Sice jsme si na internetu vyhlédli levnou půjčovnu, nakonec ale z její garáže prcháme, působí na nás amatérsky. Sázíme tedy na jistotu, třebaže dražší. Půjčení vozu u letištního stánku firmy Jucy zabere jen pár minut a za chvíli stojíme na parkovišti u Toyoty Estima. Krátká instruktáž a můžeme vyrazit.
První nezvyk: jezdí se tu vlevo. Zejména najíždění do kruhových objezdů vytíží mozek na plnou kapacitu. Druhý nezvyk: v autě je všechno obráceně. Několik prvních křižovatek tedy projíždíme bez blinkru, zato se spuštěnými stěrači. Třetí nezvyk: všichni jezdí podle pravidel. Když vidí cizince v prázdninovém autě, dokonce mu dávají přednost i tam, kde nemusejí.
Těšili jsme se, že budeme nocovat mimo civilizaci – u odpočívadel, kterých je tu jak máku na loupáku. Jenže to se nesmí, pokuty vysoké, takže musíme do kempu. Naštěstí máme seznam přírodních tábořišť, kde se dá za pár dolarů, které obvykle hodíme do kasičky s číslem naší SPZ, přenocovat. Někde dokonce umýt a doplnit vodu. Žádný velký komfort, ale zase tu lze pokecat s cestovateli z celého světa a jsme v podstatě stále v přírodě.
Což poznáme podle toho, že nás pokaždé, když vylezeme z auta, začnou okusovat hejna malých mušek – sandflies. Jen je nepustit do ložnice!
Na povolení ke vstupu se naopak neptá myš, která si nás stopla na první zastávce a odmítá pohodlný taxík opustit. V noci běhá po spacáku, chroupá jídlo a nechává po sobě hromádky.
Nastraženou PET lahev s chlebem, která ji má polapit, vždy vyjí a zmizí. Pojede s námi až do Aucklandu? Nakonec vystupuje zastávku před ním.
Slejváky i zemětřesení
Cestovní pojištění za pět minut online? Vyzkoušejte nás. |
Jet s pocitem hotelu za zády je skvělé. Zejména když nevyzpytatelné „anglické“ počasí řekne svou. Na západním pobřeží jižního ostrova se v březnu mění třeba šestkrát za den. Míříme z Haastu k ledovcům Fox Glacier a Franz Josef Glacier. Pokaždé vystoupíme a jdeme několik kilometrů k jejich čelu. Krásná podívaná.
Pak pokračujeme do Greymouth a odtud do Punakaiki v národním parku Paparoa. Na místní Pancakes Rocks se fakt těšíme, krásná procházka po útesech, které eroze proměnila v komíny naskládaných placek, jejichž dutinami občas vystříkne mořská vlna jako obrovský gejzír.
Pancakes Rocks
Vnitřek vozu
Sotva se vydáme na prohlídku, přižene se taková průtrž mračen, že není vidět na krok. Pár rychlých fotek, tichý povzdech, jak by tu bylo krásně, kdyby… a honem do auta.
Pokračujeme bezmála tři sta kilometrů do Motueky. Čeká nás pobřežní trek v národním parku Abel Tasman. Ráno vyrážíme z Marahau prosluněnou procházkou s úchvatnými výhledy do Anchorage Hut, kde přespáváme, a druhý den pokračujeme do Bark Bay. Zpět do kempu se vracíme vodním taxíkem.
Další den máme třísetkilometrový přejezd na východní pobřeží, do Kaikoury, místa, odkud lze z lodi pozorovat velryby. Bohužel za sebou necháváme slunečné počasí a do města přijíždíme za silného lijáku. Třeba zítra bude líp… Nebe je o něco světlejší, ale na velryby je tu strašná fronta, a těch peněz! Bereme tedy levnější delfíny. Dlouho se žádní neukazují, ale nakonec k lodi připlují a svou show předvedou.
Vracíme se na sever do Pictonu, odkud jezdí trajekty do novozélandské metropole Wellingtonu. Ten nám spíše než pulzující velkoměsto připomíná ospalé městečko v klidné zátoce, v němž si daly schůzku různé architektonické styly. Na nábřeží nás upoutá moderní budova národního muzea Te Papa. Jako Středoevropanům se nám nejvíce líbí simulátor zemětřesení, protože to neznáme. I když – jak vyplývá ze statistik, za dobu, co tu cestujeme, bylo pár mírných otřesů země zaznamenáno.
Ngauruhoe
Skoro šest hodin trvá přejezd k národnímu parku Tongariro, kraji sopek. Jedna z nich je naším cílem – Mt. Ngauruhoe, jejíž kráter se nachází 2 291 metrů nad mořem. Nejprve kousek po rovné Mangatepopo Rd, pak do sedla mezi dvěma sopkami a pak přímo vzhůru. Jde to pomalu, jeden krok vpřed a dva vzad, jak hluboká sopečná struska pod pohorkami sjíždí. Je to úmorné, samozřejmě se během našeho snažení změní počasí, takže z výhledů je houby. Je sotva vidět do kráteru.
Dolů to jde o poznání rychleji, dlouhými kroky se boříme do kamínků, které zalézají pod oblečení. Na parkoviště dorazíme skoro za tmy.
Ráno jedeme dál na sever, k jezeru Taupo. Počasí je nanic, parkujeme ve stejnojmenném městě přímo u vody. Dopravní značka říká, že je to plac pro nás. Kupujeme si pizzu a stavíme se v půjčovně pro DVD Pán prstenů. Jaké jiné… Ze sledování filmu nás vytrhne bušení na dveře auta.
„Tady nemůžete stát!“ říká rázně policista. Ale vždyť jsme na parkovišti pro obytná auta. „Nemáte koupelnu a toaletu jako karavany, musíte jinam,“ nepřipouští diskusi a náš odkaz na veřejné záchodky na náměstí ho nezajímá. „Popojeďte půl kilometru, tam je parkoviště se sociálním zařízením.“ Stěhujeme se tedy o kousek dál, pravidla se přece musí dodržovat…
Novým Zélandem z Queenstownu do Aucklandu
Pokračujeme do Rotorua, města proslulého maorskou kulturou a taky děsným zápachem. Připomíná mi to trvalou mé babičky nebo zkažená vejce. Ale zastávka stojí za to hned ze tří důvodů: jsou tu nádherné gejzíry, termální prameny, jezírka s horkým bublajícím bahnem…
Maorský skanzen je opravdu hezký a prohlídka zahrnuje i výuku tance haka. A také tu máme možnost vidět místní legendu: ptáka kiviho. Tedy měli bychom, kdyby v expozici nebyla tma jako v pytli. Tento tvor je totiž aktivní hlavně v noci. A tak ho budeme znát jen ze žlutých dopravních značek.
Kolo se nám polámalo
Pokračujeme na sever, na poloostrov Coromandel. Nebe zase pouští na zem provazy vody, když u levého předního kola něco kovově zarachtá. Zastavujeme a vrháme se do deště. V pneumatice je zapíchnutý dlouhý tlustý drát. Když se nám konečně podaří nasadit rezervu na dojetí, šineme se do nejbližšího města – Whangamaty. Vytáčím help linku autopůjčovny, a protože nemám novozélandskou telefonní kartu, ale volám přes roaming, přijde mě doma hovor na patnáct stovek.
Ale tady je pomoc zdarma: máme ráno zajet do opravny nedaleko, kde na počkání kolo spraví. Se zalepenou pneumatikou a se sluncem nad hlavou si tedy můžeme prohlédnout skalnaté pobřeží okolo Cathedral Cove, vyhloubit si bazének v písku na pláži Hot Water Beach, jíž protéká horký termální pramen, vzhlédnout do korun stromů kauri, starých tisíc let a dorůstajících do výšky až padesáti metrů.
Hot Water Beach
Přijíždíme do Aucklandu, největšího města na ostrovech, kde naše cesta končí. Na pobřeží je parkoviště s umývárnou a toaletou, kde začínáme uklízet campervan. Přestože stojíme na asfaltu, špinavou vodu vyléváme do záchodu, nezůstávají po nás žádné odpadky. Při odjezdu míjíme policejní hlídku. Kdo ji asi zavolal?
Vracíme vycíděné auto v půjčovně. „Dostali jste plnou nádrž, musíte ji tak i vrátit,“ vyžaduje zaměstnanec. Vždyť ano, ukazujeme na ručičku. Ta je ovšem setinu milimetru pod ryskou, takže musíme znovu na benzinku pro chybějící litr paliva…Shlížíme na noční Auckland z nejvyšší stavby jižní polokoule – Sky Tower (328 metrů) a loučíme se: Good bye, Aotearoa!
Může se hodit
 Zdroj: www.jucy.co.nz, ceny jsou platné na březen 2019 |
