zavřít
1 / 17
náhledy
Země k uzoufání vyprahlá, vysušená úpalným sluncem? To možná platí pro většinu Španělska, ale jeho národní parky se tomu popisu výrazně vymykají. Chráněná území na pevnině i ostrovech překvapují svou pestrostí a přírodním bohatstvím, které doceníte při pěších výpravách i toulkách na kole.
Autor: - / DPphoto / Profimedia, Profimedia.cz
Ze španělských národních parků je nejstarší. Inspiraci pro jeho založení si přivezl tehdejší premiér vlády a náruživý horolezec z výletu do parku Yellowstone. To bylo v roce 1918, a od té doby se Picos de Europa pěkně rozrostl. Na třicítce zdejších tras můžete jít ve stopách Římanů, makistů i ovčáků.
Autor: Profimedia.cz
Mohutná Monte Perdido, vysoká 3 354 metrů, propůjčila jméno celému národnímu parku. Krajina chráněného území je bohatá jeskyněmi. Nejen do vzpomínek se vám jistě propíší zdejší údolí Ordesa a Pineta, kaňon Añisclo nebo úzké soutěsky Escuaín.
Autor: Profimedia.cz
Hurá do výšek! Národní park s předlouhým názvem – Aigüestortes i Estany de Sant Maurici – na většině své rozlohy pod tisíc metrů nadmořské výšky neklesá. Přidejte k tomu osm desítek jezer ledovcového původu, riskantní terény, a vyvstává před vámi příležitost k pořádným dobrodružstvím.
Autor: Pimlico27, Creative Commons
Chlouba Španělska, která se zabydlela i v seznamech UNESCO. Národní park Doñana se nachází na pobřeží Atlantiku, nedaleko od ústí řeky Guadalquivir. Doprava sem není snadná, ani pohyb mezi písečnými dunami a mělkými zátokami. O to větší je tu klid.
Autor: Gabriela Coronado Hernández, Creative Commons
Na třiceti kilometrech čtverečních nejmenšího španělského národního parku vás může doslova pálit půda pod nohama. Vysychající rašelinné mokřady tu mají občas tendence k samovznícení. Raději se držte blíž stezek vedoucích po mostech nad jezerem.
Autor: Armando Gonzalez Alameda, Creative Commons
Že vám nějaký národní park nabídne cyklostezku, to zase tak překvapivé není. Ale snad jen v Cabañeros se budete moci projíždět po dně 500 milionů let starého moře. Naučně adrenalinová trasa Boquerón del Estena stojí opravdu za to.
Autor: Juan Manuel González Morales, Creative Commons
Leží mezi provinciemi Granada a Almería. Začíná tam, kde končí skleníkové plantáže a táhne se až k děsivě vypadajícím třítisícovkám, po nichž si poskakují kozorožci. Národní park Sierra Nevada je rájem pěších i cyklistů. Pokud ovšem netrpí závratěmi.
Autor: FrDr, Creative Commons
Národní park, na jehož území nežije ani třicet stálých obyvatel? To už je pořádné lákadlo. Kromě toho vás bude extremadurský Monfragüe lákat na scenérie údolí řeky Tajo, která v hornaté krajině vytváří útesy. Včetně mimořádné skalní stěny Peña Falcon.
Autor: Mentxuwiki, Creative Commons
Islas Atlánticas de Galicia je umíchán z třiasedmdesáti čtverečních kilometrů moře a dvanácti kilometrů čtverečních souše. Výsledek? Tento národní park je opravdu působivý. Tvoří jej souostroví Ons a Cíes, ostrovy Sálvora a Cortegada, to vše omývané vlnami Atlantiku. Prostě nádhera.
Autor: Luis Cayola, Creative Commons
Začíná tam, kde končí sídlo králů – El Escorial. Táhlé pohoří Guadarrama a stejnojmenný národní park pak korunuje 2 430 metrů vysoký vrchol de Peñalera. Největším kladem i zhoubou celého území je jeho snadná dostupnost z Madridu.
Autor: FrDr, Creative Commons
Na svahy hory Sierra de las Nieves si místní chodili pro led i v létě ještě před třiceti lety. Ledové studny jsou ovšem jen jedním ze zdejších zajímavostí. Národní park o rozloze necelých 300 kilometrů (takové naše Krkonoše), je plný závrtů a jeskyní. Některé z nich jsou přístupné.
Autor: JABerrocal, Creative Commons
Z pevniny Pyrenejského poloostrova si teď odskočíme o dva tisíce kilometrů dál – na ostrovní ráj Tenerife a jeho národní park, kde leží nejvyšší hora celého Španělska. Pico del Teide s výškou 3 715 metrů, čnící nad Atlantik, určitě nepřehlédnete. Celý ostrov je plný vulkanických útvarů, jako jsou Roque Cinchado nebo La Catedral.
Autor: Profimedia.cz
Národní park Caldera de Taburiente, vegetací porostlou prohlubeň s desetikilometrovým průměrem, najdete na La Palma. Zajímavostí je, že tato kaldera nevznikla vulkanickou erupcí, ale sesuvem půdy. Takové kaldery jsou tu ještě dvě, a na ně navazuje skutečné sopečné pohoří.
Autor: Michael Apel, Creative Commons
Další zastavení si zaslouží Baleáry a Archipiélago de Cabrera. Je to národní park současně suchozemský a mořský. To mu propůjčuje rozlohu 908 kilometrů čtverečních a titul největšího chráněného území Španělska. Kvůli své odlehlosti je zároveň i nejméně navštěvovaný.
Autor: Tommie Hansen, Creative Commons
Takové lesy uvidíte jedině tady a v Portugalsku. Ovšem nikde jinde než v národním parku Garajonay prý vavřínové lesy, známé jako laurisilva, tak krásně nevoní. Když už kvůli nim přistanete na ostrově La Gomera, můžete zkusit zdolat i zdejší 1 484 metrů vysoký vrchol.
Autor: Diego Delso, Creative Commons
Posledním národním parkem, který nám ještě chybí do španělské série, je Timanfaya. Nachází se na Lanzarote a je silně poznamenána sopečnou erupcí. Ta v roce 1730 lávou překryla třetinu ostrova a vytvořila krajinnou scenérii, která připomíná planetu Mars.
Autor: Profimedia.cz
