Stalo se mi, když jsem poprvé cestovala sama po V elké Británii, že jsem si na poslední den před odjezdem naplánovala návštěvu města Canterbury s jeho proslavenou katedrálou. Ačkoli jsem nikdy neoplývala závratnými peněžními sumami, před odjezdem ze země už mi opravdu moc peněz nezbývalo. Takže, ač jsem věděla, že v noci se po Británii dá jezdit spíš vyjímečně a nádraží se za posledními nočními spoji zamykají, doufala jsem, že když přijedu, posledním vlakem asi ve 23 hodin, že se nějak domluvím a že mně na nádraží nechají přes noc, abych si ráno mohla prohlédnout to, co mne zajímalo a ještě stihla se před polednem přesunout na trajekt přes kanál. Jenže chyba lávky! Nádražní zřízenec byl nekompromisní a z objektu mě doslovně vytlačil řka, že je pátek večer, kdy kdekdo pije a na základě toho se také u nich v městě tu noc stává nejvíc malérů. Zamknout na nádraží mne nemůže a kdyby nezamknul, tak se mi dozajista něco stane a on se nenechá kvůli mně vyhodit ze služby... Zamknul, zhasnul a já stála venku. Přede mnou ulice a co třetí dům hospoda. A ve všech hrozný rámus. Chvíli jsem dumala nad tím, že asi bude pravda, co mi zřízenec pověděl, a pak jsem si řekla: »Mám-li být v ohrožení, kdo mi pomůže? Policie.« Zeptala jsem se taxikářů, kudy mám jít a vydala jsem se na cestu. V úřadovně policie jsem předložila pas, jízdenky, zbytek peněz a požádala jsem je, aby mne tam nechali do rána. Sice se podivili, ale nabídli mi židli a tak jsem strávila noc na policejní strážnici.
13. července 1999
