Mohla by to být krásná pohádka o tom, jak se chudý krejčí vydal do velkého světa, kde našel štěstí, slávu a bohatství, dokonce ještě dřív, než tam vlastně došel.
Jenže konec pohádky je tragický, jak ostatně brzy uvidíme. Přesto nám po ní zůstala nádherná památka. Kino Tuschinski slouží divákům již 95 let a rozhodně se nechystá do důchodu.
Americký sen
Přitom nechybělo málo, a slavné kino vůbec nevzniklo. Jeho tvůrce a majitel totiž vůbec nechtěl budovat kina, ale snil o tom, že bude v bohaté Americe šít obleky. Polský Žid Abraham Icek Tuschinski, který se narodil v chudé rodině nedaleko Lodže v roce 1886, se rozhodl utéci z rodného Polska a na začátku nového tisíciletí se coby sedmnáctiletý mladík vydal na cestu do Ameriky, kde se chtěl stát krejčím.
Došel až do Rotterdamu, odkud odplouvaly lodě do Nového světa. Když ale čekal na parník, všiml si zoufalých podmínek, kterým byli jeho chudí soukmenovci vystaveni. Neměli se kde najíst, nebylo kam složit hlavu. A tak si vypůjčil peníze a otevřel košer penzion, ve kterém nabízel cestujícím dobré jídlo i čisté pokoje.
Nádherná vstupní hala připomíná spíše recepci luxusního hotelu.
Trefil do černého. O podobné služby byl mimořádný zájem a Tuschinski vydělal během pár let majlant. Americký sen se mu splnil ještě na starém kontinentu.
Umělecký skvost
Brzy zapomněl na své krejčovské sny i na Ameriku a pustil se do nového byznysu. Němé filmy v té době znamenaly převrat v konzumní zábavě. Tuschinski odhadl jejich potenciál a v roce 1911 otevřel v Rotterdamu své první kino. Během krátké doby v přístavním městě vybudoval čtyři biografy a rozhodl se rozšířit své impérium do Amsterdamu, kde první kino otevřel v roce 1917.
Vrchol jeho budovatelské kariéry přišel až v roce 1921, kdy dokončil velkolepé kino nazvané prozaicky: Tuschinski. Už samotný vstup je impozantní: nádhernou fasádu ve stylu Art deco doplňují dvě věže, díky čemuž si náhodný návštěvník či turista myslí, že vstupuje do opery, nikoliv do kina.
A chci to mít pompézní
Od samého začátku chtěl Tuschinski vybudovat nejkrásnější a nejstylovější kino široko daleko, k projektu si přizval architekta Hijmana de Jonga, který navrhl kino ve stylu tehdy módní amsterdamské školy, nicméně samotný majitel a investor trval na mnoha prvcích světově oblíbeného Art deca. A tak po nekonečných hádkách architekta nakonec vyhodil a poslední úpravy dělal již sám, byť s technickou pomocí nově najatých architektů, kteří pouze plnili jeho rozkazy. Vznikl tak poněkud eklektický styl, pro jehož charakteristiku se nejlépe hodí jediné slovo: pompéznost.
Hlavní sál byl postaven s kapacitou 1 200 lidí a měl hned dvě řady balkonů.
Interiér kina dodnes fascinuje svým luxusem.
Přestože nejzajímavější je bohatá výzdoba interiéru, překvapí i řada dalších věcí. Třeba to, že obrovský sál připomínající spíše noblesní operu, je postaven bez pomoci sloupů. Do sálu se vejde 1200 lidí, je kulatý a má dvě řady balkónů. Nechybí ani celá řada skrytých salonků a chambre separé vybudovaných tu v japonském, tu zase v maurském stylu. Kino mělo na svou dobu převratnou klimatizaci i vytápění, nechyběly ani velkolepé varhany či orchestřiště pro 16členný orchestr.
„Abraham Tuschinski měl nad vstupní halou malou místnost, kde občas přespával a odkud mohl sledovat personál, zda dodržuje všechna pravidla. A také měl svůj orientální salónek, kde se scházel se svými – prý jen platonickými - milenkami,“ vysvětluje studentka architektury Laura Nieve Folkers, která pro zájemce připravila odbornou, zhruba dvě hodiny dlouhou prohlídku.
Svět skončil v Osvětimi
A vzápětí dokončí příběh zakladatele kina. Velký bonviván a milovník luxusu prožil ve svém kině dlouhých dvacet let. Nakonec zřejmě musel litovat, že do té Ameriky neodplul, neboť po obsazení země nacisty byl s celou rodinou odvezen do Osvětimi, kde byl v roce 1942 zavražděn.
V hlavním sále byly také varhany a místo pro šestnáctičlenný orchestr.
Jeho kino však slouží dál a po komplexní rekonstrukci v letech 1998 – 2002 patří k největším skvostům amsterdamské architektonické školy, za jejíž zrod se oficiálně považuje dokončení luxusního paláce loďařských společností Shipping House, který byl dostavěn v roce 1916 (dnes zde sídlí pětihvězdičkový hotel společnosti Amrath).
Lucerna mezi nejstaršími
V Evropě je ovšem řada dalších kin z počátku 20. století, které zůstaly ve své původní podobě a oslňují návštěvníky svou starosvětskou krásou. Mezi nejhezčí kina starého kontinentu patří budapešťská Urania, která sice původně, tedy na konci 19. století, vznikla jako kabaret, ale od roku 1917 byla přestavěna, aby se v ní mohlo promítat a jako kino slouží stále. Dalším krásným biografem je Electric Cinema ve čtvrti Notting Hill v Londýně, který byl postaven přímo jako kino a s datem otevření 1910 patří k nejstarším, stále funkčním kinům na světě. Z českých kin by v této sestavě nemělo chybět slavné kino Lucerna, které bylo otevřené již v prosinci roku 1909.
