Nejen tisíce úředníků, ale i tisíc druhů piva!

Zlatem zdobené štíty starých domů, záplava květin o nedělích, turisté okolo bílé radnice a temného královského paláce, kde nikdy nežil žádný král - to je Velké náměstí, srdce Bruselu. O pár stanic dále stojí obří paláce ze skla, oceli či mramoru, které působí ve starém, převážně cihlovém městě jako mimozemšťané. To je "evropské srdce" Bruselu.

Zábavní park Minievropa v Bruselu | foto: Michal Mocek, iDNES.cz

Velké náměstí je hlavně pro turisty (a obchodníky), stejně jako Manneken Pis, čurající chlapeček, který stojí opodál. Ve skleněných palácích žije svůj život Evropská unie - její politici, úředníci, poslanci i poslíčci. Mezi nimi a okolo nich leží Brusel, město neznámé.

Začíná už na hlavní třídě, která prořezává jádro města a přitom několikrát mění své jméno. Někde pod ní duní vlaky a skrytě teče řeka Senne, která se noří z podzemí až na severu Bruselu. Za skrytou řekou se rýsuje skryté město.

Město, nebo kulisa?
Vlastně řada měst a městeček, protože velkoměsto Brusel je fikce, velká kulisa. To jméno si zaslouží snad jen střed s Velkým náměstím, elegantními pasážemi z počátku minulého století, s královskými muzei a hlavně s množstvím restaurací, kaváren a pivnic.

Dál od středu není žádný Brusel 5 či Brusel 11, nýbrž Schaerbek a Woluwe, Ouderghem a Ixelles, Anderlecht a Laeken - stará jména starých obcí, které se i dnes snaží žít po svém, Brusel Nebrusel.

Každé je jiné. Laeken, to jsou velké parky obklopující královskou rezidenci. Smrtelníkům vstup zakázán až na pár výjimek, jako jsou Japonská věž a Čínský pavilon. A když je Veličenstvo milostivé (vždy na jaře), otevřou se i obří skleníky s tropickými stromy a zářivými květinami z celého světa.

Je to vzpomínka na koloniální minulost Belgie. Druhá taková, v Tervurenu na východ od Bruselu, předvádí v majestátních sálech paláce primitivní zbraně a oděvy, čluny, sošky i obydlí, v nichž žili někdejší belgičtí poddaní v Africe.

V záplavě laekenské zeleně se může stát, že člověk snadno přehlédne blízký zábavní park MiniEvropa, "belgickou atrakci, kterou nejvíce navštěvují čínští turisté". Co více, může mu ujít i majestátní Atomium, mnohomiliardkrát zvětšený krystal s devíti atomy železa.

Čůrající chlapeček má z čeho vybírat.
Ve své garderobě má na šest stovek obleků,
od fotbalových až po Mikuláše

'Jedno velké tržiště'
Bruselané si potrpí na trhy a tržiště. Stačí zajít v neděli ráno k nádraží Midi. Kdysi se tu prý prodávali i býci a krávy. To už je minulost, ale i tak potřebuje člověk kus dopoledne, chce-li obejít všechny zelináře, sýraře, prodavače ryb a oliv, řezníky s "domácími" salámy nebo aspoň prodavače látek, triček, brýlí, bot a dalších krámů.

Pokud se právě žádný trh nekoná, zorganizují si ho Bruselané, Ixelané nebo Woluwští sami. Tomu se říká broderie, což v překladu znamená obchod s výšivkami. Snad je to připomínka, že nějak tak, tedy na chodníku, se kdysi prodávaly i slavné belgické výšivky a krajky.

Při broderii lze třeba celý den brouzdat po ulicích, kde každý vyloží na chodník vše, co už doma nechce, a pokouší se to nějak udat. Do toho hudou velké pojízdné flašinety nebo rozvrzané dechovky a někde zpoza rohu je cítit vůni hranolků či bílých klobás s cibulí, které se zvolna pečou.

Cechovní dům na Velkém náměstí (Grand Place)

Brusel patří nejen Evropě
Pohled do ulic Anderlechtu však také ukáže, že jsme v jedné z bruselských komun, které patří i jiným světům - ne jen Evropě, ale také Africe či Asii.

Anderlecht není sám. Turečtí či arabští obchodníčci prodávající vše od hrozivě vyhlížejících sušených ryb a přeslazených sladkostí až po podivné houby a exotické džusy, k tomu cizokrajné jídelníčky, cestovní kanceláře zajišťující cesty jen do muslimských zemí nebo odrbané kóje nabízející "nejlevnější hovory do zahraničí" (hlavně afrického) - to vše se dá najít už na jednom z konců bruselské hlavní třídy, při nádraží Midi.

A pak také v St. Josse, ve Schaerbeku... Všude tam, kde se před 200 lety mluvilo vlámsky a před stoletím francouzsky, zní směsice nejrůznějších jazyků. Občas i evropských.

Evropský parlament a Brusel:
to je čelní (architektonický) střet

Svět studentů
Je to jiný svět než secesní čtvrtě Ixelles, Etterbeek či St. Gilles, které bývaly pýchou Bruselu - toho moderního Bruselu z dob okolo roku 1900.

Ixelles je dnes svět studentů, kteří tu navštěvují jednu ze dvou svobodných univerzit. Jedna patří Vlámům a nabízí levné kurzy francouzštiny, druhá náleží francouzsky mluvícím Valonům, o jejichž kurzech vlámštiny (či nizozemštiny) jsem nikdy nic neslyšel. Jinde by to byla jen jedna univerzita - ale v Bruselu, kde ulice mohou mít až tři jména (ve francouzštině, v nizozemštině a v místním dialektu), funguje i vysokoškolské vzdělání ve dvojím vydání.

Spoustu fotek z Bruselu najdete ZDE

Oba jazyky, jak nizozemština, tak francouzština, mají v Bruselu úředně stejnou váhu a vystupují společně. Jinde v Belgii to tak není. Když Vlámové a Valoni před lety dělili slavnou lovaňskou univerzitu, muselo se pro její francouzskou část postavit nové betonové město ve valonské části Belgie - něco jako Havířov, ale pro intelektuály.

Bruselští novousedlíci ze zbytku Evropy to obvykle neberou moc na vědomí a pokoušejí se vyvézt bruselskou dvojjazyčnou toleranci i mimo malý region Brusel. Přitom narážejí na zatvrzelý odpor místních lidí. Tito přistěhovalci mluví obvykle jen francouzsky, zatímco bruselské okolí patří Vlámům, kteří trpce vzpomínají, že vlámský býval i Brusel - před jedním či půldruhým stoletím. Když odhlédneme od jazykových hranic, je těžké říci, kde Brusel končí. Soignes, učesaný a uspořádaný pozůstatek tajemného hvozdu opředeného pověstmi o keltských druidech, tvoří na východě města jednu takovou hranici. Jednu z mála.

Belgičané milují maškarní průvody,
a Bruselané nejsou výjimkou

Brusel nekončí...
Brusel nekončí - spíše lze říci, že se vytrácí. Čtvrtě plné dvou- či třípatrových domů z neomítnutých cihel pozvolna přecházejí ve čtvrtě patrových domků se zahrádkami. Tyto čtvrtě jsou velké, protože každý pořádný Belgičan má svůj dům. Jejich zahrádky se zvětšují v zahrady a mezi nimi přibývají "domény", tedy větší parčíky s nějakým tím bývalým šlechtickým sídlem uprostřed.

Sem turisté nezavítají, i když je tu velmi hezky na jaře i ve slunném podzimu. A protože Belgičané nechodí na houby, stojí za to zajít na okraj města i v létě - občas lidem rostou hříbky hned pod nosem.

A jak tak člověk jde a hledí, zda někde neuvidí hřib, octne se najednou, ani neví jak, na venkově. Ovšem na belgickém venkově, kde to není do sousední vsi či městečka nijak daleko a kde se zdá, že lidské osídlení vlastně nikde nekončí.

Je to trošku jiný Brusel než ten, který uvidíme, když obejdeme Velké náměstí s bílou radnicí, najdeme čurajícího chlapečka, mineme čurající holčičku, pojíme v ulici Řezníků, kde se jedna restaurace tlačí na druhou, pak zakoupíme krabičku čokoládových bonbonů a nakonec někam sedneme k podvečernímu pivu.

Dejte si pivo v Rakvi
A to jsme ještě nemluvili o zlatavých a křupavých hranolcích, o voňavých mušlích, které se prý připravují na více než 40 způsobů. Stranou jsme nechali i piva, s nimiž si Belgičané dokážou vyhrát stejně jako dítě se stavebnicí - snad i proto jich mají na tisíc druhů, které se prodávají v kavárnách a hospodách s pestrými názvy: v Náhlé smrti, Malém boxeru, Posledním atomu, DNA a Rakvi, ale i ve Všem pro mou matku nebo v Jako doma.

Protože Brusel je přece jen něco jiného než velká budova nacpaná úředníky.