8,5 kilometru, je dnes jedním ze šlágrů novozélandského železničního putování. Průjezd tunelem připomíná bojové manévry. Všichni na palubě musí během jízdy tunelem sedět, včetně personálu, který má v pohotovosti vysílačky a celou dobu se zdá být, ač vsedě, tak stále v pozoru.
„Sklon trati je přes 3 %, to už je na železnici docela dost, a tunel je dlouhý. Je to kvůli vašemu bezpečí,“ vysvětlil mi průvodčí vlaku TranzAlpine, proč nemohu vyskočit ani na záchod. Toalety prostě zamkli, stejně jako když v letadle jdete na přistání.
Pochopitelně zavřeli i vyhlídkové vagony, které jsou za pěkného počasí vysoce ceněným výletnickým bonusem KiwiRailu. Jsou to totiž otevřené vozy bez oken, pouze se zábradlím. Pořádně tam fouká, ovšem pokud chcete fotit nebo natáčet kouzelnou krajinu divokých řek, rozeklaných velehor, tyrkysového oceánu, ale taky hrozivých vulkánů bez otravných odlesků a zrcadlení sebe sama v oknech klimatizovaných vagonů, je ten průvan k nezaplacení.
Vyhlídkový vůz KiwiRail bez oken umožňuje fotit divokou krajinu kolem kolejí bez odlesků oken.
Za vulkány se ovšem musí na Severní ostrov, kde třetí vyhlídková trať KiwiRailu křižuje krajinou celý den mezi Wellingtonem a Aucklandem přes sopečný národní park v centru ostrova se světoznámými filmovými vulkány, jako je Nguarahoe. I tato trať dostala pořádný políček od nevyzpytatelných novozélandských přírodních sil. Jen se na to už téměř zapomnělo.
Na Štědrý den 1953 se na severní dráze zřítil viadukt pod projíždějícím vlakem do rozbouřené bahnité řeky Whangaehu. Neštěstí nepřežilo 151 lidí. Byla to nejhorší nehoda v novozélandských železničních dějinách, jež se mezitím překlopily z běžné osobní dopravy do zážitkových turistických vlaků a koleje zůstaly převážně nákladům. Každodenní přepravu pasažérů převzala auta, autobusy a letadla.
Aby to zážitkové cestování po kolejích bylo opravdu dokonale zážitkové, řadí se do vlaků nejen otevřené vyhlídkové vozy, ale také bagážový vagon s odbavením už na nádraží čili bez vlastnoručního nakládání, plně vybavený kuchyňský vůz a nejnověji také nová třída Scenic Plus se stylovou výzdobou v maorském duchu a vytříbenou kuchyní včetně párovaného místního krásného vína sauvignon ke každému z mnoha chodů pestrého menu.
Snídaně servírovaná na kolejích v exkluzivní třídě ScenicPlus sestává z několika chodů.
Stevardka na palubě Kiwirailu za rozbřesku v Christchurchi nabízí snídaňové menu.
Na celodenní pouti Severním ostrovem se podává osm chodů, na kratších tratích Jižního ostrova vždy pět. A aby výletník nebyl na pochybách, čím se právě krmí, servírují k jídlu mapku se zakreslením původu všech dobrot – samozřejmě ryze novozélandských. Víno a česnek z Marlborough, máslo ze zlatonosné Hokitiky, mořská sůl ze Seddonu, brambory z Ashburtonu, jehněčí, kuřecí i vejce z Christchurche, slaďounké kiwi ze Zátoky hojnosti…
Vyhlídkové vlaky Nového Zélandu nesou dokonce i pikantní českou stopu. Palubní aplikace z produkce pražské firmy Passengera je nabitá informacemi, obrázky i filmečky o vlaku i Novém Zélandu. Pokud by se snad na palubě někdo začal nudit, v mobilu lze dokonce absolvovat pár lekcí základů maorštiny. Může to přijít vhod nejen při výšlapu do hor či fjordů.
Pěšky do fjordů i do Aucklandu
Nefrit je sytě zelený nerost, který si v 21. století z Nového Zélandu houfně odvážejí turisté, vysoustružený do nejrůznějších tvarů. Sekerka prý dává nositeli sílu, kruh harmonii, spirála nový život, velrybí ocas inteligenci a tak dále... Těch tvarů je v nabídce takřka nekonečno, stejně jako oněch legend.
Můžete těm příběhům věřit nebo nemusíte, ale fakt je, že domorodí Maoři nefritům říkali pounamu a sbírali je celá tisíciletí před příchodem Evropanů. Používali je rituálně, pracovně i bojovně a chodili si pro ně přes hory do fjordů Jižního ostrova; nikde jinde se tyhle zelené originály nevyskytují.
Jedna ze spousty omamných vyhlídek na trase Routeburn Tracku
Dnes po jejich stopách vyrážejí turisté. Musí po svých, jinak to nejde. Koleje do novozélandských fjordů na jihozápadě Jižního ostrova dodnes nikdo nepostavil a už se to nejspíš nestane. Museli jsme také pěšky. Ale nefrity na těch trasách dnes už nenajdete, denně tam projdou desítky i stovky poutníků. Nevadí, krásně je tam i bez drahocenných nerostů.
Milford Track, všeobecně považovaný za nejkrásnější výšlap světa, je na sklonku novozélandského léta v nejlepší pochodové sezoně beznadějně vyprodaný, takže z lodi pozdravíme ikonický Mitre Peak, novozélandský „Matterhorn“ rostoucí ve fjordu přímo z moře do výšky 1 600 metrů, a v pohorkách vyrážíme na blízký Routeburn Track.
Milford známe jen z fotek, ale Routeburn nám nepřijde nikterak slabší, ba dokonce spíš naopak. Za dva dny proběhneme během 33 km dva nádherné národní parky, Mount Aspiring a Fiordland, cestou obdivujeme bouřící vodopády, čarokrásné zrcadlení skal v horských tůních, ale i dobrovolníky, kteří daleko od civilizace neúnavně pečují s krumpáči a lopatami o schůdnost horských tras s nemalým převýšením.
Impozantní lanový most na jednom z přístupových bodů k trase Kepler Tracku
Další na řadě je Kepler Track, ten měří 60 kilometrů. Existují prý borci, kteří ho proběhnou za pět hodin, ale my k nim nepatříme. Kepler dává svalům zabrat tři drsné dny, jeví se daleko přísnější než Routeburn a po pravdě už ne tolik poutavý.
Ale možná je to jen znásobenou únavou, jak je tělo nabuzené všemi novými vjemy Nového Zélandu a tvrdošíjně odmítá spát víc jak čtyři hodiny denně, abychom náhodou něco nezmeškali. Možná je načase zvolnit, vyspat se, vrátit se do civilizace, zase na chvilku třeba i na koleje.
Nakonec postačí půlhodinka v městském vlaku v Aucklandu. Z centrální stanice Britomart na konečnou modré linky Onehunga a pak pozoruhodnou pěší trasou od jednoho pobřeží města ke druhému. Od Tasmanova moře k Tichému oceánu. Zabere to čtyři hodiny. Čtyři překvapivě pestré hodiny.
Výšlap na aucklandský One Tree Hill je městská vycházka po asfaltu.
Prvním významným milníkem je výšlap na One Tree Hill, městskou sopku obestřenou staletými maorskými legendami a na sklonku 20. století světově proslavenou songem kapely U2 z alba Joshua Tree. Výstavními obytnými čtvrtěmi jsme došli na nejkrásnější městskou sopku Mt. Eden a dál univerzitní čtvrtí k aucklandské věži, nejvyšší stavbě jižní polokoule.
Když jsme vyjeli nahoru, abychom se za ten turistický výkon přes vyhaslé městské vulkány odměnili vyhlídkovým obědem, ukázalo se, že zdaleka ne každý Čech na Novém Zélandu musí být sběrač ovoce, přespávající ve vysloužilé dodávce. Potkali jsme tam upravené dámy v kostýmcích, česky klábosící o svém novozélandském životě a práci.
Dlouhá cesta na Nový ZélandJak zvládnout 24 hodin v letadlech cestou z Evropy na Nový Zéland? |
