Jmenovala se Tuffi. Byla to slonice, která vyskočila za jízdy z vagonu. Z takřka desetimetrové výšky dopadla do řeky. A přežila. Pravděpodobně nejbizarnější nehoda v dějinách městské hromadné dopravy se udála v německém Wuppertalu v létě roku 1950.
Měla to být reklamní jízda cirkusu Althoff, který tou dobou ve městě postavil svoje šapitó. Aby v ochozech bylo pěkně plno, rozhodl se ředitel cirkusu zakoupit pět jízdenek – jednu pro sebe, čtyři pro tunové zvíře – a nastoupili do vozu.
Unikátní německá visutá dráha jezdí už 125 let. Do řeky se z ní zřítil slon |
Dodnes panují dohady ohledně příčiny nehody – zda to byla nenadálá vibrace za jízdy, plný vagon lidí nebo snad vše dohromady. Každopádně po pár minutách na palubě náhle splašená slonice prorazila bok vozu a vyskočila. Život jí zachránilo bahno v řece Wupper, kam měkce dopadla.
Bizarní nehoda v půli 20. století proslavila wuppertalský monorail, technický div městské hromadné dopravy, který dodnes spolehlivě slouží. Povstal i z tragédie, při níž v roce 1999 po pádu vagonu do řeky přišlo o život pět lidí kvůli tomu, že opraváři v noci zapomněli na trati kus železa, který pak vyhodil vagon z dráhy.
Řeka základ života
Řeka je přirozeným dopravním koridorem Wuppertalu, průmyslového města na západě Německa, kde se v rodině továrníka narodil Marxův myšlenkový souputník Engels a politickou kariéru tu coby starosta rozjížděl pozdější německý prezident Rau. Žije zde 350 tisíc obyvatel, třináct kilometrů dlouhý monorail převeze každý den čtvrtinu z nich.
Sevřené zastavěné údolí v době projektu nenabízelo jiný volný dopravní koridor než právě prostor řeky. Všude okolo se tyčí kopce, voda je však příliš mělká a místy i divoká na to, aby se po ní mohly plavit lodě. A obyvatel zase příliš málo na to, aby dávalo smysl rubat tunely metra.
A tak se na sklonku 19. století zrodil projekt monorailu s vagony zavěšenými převážně právě nad řekou Wupper. Originální dráha tehdy musela představovat splněný sen čtenářů spisovatele sci-fi Julese Vernea (a vlastně i samotného autora – zemřel roku 1905, takže i on start provozu ještě zažil) a udivuje dodnes.
Za jízdy překvapí kromě rychlého tempa až 60 km/h také nečekaně tichá jízda vozů – u víc jak stoleté trati zavěšené na masivní kovové konstrukci by člověk čekal všelijaké hrkání, vrzání, rámusení, ovšem monorail svištící přímo před okny mnoha městských domů zde působí překvapivě tišeji než železnice. Jako by nad tou řekou plul vzduchem.
Další překvapení čeká pasažéra uvnitř – pro člověka uvyklého na uličku uprostřed a sedadla u okének je značný nezvyk vidět uličku u jedné řady oken a sezení u té druhé. Ale dává to smysl, jelikož dveře jednosměrných vozů se smyčkami na koncích trati jsou pouze na jedné straně a chodbička hned u nich.
Moderní stanice střídají stoleté secesní kulisy a se špetkou štěstí lze nad hlavou při procházce Wuppertalem zahlédnout v plné parádě dokonce i císařský vagon, drahocenný originál z roku 1901, kterým se svezl ještě před oficiálním otevřením dráhy pro veřejnost císař Vilém II. Historický skvost už běžně cestující nevozí, ale občas na trať vyjede.
500 schodišť, 12 000 schodů
Cesta od kterékoli stanice ikonického wuppertalského monorailu vede dřív či později do kopce. V dřívějších časech, když město ještě zahaloval hustý dým zdejších fabrik, býval Wuppertal nazýván „německým Manchesterem“, dnes, kdy je turistickým cílem, jej mnozí díky kopcovitému terénu připodobňují spíš k San Francisku.
V místní turistické kanceláři mají s pověstnou německou důkladností spočítáno, že si lze ve městě projít 500 schodišť s celkem 12 000 schody. To je dost, vezmeme-li v úvahu pro srovnání oficiálně zapsané nejdelší schodiště světa z Guinnessovy knihy, které vede s 11 674 stupni na švýcarskou horu Niesen nad Thunským jezerem.
OBRAZEM: Obrácená tramvaj. Wuppertal láká na unikátní steampunkovou atrakci |
Projít všechna wuppertalská schodiště jsme nezkoušeli, vyhlídkové jízdy monorailem nad řekou nám přišly jako pohodlnější plán. Po celé trase tam i zpět to trvá jen hodinu, oběhat veškeré schody by jistojistě zabralo spousty hodin. Opět pro představu švýcarská dvoutisícovka Niesen: pěší trasa na vrchol sice vede mimo schodiště, které slouží jako neveřejný servisní chodník pro pozemní lanovou dráhu, výstup ovšem zabere pět hodin.
Přesto stojí za to i ve Wuppertalu tu a tam z monorailu vyskočit a trochu se proběhnout. Třeba ke Stadthalle, koncertní síni u stejnojmenné stanice, které světoznámý dirigent Simon Rattle složil poklonu za nejlepší akustiku na světě. Nebo do některého z parků, které zabírají třetinu plochy přilehlých kopců – vyloženě nádherná je zdejší botanická zahrada, jen patnáct minut pěšky (samozřejmě do kopečka) od stanice Landgericht.
