POZŮSTATEK ATLANTIDY
Má mnoho tváří tenhle trpasličí kousek země, prý pozůstatek Platonovy ztracené Atlantidy, který sebevědomě vykukuje z vln 600 kilometrů od afrického pobřeží. Je tajemný i svůdný, hýří barvami jako omamná květina, je veselý, je svůj. A vždycky dokáže překvapit.
Kdo by si příkladně pomyslel, že ve vnitrozemí narazí na tak pohádkové hory. A ejhle! Bez nadsázky, jsou úchvatné.
Vzdor nevzhledné pousadě, zájezdnímu hostinci, který rušivě znesvěcuje místo těsně pod vrcholem Pico do Arieiro, s 1810 metry třetí nejvyšší hory ostrova.
Vzdor sílícím tlakům rafinované civilizace. Vzdor zánovní asfaltce, jež se ze správního střediska Funchalu klikatí strm ými svahy plnými vonných eukalyptů až ke vchodu do hostince.
Vzdor kapánek ponižujícímu pocitu, že právě po ní vás pohodlně dopravili až do oblak.
HŘEBENOVKA NA PICO RUIVO
Také byste po horách rázovali raději "po svých"? Naštěstí se všechno dá napravit co by dup. Odtud z Pico do Arieira totiž míří působivá hřebenová túra až na Pico Ruivo, madeirskou Sněžku nebo, chcete-li, Everest, který sopečné erupce vytlačily až do výše 1861 metrů nad mořskou hladinu.
Pro domorodce je ovšem tajemným mýtem. Navyprávějí vám spousty zkazek o její sisyfovské obtížnosti a budou se tvářit ustaraně, jako by vás posílali do pekla. Ve skutečnosti cesta není extrémně náročná, troufnou si na ni i zdatní důchodci. Nabízí však mnohé a snad ještě víc! Ostatně Madeira byla vždycky plná překvapení.
RÁJ BEZ LIDÍ
Když počátkem 15. století u břehů ostrova nouzově přistál první portugalský mořeplavec, nestačil se divit. Joao Goncalves Zarco tam nenašel nikoho. Ani živou duši. Jen pustý kus země s vysokými štíty prudce spadajícími k mořské hladině. A hustý zelený koberec lesů a bujné subtropické vegetace. Tváří v tvář takové ohromující scenerii není obtížné pochopit, proč místo stvořené z lávy a popela dostalo jméno Ilha de Madeira, Dřevěný ostrov. Jeho věhlas pak brzy přilákal první osadníky.
Zatímco průvodce Manuel, sympatický chlapík z Funchalu, vypráví o dávné historii, skupina turistů se husím pochodem sune vzhůru po hřebeni. Drobné kamínky chrastí pod nohama, oči co chvíli zabloudí do bezedné propasti zející po obou stranách stezky. Skořicová barva skal se ostře odráží od temně modrého nebe.
"Na Madeiru se za příjemným podnebím jezdilo už v 19. století," vysvětloval předchozího večera Gabriel, student Madeirské univerzity,v útulné funchalské hospůdce na Rua da Alfandega. Kupodivu nepopíjel zdejší vyhlášené víno, ale každé sousto sendviče spláchl mocným douškem místního piva Coral.
"Zatímco dříve přijížděla spíš honorace, jejíž příslušníci téměř neopouštěli honosné hotely,v nichž hráli partie bridže a popíjeli odpolední čaj, dnes láká návštěvníky hlavně ostrovní příroda." Má pravdu. V horách často potkáte skoro tolik turistů jako v pražské Šárce o víkendu.
Stezka se klikatě vine příkrým srázem, místy padá hluboko do údolí a vzápětí se vynoří v nebeských výšinách. Prochází vesmírnou krajinou hlubokých roklí, úzkých soutěsek a strmých kaňonů, jakoby rozrytých obrovským drapákem.
HORY NA TISÍCERO ZPŮSOBŮ
A těch bizarních tvarů všude kolem! Že by se některé opakovaly? Nepřichází v úvahu. Hory se kroutí a svíjejí na tisícero způsobů. Protější čedičová skála připomíná obří roládu, několikrát přeloženou, a hraje všemi barvami.
|
Může se hodit JAK SE TAM DOSTAT |
Také nebe se chce ukázat, jeho plechově matnou modří probleskují řídké potrhané mráčky podobné rentgenovým snímkům páteře. Sluníčko vesele hřeje.
"Máte štěstí, takovéhle počasí je tu výjimečné," odfukuje si Manuel, který zná hory stejně důvěrně jako vlastní myšlenky. "Obvykle se tu válejí husté mraky a je vidět sotva na pár kroků."
Po čtvrthodince chůze od Pico do Arieiro se vlevo, hluboko v údolí, zjevují drobounké domečky vesnice Curral das Freiras. Právě do této odlehlé oblasti prý prchaly v 16. století jeptišky z funchalského kláštera Santa Clara před spáry chtivých pirátů.
Z druhé strany se stříbřitě třpytí stužka říčky Ribeira da Metade. Za okamžik ji však zacloní žertovný vrcholek Pico da Gato 1780 metrů vysoký, silně napodobující hříbek. A dál na západ hladí štědré paprsky bažinatou planinu Paul da Serra.
OBRAZ, KTERÝ MALOVAL BŮH
"Madeira je jako obraz, který maloval sám bůh," tvrdí Maria Emilia Menezesová, černovláska s orlím nosem, v jednom funchalském knihkupectví. Jinde by taková slova možná zněla příliš pateticky. Tady v horách však nelze jinak než s ní souhlasit.
Vypořádat se s Pico di Gato bez ztráty času umožňuje pod ním vykutaný zhruba sto metrů dlouhý tunel. A brzy chodníček zabloudí do dalšího, dvakrát delšího. Vede skrz masiv Pico das Torres, stříbřitě rudou vyzývavou horu, a z jeho stěn crčí pramínky vody. Ústí na uzounkou pěšinku pracně vyrubanou ve skalní stěně. Začíná to klouzat, skála se drolí pod nohama. V zastíněných místech překážejí sněhové jazyky.
MADEIRSKÉ LEVÁDY
Vtom se v šedém svahu o půl kilometru níž zaleskne stříbrná nitka levády, zavlažovacího kanálu. Míří si to kamsi dolů, vine se nad propastí, na chvilku mizí pod obřím převisem, probíjí se sutí, až se konečně spojí s terasovitými políčky, onou drobounkou skvrnou zeleně. Ani orchidej, ani protea či magnolie, ani čarovné zahrady. To levády jsou opravdovými perlami Madeiry.
"Pro Madeiřany jsou levády život sám. Vědí, že bez vody není života," napsal Maria Lamas ve své knize o zavlažování. Proto tak tvrdý boj se skalisky. Aby dopravili vodu tam, kde ji bylo třeba, byli zdejší lidé schopni nadlidských skutků.
Důmyslný systém levád, budovaný již od 16. století, je i na dnešní poměry neuvěřitelným činem zemědělského inženýrství. Anonymní hrdinové postupně vyhloubili a vysekali ve skále přes 2000 kilometrů zavlažovacích kanálů. V poměru k ploše ostrova to nemůže mít nikde na světě obdoby. Dnes křižují celý ostrov, voda jimi proudí vznešeně a tiše a přináší život banánovým plantážím, vinicím, ovocným sadům a zeleninovým zahradám dole v údolí. Cestičky podél levád, sloužící levadeirům k jejich údržbě, jsou dnes rájem pěších turistů.
Závěrečná třetina túry je nejobtížnější. O slovo se hlásí únava a jako na potvoru cesta dál strmě stoupá. "Dá to pořádně zabrat," povzdychne si černovláska z Filipín, která na Madeiře doprovází svého britského přítele. Po chvíli se však plahočí dál. Cítí, že cíl už je na dosah. Těsně pod vrcholem se cesta probíjí hustými porosty staletého vřesu s prapodivně pokroucenými kmeny a vystupujícími kořeny. V jejich stínu se choulí keřík, jemuž místní říkají selvageira.
NECH PLACHTIT DUCHA NAD HORAMI
Posledních pár klopotných kroků a vrchol je dobyt. Trmácení stálo za to. Stejně jako pohled na majestátní údolí Ribeira Grande a zvlněnou krajinu kolem Santany. Člověk se opravdu může na chvíli cítit jako na vrcholu světa. Nevlídná mlha zůstala hluboko dole. Ale jak říká Raimundo Quintal, významný místní ekolog: "I když budeš obklopen mořem mraků, nemrač se. Nech svého ducha volně plachtit nad nimi."
 Nahoru a dolu, to je cesta na Pico Ruivo. |
 Od tohoto ukazatele je to na vrchol Madeiry ještě 7 kilometrů. |
 Funchal na Madeiře |
 Madeira |
 Madeira |
 Madeira |
 Ostrov Porto Santo u Madeiry |
 Trh ve Funchalu na Madeiře |
 Na trhu ve Funchalu se prodávají nejenom květiny. Můžete tady i ochutnat exotické plody, od maracuji přes guávu až k čirimoji, které nabízí bohatá madeirská příroda. |
 "Nevěstin závoj", tak se poeticky jmenuje jeden z mnoha madeirských vodopádů. |
 Madeira |
 Madeira |
 Venkovský dům na Madeiře |
 Strelicie královské sice pocházejí z Afriky, ale staly se i erbovním květem Madeiry. |
 Trh ve Funchalu na Madeiře |
 Madeira |
 Madeira |
 Reid's Palac Hotel ve Funchalu na Madeiře |
 Madeira |
