Výchozím bodem Aljašské mořské cesty je přístavní město Bellingham ve státě Washington na severozápadě kontinentálních USA. Jednou týdně, obvykle v pátek, odtud vyplouvá námořní loď Malaspina na sedmatřicetihodinovou cestu kolem kanadského pobřeží do prvního města jihovýchodní Aljašky, Ketchikanu.
Jelikož trasa plavby povětšinou vede úzkými průlivy mezi pobřežím a nesčetnými přilehlými ostrovy, dostala název Inside Passage (čili Vnitřní průjezd). To cestujícím poskytuje hned dvojí výhodu: jednak je stále na co se dívat (co si budeme namlouvat, pohled na neměnnou vodní hladinu po chvíli omrzí i mořechtivého českého turistu) a - což je ještě důležitějšší - na omezeném vodním prostoru se netvoří příliš velké vlny (a cestující si tudíž bez obav z mořské nemoci mohou pochutnávat v lodní restauraci).
Ketchikan s patnácti tisíci obyvateli je čtvrtým největším městem Aljašky. Jeho jméno je odvozeno z domorodého tlingitského názvu Kičk-Hin, ve volném překladu “potok hřmotících orlích křídel”. Při ústí potoka kdysi stála indiánská rybářská vesnice; nynější město bylo před sto lety založeno zlatokopy. Když zlatá horečka pominula, stal se Ketchikan rájem rybářů a domovem mnoha závodů na zpracování ryb. V třicátých letech si dokonce vysloužil titul Lososí středisko světa. Dnes městu vévodí turisté - jeho hlavní atrakcí je kromě bývalé malebné “čtvrti červených luceren” především totemový park, údajně největší seskupení stojících indiánských totemů na světě.
Dopravu mezi Ketchikanem a Skagway, nejsevernější destinací Aljašské mořské cesty, zajišťuje kromě Malaspiny dalších šest lodí; cestovat oběma směry lze tudíž téměř denně, a to po celý rok. Na rozdíl od vnitrozemské Aljašky zde totiž panuje poměrně mírné klima - i v zimě se teplota převážně pohybuje nad bodem mrazu - a přístavy nezamrzají. Sníh, ač na vrcholcích hor přítomný po většinu roku, padá v přímořských oblastech jen málokdy, a to se obvykle neudrží. Nahrazují ho však vydatné srážky, které na podzim přesahují i 200 mm (v říjnu jen vzácně zažijete den bez deště, obvykle se chvíle, kdy neprší nebo dokonce vysvitne slunce, počítají na pouhé hodiny).
Další zastávkou na cestě je Wrangell na stejnojmenném ostrově, jediná aljašská osada, nad níž vlály vlajky tří států - Ruska, Británie a Ameriky. Založili ji Rusové roku 1834 jako Pevnost svatého Dionýsa, o šest let později ji však pronajali Britům, kteří ji přřejmenovali na Stikine. Američané pevnost získali koupí Aljašky a v roce 1868 její název změnili na Wrangell. Osada pak prosperovala jako důležité zásobovací středisko lovců kožešin a později zlatokopů, směřujících k ložiskům v Britské Kolumbii a v Klondike.
Dnes zde žije malá komunita, žijící převážně z rybaření, dřevozpracujícího průmyslu a turistů. Za vidění stojí Chief Shakes Island - malý ostrůvek uprostřed přístavu se zajímavou sbírkou totemů a indiánským kmenovým domem - a tzv. petroglyfová pláž, kde se vyskytují kameny s vyrytými kresbami dávných obyvatel této oblasti; soudí se, že mohou být staré až 8 000 let.
Trasa mezi Wrangellem a Petersburgem na sousedníím Mitkofově ostrově patří k nejkrásnějším úsekum Aljašské mořské cesty. Loď se zde proplétá 46 ohbími dvacetimílové Wrangellské úžiny, která je v některých místech jen 90 m široká a 6 m hluboká. Na konci této vzrušující etapy - kdy se občas neubráníte úvahám typu, že tentokrát to kormidelník s tím nájezdem opravdu přehnal a jak dlouho asi budete čekat promočení na břehu, než pro vás přijede záchranný člun - leží další z malých rybářských osad, Petersburg. Pokud nechcete vyzkoušet jednu z turistických stezek (velmi dobře udržovaných), dvouhodinová zastávka lodi na prohlídku jedné hlavní ulice městečka úplne postačí.
Z Petersburgu lze pokračovat v jízdě přímo do Juneau, anebo zvolit okružní trasu přes Sitku, případně i malé domorodé osady Angoon, Tenakee a Hoonah. Sitka je poprávu nazývána klenotem Jihovýchodní Aljašky. Je zasazena do nádherné přírodní scenérie: na jedné straně ční z moře Mount Edgecumbe, vyhaslá sopka připomínající japonskou horu Fudži, na druhé pak myriáda malých zalesněných ostrůvků, rozprostřených po hladině v těsné blízkosti pobřeží; pozadí ostrova pak dotvářejí zasněžené vrcholky hor.
Sitka byla objevena Beringovou výpravou již v roce 1741; o padesát let později se Rusové vrátili a založili zde první kolonii na Jihovýchodě. Alexandr Baranof, budoucí první aljašský guvernér, nechal na ostrově vybudovat pevnost a učinil z něj sídlo Ruskoamerické společnosti, která obchodovala hlavně s kožešinami mořských vyder. Osada dostala název Nový Archangelsk a vzkvétala ekonomicky i kulturně (čímž si vysloužila titul "Paříž Pacifiku"). Po koupi Aljašky v roce 1867 Američané město přejmenovali na Sitku, což byl původní tlingitský název ostrova.
Dominantou města je pravoslavná katedrála sv. Michala, za návštěvu stojí i bývalé sídlo ruského biskupa, nejstarší budova Sitky. Velice zajímavé je Muzeum Sheldona Jacksona, naturalisty a sběratele domorodých artefaktů. Jeho budova má tvar osmistěnu a pyšní se jednou z nejlepších expozicí kultur přírodních národů z celé Aljašky. Doporučit lze rovněž Národní historický park s vystavenými totemy a vynikající turistické stezky, vedoucí Tongaským deštným pralesem (už jen proto, že celé dlouhé úseky jsou kompletně "dlážděné" prkny, což z výšlapu dělá doslova luxusní záležitost).
Juneau bývá často nazýváno "malým San Franciskem"či "nejkrásnějším hlavním městem USA". Pravda je, že jen málo amerických měst ho předčí svou malebností. Centrum Juneau svírají úbocí dvou hor, Mount Juneau a Mount Roberts, ozdobených sněhovými čepičkami, z jejichž svahů pokrytých bujnou vegetací stékají četné vodopády. Bohužel, první pocity návštěvníka, přijíždějícího lodí, bývají často smíšené, protože v polovině případů sem dorazí mezi půlnocí a šestou ráno (a přístav je od centra vzdálený 20 km).
Své existenci město vděčí - jak jinak - dvojici prospektorů, kteří v roce 1880 našli v místním potoce zlaté hrudky "velikosti hrachu a fazolí". Po jednom z nich město také nese jméno. V roce 1906, kdy slábnoucí obchod s kožešinami snížil důležitost Sitky, se Juneau stalo hlavním městem Aljašky a (přes občasné snahy o jeho přemístění poněkud víc na sever) zůstalo jím dodnes.
O turistické atrakce zde samozřejmě není nouze - jmenujme například ruský pravoslavný kostel sv. Nikolaje (zřejmě nejfotografovanější stavba města), parlament (State Capitol), vilu guvernéra, státní muzeum či veřejnou knihovnu s nádherným výhledem na nábřeží a protější Douglesův ostrov -, i když k tomu, abychom si vychutnali krásu a poklidnou atmosféru města, stačí jen bloudit jeho evropsky působícími uličkami. Juneau je rovněž proslulé blízkými ledovci. Nejznámější z nich je Mendenhall Glacier, ležící 20 km od centra, k němuž se pohodlně dostaneme po silnici. Milovníci turistiky si jistě vyberou z bohaté nabídky stezek, jimiž se lze dostat na okolní vrcholy, poskytující úchvatnou vyhlídku na město.
Poslední, nejsevernější zastávkou Aljašské mořské cesty je městečko Skagway, proslulé z doby zlaté horečky na Yukonu. Dnes v něm žije pouze 800 lidí, ač před sto lety, v době největší slávy, bylo se svými 20 tisíci obyvateli největším městem Aljašky. Odtud zlatokopové s předepsanou tunou zásob (!) vyráželi po náročné Chilkootské stezce na dlouhou pouť do Kanady, aby se po řece Yukon plavili až k nalezištím zlata v Dawson City. Tuto dobu zde přřipomíná téměř každý dům na Hlavní třídě (ať už zrekonstruovaný či jen opatřený pseudopůvodním průčelím), dvě muzea a několik nefalšovaných "saloonů".
Na hřbitově zlaté horečky za městem nalezneme pár desítek hrobů, opatřených nově zhotovenými dřevěnými kříži se jmény z oněch časů. Mezi nimi je i nechvalně proslulý Soapy "Mejdlíčko" Smith, vůdce zločinecké bandy, která zlatokopy lstí i násilím připravovala o jejich majetek. Nedaleko od něj, pod velkým kamenným náhrobkem, pak odpočívá Frank Reid, místní poctivý občan, který se rozhodl Smithovu řádění udělat konec a ve vzájemném souboji spolu s ním i padl.
Skagway zůstává branou do vnitrozemí i nadále - dnes už ovšem po pohodlné silnici, jež nás za pouhých pár hodin dovede do yukonského hlavního města Whitehorse. Odtud se po Aljašské dálnici dostaneme až do "pravé", vnitrozemské Aljašky. Anebo si v příjemném místním hostelu počkáme na zpáteční loď - vždyť jezdí čtyřikrát týdně!
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
