Kde vás zdrželo při cestách kolem světa největší zpoždění?
Loni v únoru na tichomořském ostrově Tuvalu. Zasekl jsem se tam kvůli požáru v motoru letadla na 101 hodin.
Dokážu si představit i daleko horší destinace pro nechtěný pobyt.
Jasně, ta představa prodloužit si neplánovaně pobyt v pozemském ráji vypadá skvěle, Tuvalu je opravdu nádherné. Jenže když jste prakticky uvězněn na izolovaném ostrově, v jedné z nejmenších a nejhůř přístupných zemí světa, dokáže to v hlavě nadělat zmatek. Zkoušel jsem sehnat místo i na lodi, marně. Rejdař mi sdělil, že právě odplula a vrátí se až za měsíc. Naštěstí jsem měl dost práce s psaním knihy, na to bylo Tuvalu nakonec ideální místo.
Byl jste vlastně někdy na dovolené jen tak na pláži?
Ne, to opravdu není můj styl. Vždycky jsem chtěl na cestách objevovat příběhy a zážitky.
Máte stále cestovatelské sny?
Pořád. A občas celkem bláznivé, což vysvětluje, proč jsem držitelem deseti světových rekordů. Na světě vždycky bude spousta vzrušujících míst k objevování, navíc já se rád vracím za přáteli a zajímá mě, co se kde změnilo od mé poslední návštěvy. I proto jsem se rozhodl, že navštívím všechny státy světa podruhé.
Kde jste zaznamenal největší změny?
V Ázerbájdžánu. Ten se mezi mými pobyty v letech 2005 a 2018 neuvěřitelně zmodernizoval.
A naopak: kde se podle vás zastavil čas?
V Severní Koreji, bohužel. Mentalita lidí je tam zamrzlá. Svět udělal za dekádu ohromný skok, ale tam jsem si mezi roky 2009 a 2017 nevšiml změny, pokud nepočítám, že přibylo trochu aut, budov a hodně solárních panelů. Abych nezapomněl, při první návštěvě mi tam sebrali na hranicích mobil, podruhé už mi ho nechali, ale beztak byl k ničemu, v té zemi nefungoval.
Kolik máte cestovních pasů?
Aktuálně dva platné, jeden mám vždy na cestách s sebou a druhý leží na nějaké ambasádě se žádostí o vízum. Celkem už jsem zaplnil razítky a vízy z celého světa čtrnáct pasů.
Bez čeho dalšího kromě pasu nikdy nevyjedete do světa?
Bez saka. Když jsem slušně oblečený, dostanu lepší služby a zároveň mi vnitřní kapsy saka umožňují mít nejdůležitější osobní věci v relativním bezpečí.
Jak to vůbec celé začalo s tím vaším „bláznivým“ cestováním?
Někdy okolo mých čtvrtých narozenin. Tehdy jsem měl pouze dvouletého bratra (nyní mám tři bratry a tři sestry) a náš otec pracoval jako lékař na zaoceánské výletní lodi v Pacifiku, zatímco my jsme s maminkou bydleli ve vesnici Naustdal na západě Norska. Protože jsme byli příliš malí na čtení, táta nahrával na audiokazety neuvěřitelné historky z Číny, Filipín, Japonska, Kanady i USA a posílal je párkrát za měsíc poštou domů. Pamatuju si, jak jsme denně utíkali k poštovní schránce, zda něco nepřišlo. Ty příběhy byly tak úžasné, že jsem si už tehdy slíbil: Až vyrostu, budu cestovat jako můj otec.
Katar
Kosovská republika
Už jste ho dávno překonal, řekl bych.
Začalo mě lákat zdolávat mety, kterých nikdo předtím nedosáhl. Můj první rekord je z roku 2012, kdy jsme s kamarádem ze školy Adrianem Butterworthem navštívili za jediný den pět kontinentů. Bylo to ohromně dobrodružné a zábavné. Nikoho před námi snad ani nenapadlo pomyslet na něco tak „pitomého“. A my to dokázali hned na první pokus, natočili jsme o tom dokument. Pak přišly další a další výzvy. Některé docela bláznivé, při jednom z rekordů – 19 států za 24 hodin – jsme navštívili Kosovo na pouhé dvě minuty. To už nejsou rekordy cestovní, ale logistické.
Co z takových sprintů máte? Slávu? Peníze? Uspokojení?
Je to podobně fantastický pocit, jako když sportovec překoná světový rekord. Navíc v mém případě jsou to dokonalé pánské jízdy. Většinou cestuji s dobrými přáteli a umíme si užít jak cestu, tak i pořádné oslavy, na ty si vždy necháváme čas.
Cestujete někdy sám, nebo pouze ve společnosti?
Tak i tak, mám rád oboje. Každý způsob má pro i proti. Když jedu sám, snáz se navazují kontakty s místními lidmi. Taky si můžete dělat, co chcete. Když jedete s někým, vždycky musíte hledat kompromisy. Na druhou stranu je příjemné sdílet s někým zážitky.
Na to je dobré stopování. Jak vlastně jezdíte po světě?
Stopem, na oslu, pěšky, lodí, vlakem, letadlem. Cokoli vás napadne. Mám rád cestování samo o sobě.
Jistě, i cesta je cíl. Ve vlaku nebo pěšky souhlasím, ale nesnáším letiště.
Mně letiště vůbec nevadí. Pozorovat tam lidi může být velice zajímavé.
Jaké máte pro své cesty limity?
Čas a samozřejmě finance. Mohu utratit pouze tolik, kolik si vydělám v práci.
Vy jste při tom všem cestování zaměstnán?
Ano, pracuji na plný úvazek pro Norskou rozhlasovou a televizní společnost NRK, dříve jako novinář, nyní jako projektový manažer. A k tomu píšu cestovní knihy.
Kolik máte prosím vás v Norsku dovolené?
Sedm týdnů včetně státních svátků.
Gabon
Počítám, že se nevyhnete práci ani na cestách?
Většinou mám s sebou počítač a pracuji na projektech NRK nebo na svých knihách. Obvykle jsem pryč dva až tři měsíce v roce, ale už jsem kvůli knize cestoval i osm měsíců z roku.
To musí být vaše rodina nadšená.
Moje partnerka Caroline občas jezdí se mnou. Navštívili jsme společně už asi čtyřicet zemí.
Aha. Takže sotva budete „po námořnicku“ mít přítelkyni v každé zemi, kde jste kdy byl. Jaké tedy máte pravidlo, abyste si mohl zemi započítat jako navštívenou?
To by bylo hodně těžké mít rande ve Vatikánu nebo v Saúdské Arábii. Navíc: i kdybych byl single, kdopak by si přál tolik starostí s tolika ženami? Jedna partnerka je až až. Moje cestovatelské kritérium je, že musím v každé zemi najít příběh. Všechny jsem je popsal v knize Jak mi došly státy (How I Ran Out of Countries).
Které příběhy máte nejraději?
V Bhútánu jsem šel na pivo se dvěma kamarádkami. Museli jsme zdrhat z baru, protože nám hrozil lynč: hosté se domnívali, že mám něco se dvěma místními dívkami současně! V Jižním Súdánu jsme byli zřejmě první turisté, tamní hoteliér nevěřil, že jsme přijeli jen tak na návštěvu. Prý jsme zešíleli. Nabídl nám nejlepší pití se slovy: „Možná je to vaše poslední.“
Nebylo. A pak mám moc pěkný příběh z Jižní Koreje, kde jsem byl ve svých 35 letech nejblíž v životě sňatku, byl jsem opravdu zamilovaný, a dokonce už jsme měli i svatební fotky. V Koreji se totiž pořizují v předstihu, aby si je hosté na hostině mohli prohlížet. V našem případě na obřad nedošlo.
Jaké kritérium pro vás musí splňovat stát?
Ve světě je nyní 198 států. Aktuálních členů OSN je 193 (zatím posledním se stal v roce 2011 Jižní Súdán), dva jsou tzv. stálí pozorovatelé OSN (Palestina a Vatikán) a tři země byly uznány nejméně deseti dalšími členy OSN (Kosovo, Tchaj-wan a Západní Sahara). V každé ze 198 zemí světa jsem strávil minimálně jednu noc a v průměru mám v každém státě týden pobytu. O každém místě, kde je právě můj batoh, říkám, že jsem tam doma, ať je to Oslo, nebo třeba Funafuti, hlavní město Tuvalu.
Kongo
Burundi
Kam bylo nejtěžší se dostat?
Největší překážkou jsou vstupní víza a v tom se situace neustále mění. Například dostat se do Turkmenistánu bylo napoprvé snadné, ale když jsem začal svět objíždět podruhé, čekal jsem na tamní víza půl roku, šestkrát mě odmítli! Napoprvé byla naopak nejsložitější Eritrea, zatímco napodruhé mi dali víza v pohodě na hranici. Do Angoly mi kdysi nedali vstupní vízum vůbec, dokonce mi po neúspěšné žádosti odmítali vrátit pas. Nakonec jsem si koupil letenku s velmi dlouhým přestupem v Luandě a na letišti se mi povedlo přemluvit celníky: s odkazem na přepravní podmínky jsem dostal výjimečné tranzitní vízum, které už asi nikdy nikomu nedají.
Nyní je velmi složité dostat se do Sýrie, musíte mít dobré kontakty uvnitř země.
Musel jste někdy kvůli vstupu do země podplácet?
Já osobně nikdy, korupce je příšerná věc, nepřináší nic dobrého. Ačkoli je fakt, že řidiči, se kterými jsem cestoval, tu a tam dolar nebo pět nějakému policajtovi podstrčili. Víza jsou drahá sama o sobě, i bez úplatků.
Co vás nutí jezdit do rozvrácených zemí, jako je Afghánistán, Jemen nebo současná Sýrie?
Jsem prostě zvědavý. Fakt je, že do Jemenu jsme jeli s jednosměrnou letenkou a kvůli tomu jsme se tam téměř zasekli na několik týdnů. Letadla do Jemenu totiž létají prázdná, zato opačně totálně vyprodaná. Byl jsem tam s fotografem a náš fixer (místní kontakt, pozn. red.) nás pozval, lépe řečeno donutil trénovat střelbu z automatu. Prý kvůli bezpečnosti. Ale pozor: moje zkušenost je, že právě tyhle země patří mezi nejpohostinnější na světě.
To si žádá vysvětlení.
Jeli jsme na venkov, kde jsme dělali rozhovor s místním mangovým farmářem. Ten trval na tom, že musíme přijít k němu domů na večeři. Jeho žena uvařila fantastické čtyři chody, přitom jsme ji nesměli spatřit a poděkovat za tu skvělou hostinu. Taky jsem v Jemenu ochutnal nejlepšího humra v životě, to bylo možná největší jídelní překvapení ze všech mých cest.
Jak víte, co si můžete v takových zemích dovolit a co už ne?
Nikdy nepoužívám tištěné průvodce. Většinou je píšou „náhodní“ cizinci, kteří v dané zemi strávili relativně krátkou dobu. Navíc jejich informace rychle stárnou. Daleko spolehlivější je mluvit s místními lidmi, ať osobně, nebo přes sociální sítě. Jedinou výjimkou jsou tipy na hotely, protože kolikrát jste spali ve svém domovském městě v hotelu, že? Ubytovací tipy hledám na internetu nebo obejdu pár hotelů a nechám si ukázat pokoje.
Kde vám bylo na cestách nejhůř?
V Indii jsem měl těžkou otravu z jídla. Vážně jsem byl přesvědčen, že umírám, když jsem otrávený trpěl ve vlaku, který měl osm hodin zpoždění.
Tři tipy z NorskaNorsko patří k nejkrásnějším zemím světa. Kam vás pošle cestovatelský - Na pobřeží. „Rozhodně musíte poznat scenérii Helgelandskysten okolo polárního kruhu jižně od Bodø a také oblasti Sunnfjord na západě Norska.“ - Do měst. „Oslo nabízí vynikající jídlo a úžasnou kulturu, na párty je skvělé Tromsø daleko za polárním kruhem, krásný je Bergen i Ålesund.“ - Na kaviár. „V Norsku je všechno drahé, s výjimkou kaviáru. Dejte si ho spíš než nestoudně předražené pivo někde v centru města.“ |
Ocitl jste se někde ve světě v přímém ohrožení života?
Několikrát. Dostal jsem se do bitky ve Středoafrické republice a v Somálsku. A byl jsem oloupen dvěma bandity v Gabonu, ovšem podařilo se mi je dopadnout.
Co vás to napadlo, pouštět se v rovníkové Africe do odplaty?
Prostě se ve mně vzbouřil adrenalin. Nebylo to asi moudré, ale nemohl jsem si pomoct. Naštěstí neměli zbraň. No, možná bych měl příště požádat o trénink svého bratra Øysteina, držitele černého pásku v judu.
Může mít ten váš dobrodružný život něco společného s vikinskými předky?
Norové cestují víc než kterýkoli jiný národ. Jen ve srovnání se sousedním Švédskem každý Nor cestuje dvakrát tolik. A to ani Švédové nesedí doma, stejně jako Dánové, Finové, ani Islanďané. Asi je tady u nás nahoře zatracená zima. Anebo že by to bylo tou ukrutnou drahotou na severu Evropy?
Nelidsky drahý je u vás v Norsku alkohol, zatímco v řadě zemí světa je to základ společenského života. Nemáte s tím na cestách problém?
Nesnáším tvrdý alkohol, ale v Tádžikistánu mi nalili velký, opravdu velký pohár vodky. Velkorysé gesto hostitele, byla to jeho nejlepší vodka. Ale já to vážně nemohl pít. Strašně jsem ho naštval. Už se mnou nepromluvil ani slovo, komunikoval pouze s mým bratrem.
Zkusíte mi říct tři nejlepší a nejhorší země světa?
Dobrý pokus. Tuhle otázku dostávám třikrát denně.
Česká republika
Proto jsem si ji schoval nakonec.
Jenže já na ni nedokážu odpovídat. Krás je na světě prostě příliš mnoho na to, aby se jich dalo vybrat jen pár. Obecně nejsem fanouškem zemí s náboženskými režimy a považuju za velice přeceňované USA. Pokud už si můžete dovolit jet do Ameriky, navštivte za ty peníze raději spoustu daleko, daleko zajímavějších míst.
Kde jste potkal nejkrásnější ženy?
V Turkmenistánu, v Česku (upřímně!) a na Islandu. A v Norsku, samozřejmě. Na opačném pólu jsou Britky, s čestnými výjimkami. Víte proč?
To by mě vážně zajímalo.
Inu, Vikingové unesli všechny krásné ženy z ostrovů k nám. Proto jsou seveřanky tak půvabné.
Co vás kromě krásných žen ještě zaujalo u nás v Česku?
Jak jsou Češi přátelští a jak si dokážete užívat života. Připadá mi, že u vás je pořád párty.
Podělíte se nakonec o nejlepší cestovatelskou radu, jakou jste v životě dostal?
Jezděte pouze s příručním zavazadlem.
Gunnar Garfors (43)- Norský cestovatel a spisovatel, má vlastní web (www.garfors.com) a tisíce fanoušků na sociálních sítích (instagram.com/Garfors, twitter.com/Garfors). V březnu navštíví Prahu, v dubnu vydá knihu o 20 nejméně navštěvovaných zemích světa. - Je držitelem 10 světových rekordů spojených s cestováním, mj. dvakrát navštívil všech 198 států světa, stihl projet pět kontinentů za 24 hodin nebo 19 států za 24 hodin. - Bydlí v Oslu s partnerkou Caroline, děti nemají. Jeho koníčkem je fotbal. |
