Je listopad a vypadá to, že by mohla covidová pandemie opět pokazit Alpám nadcházející slibnou lyžařskou sezonu. A tak se rozhodujeme celkem rychle a během dvou dnů míříme do jediného celoročně zprovozněného rakouského lyžařského areálu – na ledovec Hintertuxer Gletscher.
„Tux“, jak mu pěkně podomácku v Česku říkáme (i když pro místní tady je to prostě Hintertuxer Gletscher), leží na samotném konci jednoho ze sportovně nejzajímavějších rakouských údolí. V tyrolském Zillertalu za normálních okolností člověk najde na 542 kilometrů velmi různorodých, někdy až superostrých sjezdovek. Například Harakiri.
 |
Jenže okolnosti teď normální nejsou. Koronavirus znepříjemňuje místním podnikání v turistickém byznysu už druhý rok, navíc ještě nenasněžilo všude. Ledovec na konci údolí je ovšem jistota. A před námi je něco, o čem si netroufáme udělat ani přibližnou představu. Přírodní ledový palác Natur Eis Palast je totiž rakouský zázrak, adrenalinová výzva a neobvyklá podívaná v jednom.
V busu na silnici i na laně
V Mayrhofenu uprostřed Zillertalu nasedáme do vozu Volkswagen T6 Multivan 2.0TDI 4×4 a s plnou výbavou vyrážíme směr Tux. Po klikaté silničce s nezvyklým označením L6 stoupáme bez obtíží, multivan čili v němčině „bus“ si s horskou silnicí a plným nákladem prostě ví rady.
Najednou je devět hodin a my jsme tu. Původní představa, že necháme lyže na první mezistanici Sommerbergalm ve výšce 2 100 metrů nad mořem a do ledového paláce doputujeme jen ve sněhulích, končí po krátké diskusi nezdarem. Kdo by se pak pro lyže vracel. Když už jednou budeme na nejvyšším místě skiareálu, tak si to taky snad sjedeme dolů.
V plné výbavě tedy nastupujeme na ledovcovou lanovku Gletscherbus, která je ve své třetí části mimochodem nejvýše položenou dvoulanovou cirkulující kabinovou lanovkou na světě. Během možná patnácti minut nás vysype úplně nahoře, na Gefrorene Wand ve 3 250 metrech nad mořem. Paráda!
Vstupenky jsme si vyzvedli v bílém kontejneru přímo pod Gefrorene Wand a najednou tu je náš průvodce Paolo.
Lepší počasí jsme si nemohli vybrat. Jenže nám je vlastně úplně jedno, jaké počasí je, protože my se už za chvíli budeme toulat v nitru v ledovcové trhliny. Trošku mě mrazí v zádech, a rozhodně bych neřekla, že je to tím mrazivým počasím. Trhlina je prostě trhlina.
Čůrání zakázáno
Tak ještě vyzvednout vstupenky v bílém kontejneru přímo pod Gefrorene Wand a najednou tu je Paolo, který poněkud klame tělem, protože vypadá jako pravý horal. Jenže je to světoběžník, který se výborně naučil svoje řemeslo a turisté mu visí při prohlídce na rtech.
Zvládneme to v přezkáčích? „Osmdesát procent našich návštěvníků je v přezkáčích,“ směje se na mě u venkovní mapy podzemí Paolo. „Vidíte nad sebou Gefrorene Wand? Má dvaadvacet metrů a my půjdeme dolů celých pětačtyřicet. Právě stojíme nad ledovcovým palácem, takže prosím vás tady nečůrejte, protože krápníky v paláci by se nám zbarvily do žluta.“
Ano, Paolo je vtipálek, takže i děti se nenudí a hltají ho a my dospělí, tedy maminka, se aspoň o trochu méně bojí.
Celou výpravu vede o několik serpentin níže, aby se zastavil před úplně miniaturními dřevěnými dveřmi. Člověk by neřekl, že za nimi něco může být.
Natur Eis Palast neboli ledový palác je světově ojedinělý přírodní klenot, jak stojí uvedeno na stránkách www.natureispalast.info. Ano, rozhodně je to přinejmenším mimořádný zážitek v nitru ledovce Hintertuxer Gletscher na konci tyrolského údolí Zillertal.
Seshora si prohlížíme další ledovcové špalty a Paolo znovu připomíná, že fakt není dobrý nápad na ledovci opouštět sjezdovku a vydat se do volného terénu. Pád do trhliny je prostě realita. Jenže mi do takové trhliny právě teď vcházíme.
O době ledové
A mě napadá, jak to, že se ta trhlina nehýbe, že do ní už roky vodí návštěvníky? „Ledovec je takový koberec z ledu, jenže se obvykle nedrží na místě a klouže pomalu dolů. A to je na tom to super nebezpečné. Ovšem Hintertux je úplně speciální druh. Ten se prostě nehýbe. Je pevně přimrznutý ke skalám,“ vysvětluje Paolo.
Přemýšlím, že se ta hora nad námi vlastně jmenuje Gefrorene Wand neboli Zmrzlá stěna. „Přesně tak, skála nemá v hloubce šedesáti metrů nula stupňů, ale minus dva. Díky granitu,“ potvrzuje moji domněnku Paolo. Hurá, takže se nemusím bát! Lepší přednášku z fyziky jsem si nemohla přát.
Prochází se dvěma prohlídkovými okruhy, které mají okolo 640 metrů. Prozkoumán je v tuto chvíli zhruba dvojnásobek.
A najednou vcházíme dovnitř úzkou chodbou, všude jsou gumové rohože a lana na držení. „Děti jdou první,“ volá Paolo a mě polévá pot, protože zrovna přicházíme ke strmé díře, do které vedou třímetrové kovové žebříky.
„Neklouzejte se po nich jako hasiči! Sice je to legrace, ale dopad je tvrdý,“ vtipkuje Paolo a my jdeme v přezkáčích krok za krokem, stupínek za stupínkem. Ve třech tisících metrech nad mořem to úplně snadné není. Pod námi padá do hlubin systém gumových rohoží, lan a žebříků a je jasné, že tento zázrak přírody je mnohem větší, než jsme si ještě nahoře u kontejneru mysleli.
Jak se jezdí v ledovci na člunu
Obdivujeme kapličku, opravdovou ledovcovou špaltu zevnitř, kam by lyžaři klidně mohli „zahučet“, krápníky, uvězněného obra „Tuxiho“, který je metaforou pro ledovec sám. Ten v letech 1250 až 1850 rapidně přibýval a na rozdíl ode dneška to byla taková malá doba ledová.
Průchozí ledovcovou trhlinu, dnešní Natur Eis Palast, objevil náhodně v roce 2007 Roman Erler. Tajemné podzemí plné ledovcových skulptur na ledovci, nebo spíše v ledovci Hintertux, bylo otevřeno 3. listopadu 2008.
Prostory jsou úzké, někdy hodně úzké, jako třeba skluzavka, do které se za Paolem ratolesti bez rozmyslu vrhají. A křičí nadšením. Sice je nevidíme, ale slyšet jsou parádně. Je to spíš takový tunel s mírným sklonem, v němž člověk zmizí, než bys řekl švec, takže i já se vrhám dolů a po břichu na ledu se odpichuji rukama a doufám, že na konci z ledového tobogánu vypadnu do měkkého. Uf.
Dvěma průhledy si prohlížíme obrovské ledové krápníky, někdy nasvícené měnícími se barvami, což znamená, že dětská část výpravy se raduje, protože taková ledová „diskokoule“ je prostě něco extra.
A Paolo drží výklad o nejhlubší šachtě na světě, kterou kdy člověk v ledovci vyhloubil a kam se kvůli výzkumu potápí potápěči, nebo o různé hmotnosti ledu, o tom, že ve vrstvách je uložen nejen písek ze Sahary, ale i popel z Pompejí. A také o tom, proč můžeme třicet pět metrů hluboko v ledovci telefonovat mobilem nebo proč tady vlastně voda nezamrzá.
Mimochodem, přesně v tuhle chvíli se dostáváme k tomu, co jsme při prohlídce webu Natur Eis Palast tak nějak nebrali vážně. Nasedáme na loď! Tedy spíše na velký gumový člun. Ale uvnitř ledovce!
Už ta samotná informace je neuvěřitelná, a mnohem neuvěřitelnější je, že místo jakékoli pohonné hmoty tlačí člun dopředu třicet párů rukou návštěvníků. Neodolám, svlékám rukavice a také popoháním. Kdo by si nechtěl sáhnout na vnitřek ledovce, že.
Může se hoditJak se tam dostat Za kolik do trhliny Webové adresy Co vědět Více informací o paddleboardingu v Natur Eis Palast najdete zde. |
