Domorodí Mikronésané se tu začali usazovat přibližně 1000 let před naším letopočtem, ale na své oficiální „objevení“ si musel ostrov Nauru počkat až do listopadu 1798. Tehdy jej poprvé zakreslil do map kapitán John Fearn z britské velrybářské lodi Hunter. Byla to šťastná náhoda – docházely mu zásoby, a střípek souše s pohostinnými a přátelskými domorodci jeho posádku doslova zachránil.
Několik dní tu pobyli. Jejich dojem z místní atmosféry nejlépe vystihuje jméno, kterým místo nazvali: Pleasant Island – Příjemný ostrov. Prostě zemský ráj to napohled. Pohoda ze života původních domorodých obyvatel nevyprchala ani v dalších staletích, byť jejich ostrůvek přecházel v mapách z jedné světové velmoci na druhou.
Po Britech si postupně Nauru přivlastnili Němci, Australané, Japonci. Od roku 1947 bylo Nauru tzv. poručenským územím OSN – byť jej oficiálně dál spravovala Velká Británie, Nový Zéland a Austrálie. Od 31. ledna 1968 se pak ostrov konečně stal nezávislou republikou. Tehdy se také začal rozšiřovat seznam rekordů a světových prvenství, kterými tato země vynikala nad jiné.
Rekordy kapesní republiky
Předně, mikronéské Nauru je dokonalým mikrostátem. Je to ten nejmenší ostrovní stát a současně nejmenší mezinárodně uznaná republika na světě.
Okolo laguny jde vidět zbytky původní podoby kdysi úrodného a pohostinného ostrova Nauru.
Rozloha 21 kilometrů čtverečních souše je řadí těsně za kapesní zemičky jako Vatikán a Monako, počtem stálých obyvatel nepřesahuje 13 000. Všechno je tu tak nějak kratší a menší. I volby tu probíhají jednou za tři roky, a v tamním parlamentu sedí jen 19 poslanců.
Země nefinancuje vlastní armádu (bezpečnost jí zajišťuje smlouva s Austrálií), a do roku 1996 se neúčastnila ani olympiády. Ostrov pro jeho izolovanost prakticky minula pandemie covid-19.
V jistém smyslu můžeme za rekordní považovat to, že přistávací plochy pro letadla tu dosahují pětiny délky všech silnic. To jinde opravdu nemají. Stojí za tím ovšem střízlivý fakt, že na necelých 30 kilometrů nezpevněných vozovek tu připadá jedna jediná šestikilometrová ranvej. A na své si tu přijdou i fandové železnice: zdejší nákladní lokálka měří necelé čtyři kilometry, takže si tu klidně mohou spočítat všechny pražce.
Světová jednička ve fosfátech
Nauru je tedy svými parametry možná trpasličí, ale o jeho významu v minulosti to rozhodně neplatí. Ostrov byl totiž prvořadým světovým vývozcem fosfátů. Jejich obří povrchová ložiska tu objevili geologové v roce 1907, a prakticky vzápětí se začala těžit. Odkud se tato pro výrobu zemědělských hnojiv nezbytná surovina na korálovém atolu vzala? Po statisíce let ji tu střádali mořští ptáci ve formě svého trusu.
Nashromážděný ptačí trus, guáno, vytvořil formace hluboké až 12 metrů. Byl to poklad, který možná nevoněl, ale teď měl hodnotu zlata. Bohužel se nedá říct, že by místní obyvatelé na těžbě výnosných ptačinců zrovna bohatli.
Práva k těžbě napoprvé prodali domorodci Britům za úsměvných dva tisíce liber, ale z každé vytěžené tuny si podle smlouvy mohli připsat zisk jen šest pencí. Byla to novodobější forma starého kolonialismu, protože si tu místní doslova pod vlastníma nohama rozebírali ostrov, devastovali krajinu a ještě otrocky dřeli na někoho jiného.
O čerstvé snímky z Nauru je nouze. Vláda omezuje víza, nestojí o to, aby někdo místní bídu dokumentoval.
Zničili si půdu, vodní zdroje, vyhubili zvířata a otrávili mořskou vodu v okolí. Z ostrova vytvořili měsíční krajinu, rozbrázděnou a vyhlodanou až na vápencové podloží.
Pohádkově bohatá země
V 70. letech minulého století se změnila vlastnická struktura dolů a těžařské společnosti byly zestátněny. Nicméně neudržitelný model plošné těžby zůstal zachován, protože byl extrémně výnosný – ročně vynesl až okolo 2,5 miliard dolarů. Což v přepočtu činilo Nauru po Saudské Arábii druhým nejbohatším státem světa s 50 000+ dolary HDP na jednoho obyvatele.
Ostrovní země si mohla dovolit další „rekordní“ počiny. Zrušit výběr daní nebo začít kompletně hradit zdravotní pojištění všem svým občanům.
Pokud někdo potřeboval složitější lékařský zákrok, vláda zaplatila kompletní úhrady na léčení v klinikách v Austrálii. Zdarma bylo i vzdělávání a doprava. Vláda přitom „odkládala“ část zisků stranou, část investovala do zahraničních projektů.
Svérázně byla vyřešena i otázka zajištění potravní bezpečnosti pro obyvatele, kteří na zdevastované půdě nemohli přežít. Potraviny se sem zavážely, vodu vyráběla odsolovací zařízení. Nauru měl možná zničené životní prostředí, ale na nedostatek blahobytu a sociálních výhod si tu lidé stěžovat nemohli.
Od roku 1968 odtud bylo vytěženo 46 milionů tun materiálu.
Konec zlaté éry
Háček byl v tom, že ostrovní mikrostát byl plně závislý na těžbě a vývozu jako na hlavním zdroji příjmů. Od roku 1968 odtud do světa zamířilo 46 milionů tun vysoce kvalitních fosfátů. Ptačí trus tvořil 75 procent národního důchodu.
Jenže zásoby v ložiscích nebyly nekonečné. V 80. letech se tak začíná na dosud přebohatém Nauru poprvé šetřit, aby se o 10 let ziskovost těžby propadla na minimum – a s ní i životní úroveň obyvatel. V roce 2011 byla těžba fosfátů oficiálně ukončena. Státní fond rázem stačil stěží k pokrytí běžných výloh, země se z druhé příčky žebříčku v HDP propadla o rekordních 190 míst.
Zoufalá snaha zachránit státní rozpočet tím, že se z Nauru vytvoří daňový ráj, nepřinesla výsledek. Ukázalo se totiž, že v místních bankách se praly špinavé peníze ruské mafie. Vyvolalo to mezinárodní nevoli a tlak. A tak se ostrované museli s bídou potýkat sami.
Tím nepřímo položili základ dvěma dalším nechtěným rekordům – protože se tu nedá slušně zemědělsky hospodařit, nejvýraznější část výživy tu nyní tvoří dovezené a nepříliš kvalitní konzervované potraviny. Obyvatelé jsou nyní kvůli jejich konzumaci tím nejobéznějším národem světa (95 % obyvatel trpí nadváhou), a současně také mají populací se světově největší prevalencí cukrovky.
Pro vládu pracují ti, co pracují
Nezaměstnanost nyní na „Příjemném ostrově“ činí 23 %, ale hodí se zmínit, že na celkové zaměstnanosti se z 95 % podílí práce ve státní správě. Práce je to pramizerně placená, protože kvůli všeobecné chudobě a zadlužení Nauru nevybírá daně. Jednoduše proto, že lidé na to už nemají peníze.
Na tom, že je třeba národní hospodářství reformovat, se tu všichni shodnou. Ale zatím se nedaří nalézt způsob, jež by nějak funkčně zastoupil uzavřený fosfátový byznys. V turistickém ruchu potenciál zdevastovaného ostrova zjevně nedlí. Ještě před pandemií covid-19 sem mířilo méně než 200 turistů ročně, teď se jejich počet limitně blíží nule.
Zato se rapidně navýšil počet těch, kteří tu skončí nedobrovolně. Australská vláda totiž v roce 2001 učinila Nauru nabídku, kterou zbankrotovaný stát nemohl odmítnout. Ostrov nyní slouží jako velké imigrační a detenční středisko pro uprchlíky z celé Asie, které si Australané zatím nechtějí vpustit na pevninu.
Žadatelé o australský azyl v táboře na Nauru. Archivní foto pochází z roku 2001.
Nauru si říká o restart
Na ostrově, který není k žití, se proto stále častěji hovoří o dalším prapodivném návrhu. Australská vláda totiž nabídla přemístění domorodých obyvatel Nauru na dosud neobydlený ostrov ve svých pobřežních vodách. Přesídlení by ale fakticky znamenalo zánik státní suverenity a tím i konec nejmenší republiky světa.
