Ano, hned z kraje přiznáváme, že jsme se dopustili nepřesnosti, chyby v pojmenování místa. A to hned v titulku. Správně bychom měli napsat, že ten národní park se jmenuje Tsau ǁKhaeb. Takové jméno mu totiž v jazyce Khoekhoegowab správně přináleží. Jenže těch, co mu tak říká, není mnoho. Už proto, že znak „ǁ“ není překlep ani grafická chyba, ale takzvaná klikací souhláska.
Správně ji vyslovíte jen tehdy, umíte-li mlaskavě cvaknout boční stranou jazyka v ústech. A toto umění většina Evropanů neovládá. Klikací souhlásky jsou vlastní řeči obyvatel Namibie. Přesněji řečeno těch, kteří žili na zmíněném území před tím, než se z něj v roce 1908 stal Sperrgebiet. Zakázané místo.
To německé pojmenování, značící místo s vyloučeným pohybem nepovolených osob, se pro rozsáhlé území příbřežních pouští, plání a pustin docela ujalo. Označuje oblast, která se rozlohou blíží třetině Česka. Nějakých 22 000 kilometrů čtverečních. A přestože je už od roku 2008 oficiálně vyhlášeným národním parkem, mimochodem jedním z nejhodnotnějších velkoplošných chráněných území v celé Africe, o turisty tu pořád vlastně nikdo nestojí.
Nesmírně rozlehlá a prázdná. Namibie nese jméno po nejstarší poušti na světě |
K tomu, abyste porozuměli celé zapeklitosti tohoto zapovězeného místa, vám postačí znát jediné slůvko: diamanty. Ty jsou tu totiž univerzální odpovědí na všechny otázky.
Ten vůbec první diamant tu, kousek od osady Grasplatz, našel při údržbě železniční trati v dubnu 1908 jistý Zacharias Lewala. Od toho momentu se daly odpočítávat hodiny do vypuknutí diamantové horečky, která se ve své rané podobě od zlatých horeček kdesi v Kalifornii nebo na Klondiku příliš nelišila.
I tady se odnikud objevily tisíce kopáčů, lidí, táhnoucích v karavanách zoufalými pustinami, aby nalezli třpytivě blyštivé štěstí. To bylo až překvapivě snadné. Nacházelo se tu totiž jedno z nejbohatších nalezišť diamantů na celém světě.
Geologickou rozmanitost zvětralého pohoří Tsauberge doceníte spíše než ze země z letadla.
Zdejší drahokamy byly na zemský povrch vyneseny sopkami, které tu temně bouřily před třemi miliardami let. Jak sopečné kužely postupně erodovaly, diamanty byly odplaveny stovky kilometrů dál po proudu řek Vaal a Orange, aby se rozprostřely v nánosech podél pobřeží.
V takových diamantových kapsách se prý daly drahé kameny přehazovat lopatami, tedy alespoň podle legend, které tehdy kolovaly celou Afrikou. Nebylo třeba tu kopat desítky metrů do hloubky, diamanty ležely mělce při povrchu a daly se i volně sbírat ze sluncem rozpraskané vysušené země.
Vstup do pouště zakázán
Správa tehdejší Jihozápadní Afriky, zámořské kolonie německého císařského impéria, pochopitelně neměla na nelicencované a neregulované těžbě sběračů posedlých snadným zbohatnutím žádný zájem. Diamantová naleziště chtěla coby svůj výsostný zdroj příjmů ochránit a udržet pod svou přímou kontrolou.
Proto také jedním z prvních počinů vedoucího Císařského koloniálního úřadu, pana Bernharda Dernburga, došlo k vyhlášení namibijského Sperrgebiet – zakázaného místa a zvláštní diamantové rezervace, z níž byli velmi hrubě vyprovozeni všichni, kteří k pobytu neměli z nejvyšších míst udělené povolení. To opatření bylo provedeno s až příslovečnou německou důsledností.
Ačkoliv ono diamantonosné pole nebylo na počátku minulého století větší než 300 kilometrů čtverečních, jako zapovězené bylo vyhlášeno pětasedmdesátkrát větší pásmo. Coby ochranná nárazníková zóna fungovala dobře.
Pobřeží plné koster a největší duny světa. Výlet do neznámé Namibie |
Případní „narušitelé zóny“ nemohli tvrdit, že jen cestou přehlédli jednu ceduli se zákazem vstupu. Špatným směrem by se museli ubírat vyprahlou pouští cíleně dva až tři dny, než by konečně narazili na diamantová ložiska. A to by se vzhledem k množství jízdních patrol na velbloudech, počtu kontrolních stanovišť a dalších opatření nedalo považovat za náhodu.
Hlídky s dopadenými zacházeli opravdu tvrdě. Hrozba statisícových pokut, desetiletí odnětí svobody, vyhoštění anebo v nejkrajnějším případě zastřelení dobře posloužila k posílení přirozené bariéry neprostupné pouště.
Po většinou si ale ochrana Sperrgebiet vystačila s kontrolou silnice a jediné železniční trati, vedoucí z přístavního města Lüderitz, která celý region navazovala na uzavřená města licencovaných těžebních společností. Do sídel jako Pomona, Elizabeth Bay, Geisterstädte či Kolmanskuppe, se bez patřičného povolení, Passierschein, nikdo nepovolaný nedostal.
Roční úhrn srážek se tu počítá v jednotkách milimetrů. Vegetace se tu ale drží, přežívá díky vlhkému oparu, který sem vane od pobřeží Atlantiku.
Císařské Německo, ve snaze učinit diamantový podnik ještě výnosnější, udělilo později výhradní práva na těžbu společnosti Deutsche Diamantengesellschaft, tedy Německé diamantové společnosti. To zabezpečení území ještě více posílilo. Vnější kordon tehdy vytvářeli koloniální němečtí vojáci, vnitřní pak ostraha důlní společnosti.
Zákony vnějšího světa v tomto uzavřeném diamantovém království neplatily. Některá zdejší pravidla byla opravdu kuriózní. Například zákaz nošení oblečení s kapsami. Zrovna tak si odtud zdejší zaměstnanci po ukončení kontraktu nesměli nic odvézt – žádná zavazadla ani oděvy, v jejichž švech by se dal schovat blyštivý kamínek.
Ze Sperrgebiet museli doslova odejít úplně nazí a s holýma rukama. Teprve „za plotem“ jim byla vydána výplata, za níž si po kontrole tělesných dutin mohli zakoupit své první ošacení.
Diamanty jsou věčné
V lekci z historie pak můžeme pokračovat rokem 1915, kdy během první světové války napadly zemi britské, respektive jihoafrické síly. Jihoafričané tehdy Němce porazili a převzali kontrolu nad celou dnešní Namibií, včetně zakázané oblasti. V dosavadním fungování Sperrgebietu, včetně omezeného přístupu, se ovšem změnilo pramálo. Proč taky měnit něco, co tak výnosně funguje?
O pět let později už správci území považovali ložiska za vyčerpaná, a tak diamantová pole odprodali Ernstu Oppenheimerovi a jeho západoafrické společnosti. Jak se ukázalo, bylo to hodně krátkozraké rozhodnutí. Sperrgebiet měl k vytěžení hodně daleko.
Ještě v devadesátých letech tu ze souše i sedimentů při pobřeží ve velkém těžila diamanty společnost DeBeers. V úhrnu to činilo přibližně jeden milion karátů ročně.
Kalgoorlie mělo ulice vydlážděné zlatem, město rozebrali za pár týdnů |
Těžbu diamantů rozšířili daleko za oblast prvních nálezů a za velmi výnosnou je považována vlastně až dodnes. A to natolik, že namibijská vláda zakoupila ve Sperrgebiet, fakticky tedy na svém vlastním území, šedesátiprocentní podíl. Koloniální pravidla zkrátka pořád ještě trochu platí, když jde o diamanty.
I když se v atlase Afriky za posledních sto let výrazně překreslovaly hranice, zanikaly státy a království, vznikaly celé nové útvary, omezený přístup na diamantové území nezmizel. Byť tu byl v roce 2008 slavně založen národní park Tsau ǁKhaeb, jen málokdo místu říká jinak než Sperrgebiet. Za těch 118 let se to už zažilo. A pořád se sem víceméně, nesmí. Ta oblast s vyloučeným přístupem se táhne za národní silnicí B4, podél namibijského pobřeží v délce 320 kilometrů, od jihoafrických hranic Oranjemundu, a sahá dvaasedmdesát kilometrů severně od Lüderitzu.
Pokud byste zatoužili ji legálně navštívit, možné to je. Ale jen v rámci organizované skupiny se zvláštním povolením od namibijského ministerstva životního prostředí a cestovního ruchu a v doprovodu certifikovaného průvodce – samozřejmě s tím, že i vás při výstupu z oblasti čeká nedůstojně důkladná prohlídka zavazadel a těla.
Krajina namibijského národního parku Tsau ǁKhaeb nepřipomíná nic, co je na planetě Zemi běžně k vidění. Pouštní oblasti jsou k uzoufání suché a vyprahlé, ale přesto plné života.
Zdejší strážci už sice vynechávají „hloubkovou“ kontrolu tělesných otvorů, vystačí si totiž se skenery a rentgenem, ale ani tak to není nic příjemného. Každému, kdo by byl přistižen s nezákonně uzmutým kamenem, totiž hrozí až patnáct let vězení. Jak velmi důrazně zmiňuje článek z New York Times: „Co dělat, když tu náhodou v písku uvidíte ležet opravdový diamant? Neberte ho, nezkoušejte to. Nestojí to za to.“
Aby se zabránilo „náhodnému“ zapadnutí diamantů do palivových nádrží nebo rámů nákladních vozidel, žádný dopravní prostředek, který vstoupí na vyhrazené území diamantových polí, už odtud nikdy nesmí odjet. Všechna vozidla čtyř cestovních agentur, která sem vozí ty zřídkavé skupinky turistů, už zůstanou „navždy za plotem“.
Platí to i pro veškerou těžařskou techniku, masivní kolečková rypadla, mechanická síta, pásové podavače, bagry i nákladní auta. Vše, co se dostane dovnitř Sperrgebietu, tam už zůstane. Až do definitivního zrezavění. Pokušení snadno zbohatnout tu nepodceňují a s rafinovanými pokusy o propašování tu mají předlouhé zkušenosti.
Krása nedotčené krajiny
Proč by někdo vůbec stál o žebrání povolení ke vstupu, výpravu, která připomíná spíš školní exkurzi a potupné prohlídky při opouštění území? V Africe jsou desítky národních parků, kde vám nabídnou větší komfort než Tsau ǁKhaeb. A bez šikany. Jenže žádný z nich není jako Tsau ǁKhaeb.
Zakázané místo, Sperrgebiet, totiž není jen krajinou zdevastovanou velkokapacitní těžbou. Ta se ve skutečnosti dotkla jen asi pěti procent rozlohy národního parku. To ostatní je unikátní krajina, z níž byl po více než sto let vyloučen jakýkoliv vliv lidí.
Byť je ta krajina převážně pustinná a pouštní, je vzácně nedotčená. Z hlediska biodiverzity je Sperrgebiet nejbohatším místem celé Namibie. A unikátními životními formami, endemickými druhy, vyčnívá i z afrického kontinentálního nadprůměru. Ačkoliv je oblast velmi suchá a roční úhrn srážek se tu počítá v milimetrech, žije zde 234 druhů rostlin, které jinde na světě neexistují.
A co tu mají dál? Například Červený hřeben – Roter Kamm, kráter po dopadu meteoritu, divoce rozeklaná pohoří Klinghard, hory Aurus, Heioab, Höchster a Tsausberge. Nebo ztracený „věčný“ pramen Kaukausib. Na atlantském pobřeží se nachází kolonie přibližně 600 000 tuleňů kapských, což představuje polovinu jejich světové populace.
Pro fotografy jsou asi nejvděčnější opuštěná hornická sídla jako Pomona, Bogenfels či Kolmanskuppe – města duchů, která si dnes pouštní písek bere zpět za své. Sperrgebiet tedy není bohatá jen diamanty, ale i svými křehkými přírodními krásami, k jejichž návštěvě zahraniční turisty nikterak nevybízí.
Ani těžaři diamantů z DeBeers, ani namibijské ministerstvo životního prostředí a cestovního ruchu totiž neusilují o to, aby region zaplavili cestovatelé s batůžky, anebo aby se tu po planinách proháněli výletníci jako na safari. Pod zemí tu pořád leží kameny za miliardy.
Prohlídka zdejší exotické fauny a flóry tedy možná sice je, ale postoj správy namibijského národního parku Tsau ǁKhaeb vůči návštěvníkům se dá velmi stručně vyjádřit lakonickým: „Děkujeme za váš zájem, ale nejezděte k nám.“
