Kontejnerový terminál v Oaklandu na západním pobřeží USA prožíval horké chvilky. Krátce před připlutím singapurské lodi Neptune Emerald,na níž jsem sloužil v mezinárodní posádce jako druhý palubní důstojník, zachytil radista varování, že zde řádí ozbrojený narkoman.
Indický kapitán proto svolal operativní poradu důstojnického sboru do lodního salonu, který se při plavbě vůbec nevyužíval, ač byl vybaven nádherným barem. Národnostní složení našich důstojníků připomínalo mírový sbor OSN. Palubní číf byl Angličan, třetí palubní Singapurec čínského původu, strojovně šéfoval další Ind dvěma Singapurcům malajského původu a jednomu Bangladéšanovi. Narkoman si v přístavu vybíral zahraniční lodě, kam se vetřel jako přístavní dělník. S pistolí v ruce pak bez větších problémů donutil kapitána v jeho apartmá, aby mu vydal z trezoru peněžní hotovost a zásobu morfia pro lodní nemocnici, která byla právě z bezpečnostních důvodů uložena u něj. Protože na žádné obchodní lodi nesmějí být podle mezinárodních předpisů střelné zbraně, s výjimkou signálních pistolí, aktivní obrana proti ozbrojenému útočníkovi nepřicházela v úvahu. Takže jedinou radou kapitána bylo, pokud se u nás narkoman objeví, neklást mu odpor a podle možností zalarmovat přístavní policii, která v rozlehlém areálu nemohla být všude a u každé lodi. Přes takové varování jsme si příští ráno naplno vychutnali příjezd do Oaklandu. Je to totiž předměstí San Franciska, jednoho z nejkrásnějších měst světa a dokonale proslaveného v literatuře i filmu. Nabízelo nádherné panorama s klikatými ulicemi plných květin, které protínaly koleje místní tramvaje, street car, využívající historické vozy k běžné přepravě cestujících. Nelze zapomenout ani na les mrakodrapů v centru města s bankami, pojišťovnami a řadou dalších firem a institucí, které určují dnešní podobu světa aspoň na jeho západní polokouli. Přísné požadavky místních odborů na dodržování bezpečnostních předpisů a pracovní doby nám zajistily třídenní pobyt v přístavu, ač by se objem překládky dal zvládnout za osm hodin. Před nebezpečným narkomanem, který se nakonec neukázal, nás stejně odbory nemohly ochránit. Bezpečnost práce totiž nelze zaměňovat ani slučovat s osobní bezpečností. Chvíle volna na břehu a k tomu v předvánočním čase koncem sedmdesátých let však stály zato. Již stanice metra v blízkosti přístavní brány udivovala svým systémem odbavování cestujících s elektronickým měřením projeté trasy a peněžními automaty na dolarové bankovky. V Oaklandu bylo metro ještě nadzemkou, teprve po zdolání zátoky v dolní části mohutného mostu se až v San Francisku stalo podzemkou. Interiér moderních vozů byl vybaven pohodlnými sedadly potažených pestrým plyšem a ostře kontrastoval s rudou koženkou známou z postraních lavic pražského metra. Po sprejech tehdy nebylo ani vidu ani slechu. V samotném San Francisku jsem kromě drobného chirurgického zákroku v soukromé ordinaci, který odstranil zdravotní problémy znepříjemňující náročnou strážní službu na můstku, a malých vánočních nákupů v obchodních domech toho moc nestihl. Dokonce ani projížďku historickou tramvají. Na konec roku 1978 tu však bylo neuvěřitelně teplo, takže dvoutýdenní pobyt na moři se dal aspoň kompenzovat příjemnou procházkou ulicemi v centru města. O to víc pak překvapila telegrafická zpráva, kterou po vyplutí zpět do Japonska někde u datové linie zaznamenal radista pro lodní noviny z tehdejšího Československa. Třeskuté mrazy na Nový rok 1979 ochromily celou zemi a přinesly mi projevy účasti ostatních členů posádky. Novoroční mráz však také předznamenal můj další osud v naší znormalizované společnosti. Po návratu domů byla totiž osobní snaha o zvýšení odbornosti na moderní kontejnerové lodi, a to během několikaměsíčního volna, hodnocena téměř jako trestný čin a znamenala u nás doživotní zákaz výkonu povolání. Tuto kádrovou skvrnu vymazal až listopadový samet o deset let později.
Autor je bývalým námořním důstojníkem, který procestoval řadu zemí světa. Je rovněž autorem mnoha odborných a cestovatelských publikací. sknouril@volny.cz
19. srpna 2000
