Smrt je běžnou součástí života. V norském městečku Longyearbyen, které leží na souostroví Svalbard, však platí zákon, který místním obyvatelům zakazuje zemřít.
To samozřejmě neznamená, že jsou odsouzeni k věčnému životu. Podivné pravidlo, které vstoupilo v platnost v 50. letech minulého století, zakazuje umírání a pohřbívání na území města.
Ačkoli může zákaz působit bizarně, má své opodstatnění. Longyearbyen, kde žije jen něco přes dva tisíce obyvatel, se nachází hluboko za polárním kruhem a patří k nejchladnějším místům na světě.
Polární den v Tromsø. Dopřejte si slunce o půlnoci i na střeše plovoucí sauny |
Místní znají jen tři roční období – polární léto, zimu polárních září a sluneční zimu. Teploty zde v zimě běžně klesají až k minus 20 stupňům Celsia, rekordní minimum dosáhlo dokonce minus 46,3 stupně.
Ani v létě tu nebývá teplo, teploty se pohybují zhruba mezi třemi a sedmi stupni nad nulou. A právě extrémní mrazy stojí za neobvyklým zákazem. Mrazivé podnebí totiž způsobuje, že lidská těla se v půdě téměř nerozkládají.
Až do roku 1950 fungoval v Longyearbyenu hřbitov, kde bylo pohřbeno 44 lidí. Když však vědci zjistili, že těla zůstala po desítkách let téměř dokonale zachovaná a objevili v nich živé vzorky viru španělské chřipky, začaly úřady jednat.
Ze strachu před šířením nebezpečných patogenů byl v roce 1950 přijat zákaz pohřbívání i umírání v Longyearbyenu. Hřbitov byl uzavřen a ostatky byly převezeny na norskou pevninu.
Co tedy čeká obyvatele, kteří mají před sebou poslední chvíle života? Úřady jim nabízejí převoz na norskou pevninu, kam musí absolvovat cestu dlouhou více než dva tisíce kilometrů.
Žádné kočky ani porodnice
Zákaz umírání není jediným zvláštním pravidlem, které zde obyvatelé musí dodržovat. Na ostrově jsou například zakázané kočky. Důvodem je ochrana vzácných druhů ptáků.
Ve městě se také neprovádějí porody. Nejsou sice přímo zakázané, Longyearbyen ale nemá porodnici. Těhotným ženám proto úřady doporučují, aby zhruba měsíc před termínem odjely na pevninu.
Neobvyklé zákony však nepřinášejí jen omezení. Na Svalbardu se může usadit prakticky kdokoli i bez speciálního povolení. Souostroví je už od roku 1925 bezvízovou zónou. Nově příchozí ale musí počítat s velmi nehostinným podnebím a netradičním životním rytmem.
V zimě zde slunce několik měsíců vůbec nevychází, zatímco od dubna do srpna svítí 24 hodin denně. Jedním z největších lákadel je naopak polární záře, kterou lze během zimních měsíců pozorovat i za denního světla.
