Čas odměřovaný jen odkapáváním vody, duněním vlaků projíždějících sousedním tunelem a občasným zasyčením páry v potrubí. Jediným zdrojem světla je jen pár vlhnoucích sirek. Jedinou starostí je, jak se vyhnout krysám a zlým lidem.
Vypadá to jako děj nějakého postapokalyptického románu, ale pro tisíce bezdomovců v New Yorku to byla každodenní realita. A překvapivě na ni vzpomínali často mnohem lépe než na svůj život na povrchu.
Bezdomovectví bylo a stále zůstává jedním z palčivých problémů všech metropolí ve Spojených státech amerických. Jen těžko můžete přehlédnout fakt, že ještě dnes přibližně každý sto dvacátý obyvatel uspěchaného New Yorku žije na ulici. Navíc každý třetí až čtvrtý bezdomovec je osobou nezletilou, tedy dítětem.
S čestnou výjimkou charit a dobrovolnických komunitních spolků měli v minulosti běžní Newyorčané tendence bezdomovce spíše ignorovat. Do středu zájmu a pozornosti je dostala až série investigativních článků, publikovaných z kraje osmdesátých let.
Netušená zajímavost
Po nezvykle mrazivé zimě v roce 1979 se newyorští novináři začali více zajímat o tklivé osudy bezdomovců. Třeba o to, proč jim dveře některých útulků zůstaly zavřené, a kde tedy tráví noc, když je v New Yorku zrovna zima.
Asi desetina zpovídaných tehdy opatrně připustila, že mnohem bezpečnější a klidnější než na ulicích a v nocležnách to pro ně je v podzemí. Jejich „střechou nad hlavou“ jsou opuštěné i funkční tunely metra, kolektory, suché povodňové kanalizace, velké výpusti v docích.
Snímek z roku 1974 zachycuje cestující v metru. Možná je čeká už jen pár zastávek, a budou doma. Nejspíš netuší, že metro je tehdy „domovem“ pro tisíce lidí.
Bylo to naprosto fascinující zjištění. Ta informace Newyorčany zaujala víc než standardní zprávy o volbách nebo příběhy o korupci na radnici. Svět v temnotách, labyrinty chodeb, tajemná říše fungující v utajení pod nohama nevědoucích? To zkrátka probouzelo představivost. Bylo to nové a neotřelé téma.
I přesto, že bezdomovci v New Yorku rozhodně nebyli žádnou novinkou. Už při rozšiřování sítě newyorských parovodů ve dvacátých letech se ukázalo, že část nevyužívaných stanic a servisních tunelů metra vybudovaného v roce 1904 sloužila za nouzové obydlí desítkám osob. Lidé v podzemí tedy nebyli součástí opakujících se kapitol historie, ale spíš minulosti, která ještě pořád neskončila. Jen jí teď někdo vynesl na světlo.
Bezdomovec se hřeje u ohně pod Brooklynským mostem. Píše se tok 1969, a lidí bez domova jsou v New Yorku tisíce.
Podzemní labyrint metropole
Z metropolí světa New York disponuje jedním z nejrozsáhlejších podzemí vůbec. Například kanalizační systém, který se tu utvářel postupně s růstem jednotlivých čtvrtí, zahrnuje 139 nezávisle budovaných a na sebe napojených sítí.
Mapka z roku 1884 zachycuje hustou síť nadzemních linek tramvají na Manhattanu. Podobně hustá síť už vznikala v podzemí.
Mapa projektu čtyřkolejní trati podzemky na Manhattanu z roku 1890. Hloubení tunelů muselo reagovat na podloží, zdroje vody, kanalizace a základy budov
S budováním podzemky tu začali v roce 1869. A byť dnes mají tratě osmadvaceti linek metra v součtu 1 115 kilometrů, je tu dalších 1 070 kilometrů nevyužívaných a servisních tratí. A tady se mnohde kříží s dalšími desítkami kilometrů tratí železničních, vedenými v tunelech.
Depa, kolektory, podzemní přeložky sítí, kanalizační řeky a svody drenáží, budované snad ještě za časů nizozemské nadvlády… Mapy jednotlivých součástí tohoto obřího bludiště jsou bezpečně založené v archivech mapových podkladů, utopené v administrativním chaosu jednotlivých odborů městské správy.
Vyžádat a nechat si je zpřístupnit všechny k prostudování, to je práce na léta. I když je tedy newyorské podzemí ohromný komplex, běžný obyvatel města prostě nemá šanci přehlédnout jej v celé jeho velikosti. Nejspíš proto byly zprávy o neznámých lidech, kteří se v tomto nesmírně spletitém podzemním systému sami dokonale orientují, přijímány s takovým ohlasem.
Zlatými časy života v newyorském podzemí prý byla sedmdesátá léta. Domov tu prý nacházelo až sedm tisícovek lidí.
Při troše přemýšlení vám vlastně dojde, že „svět tam dole“ je z mnoha ohledů vlastně docela chytrou volbou. Nikdy tam neprší a nesněží. Panuje tam víceméně stálá teplota kolem 8–12 °C a i za nejtužší zimy neklesá pod bod mrazu. A u vedení parovodů nebo teplovodního potrubí může být teplota přímo pokojová, komfortní. Navíc prostory v podzemí jsou rozlehlé, a tak si každý mohl zvolit, zda bude preferovat samotu a odloučení, nebo společnost dalších bezdomovců.
Na lovu senzací
Ale co ta věčná tma? Žijí tam lidé trvale, aniž by po léta spatřili denní světlo? A v jakých společenstvích vlastně ti lidé žijí? Mají svého vůdce, nějakého Krále podzemí? Kam chodí na toaletu, jak se myjí? A co krysy, potkani – anebo snad krokodýli? Anebo je to celé jen další městská legenda, smyšlená báchorka?
Těch otázek, vážně i v nadsázce míněných, byla předlouhá řada. Většinou takové zvědavé dotazy prozrazovaly nejvíc o těch, kteří je sami kladli. Newyorčané po léta bezdomovce s nezájmem až nechutí přehlíželi, a teď je rázem toužili zkoumat, jako nějaký exotický druh podzemních lidí.
Však se jim také, v narážce na šestákové sci-fi romány, začalo přezdívat Mole People – Krtčí lidé.
Metro v New Yorku tvoří páteř městské hromadné dopravy ve městě. Když už není kam dál, lidé bez domova se potloukají v metru.
Jako jedna z prvních se nabízené příležitosti chopila novinářka Jennifer Tothová. Vydala se do tunelů newyorského metra. Dokázala se prý spřátelit s několika místními obyvateli, a ze svých dobrodružných expedic přinesla vpravdě senzační svědectví. Nejprve ve formě článku, pak jakési popisné studie a nakonec knihy, The Mole People: Lidé z tunelů pod New Yorkem.
V této knize nechybí snad žádná spisovatelská ingredience – láska, vášeň, sex, násilí, drogy. Příběhy založené na jejím očitém svědectví a vyprávěních bezdomovců popisují například samozvaného Pána tunelů, jakéhosi Bernarda. Nebo gang nájemných zabijáků, žijících v temnotách a realizujících své vražedné zakázky jen za dvacet dolarů. Zmiňuje i svérázného umělce, který investuje tisíce dolarů do graffiti, jimiž zdobí podzemní galerie tunelů a nikdo jiný než bezdomovci je nikdy neuvidí.
Na odstavených tratích a v nevyužívaných tunelech vznikaly celé bezdomovecké kolonie.
Prakticky všichni, kteří o newyorském podzemí něco věděli, označili pravdivost knihy za přinejmenším pochybnou. Byl to nejspíš docela vylhaný škvár, ale to nic neměnilo na tom, že se z díla stal bestseller přeložený do tuctu jazyků, a svou autorku nesmírně proslavil. Stejně jako fenomén Krtčích lidí.
Exkurze do tmy
Do newyorského podzemí se pak hrnuly div ne zástupy novinářů, snažících se vyzpovídat prvního bezdomovce s čelovkou, aby ulovili nějaký ten pohnutý příběh z života v hlubinách. Brzy dorazily i filmové štáby. Za senzacemi sem přilétali žurnalisté až z Evropy.
Jejich reportáže zasvěceně popisovaly příběhy plné zoufalství, světýlka naděje v temnotách, příklady divokosti a bezuzdného násilí, kapitoly ze života celých klanů a improvizovaných rodin. Byly to všechno strhující obrazy ze života v podzemí, ovšem ověřitelných faktů nabízely pramálo.
Staré a nevyužívané tunely metra jsou znovu rekonstruovány a začleňovány do provozu. Třeba k posílení existujících linek, jako v roce 2012, po bouři Sandy, která část metra zaplavila.
Společným rysem většiny zpráv bylo, že zlatá éra bydlení pod zemí už je ta tam. Prý ještě v 70. letech žilo jen pod Manhattanem něco přes sedm tisíc lidí. Ale většinu z nich vypudila stupňující se agrese pouličních gangů nebo opakované policejní šťáry. V devadesátkách jich zůstávalo v méně přístupných částech podzemí jen asi polovina.
Na bydlení v labyrintech koridorů a tunelů si každopádně všichni pochvalovali ticho, klid a relativní bezpečí. Život bez daní a nájmu. Svobodu a volnost, bez odsudků společnosti. A z praktického hlediska třeba i to, že na rozdíl od nejrůznějších charitativních útulků a nocležen, tady s sebou mohli mít své zvířecí mazlíčky.
Zájem veřejnosti o život newyorských bezdomovců byl dvousečný. O své hájemství v temnotách přišli, ze stanic a tunelů byli vystěhováváni.
Mince o dvou stranách
Na jedné straně série filmových dokumentů i kniha Tothové vyvolala skutečnou lavinu ochoty pomáhat bezdomovcům.
Výnosný obchod s bídou Když v roce 1979 zavedl Nejvyšší soud státu New York do praxe tzv. Právo na přístřeší, které legislativně stvrzovalo každému oprávněnému obyvateli města nárok na střechu nad hlavou, rozjel se ve městě výdělečný byznys s „ubytováváním“ bezdomovců. Šlo o charitativní program, který stál daňové poplatníky miliony dolarů, a ledaskdo si na něm namastil kapsu, ale k řešení problémů bezdomovectví moc nepřispíval. Zdaleka ne každý bezdomovec na ulicích New Yorku byl totiž místním občanem města s právem na přístřeší, a těm odjinud toto systémové opatření k užitku nesloužilo. Právě novináři, kteří toto téma pokrývali, postupně poodhalili i tajemství „existence“ Krtčích lidí. |
Kritika vedla k regulaci, vyššímu dozoru nad byznysem ubytoven pro potřebné. Městské charity se mohly na čas těšit z nebývalého nárůstu příspěvků a darů. Začaly vznikat solidní ubytovací zařízení i pro osoby se specifickými potřebami. Newyorský odbor Služeb pro osoby bez domova se stal respektovanou institucí, která pomáhá nejen najít přístřeší na jednu noc, ale nabízí i skutečnou cestu zpátky do běžného života.
Jenže zájem médií a zvědavých Newyorčanů byl až nepříjemně dvousečnou zbraní. Podzemní slumy a chýše v tunelech se rušily. Lidé z podzemí byli ze zákona vykazováni na povrch.
V roce 1997 bylo rozbouráno i poslední velké podzemní město ve vlakovém tunelu společnosti Amtrak, nacházející se zhruba pod parkem Riverside. Oficiálně kvůli chystanému obnovení provozu na trati. Šlo o místo, které Tothová svou knihou proslavila, aby se z něj stal jakýsi skanzen pro adrenalinové turisty. Dokud se o něm nevědělo, v rámci svých omezených možností prosperovalo, ohlas veřejnosti mu přivodil zkázu.
S novým miléniem už téma ztratilo punc nepopsané exotiky a z médií vyčpělo. Zájem Newyorčanů o lidi bez domova zase zvolna opadal a stali se opět přehlíženými. I dnes žijí v šachtách, koridorech a tunelech newyorského podzemí bezdomovci – prý asi dvě až tři tisícovky. Jen už se s tím nikomu z povrchu nechlubí. Pro jistotu.
