Dny, kdy se na této scéně objeví hostující herci ať už z Česka nebo ze Slovenska, patří k těm svátečním. S nápadem zvát přední herce českého a slovenského divadla k hostování do Toronta přišel Pavel Král. Režisér, autor, muzikant a herec v jedné osobě, který miluje velké projekty, a jak sám uvádí, především díla veselá a optimistická. A na Viktora Preisse, který si získal srdce a sympatie na tisícovku diváků (taková byla návštěvnost na čtyřech představeních ve třech dnech) hned po několika krocích na scéně, připadla šťastná třináctka, pokud počítáme i Jiřího Voskovce, jenž si zahrál s Novým divadlem ve 40 zlosynech a jednom neviňátku.
Zajímalo by vás, kdo z předních herců české a slovenské divadelní scény do Toronta již zavítal?
Jiří Voskovec hostoval v ND v roce 1975. Ovšem až po osmnácti letech byly zvány herecké hvězdy do Toronta s roční pravidelností: v roce 1993 tak přiletěl Josef Zíma s Podskalákem, Stella Zázvorková s Vraždou na faře, Václav Postránecký s Ženitbou, Jana Hlaváčová hrála hlavní roli ve hře Opala je poklad, Ladislav Smoljak v Záskoku (jehož byl spoluautorem), Emília Vašáryová v Divadelní komedii, Antonín Procházka ve vlastní hudební komedii Holka nebo kluk, s Oleannou přijeli Gabriela Dzuríková s Františkem Kovárem ze SND, stejně jako Kamila Magálová s Michalem Dočolomanským, kteří předvedli komorní hudební komedii Pozor na Leona!, a s bonbónkem na dortu nedávno ukončené sezóny Nového divadla Zpívajícími Benátkami to byl Viktor Preiss.
I když nebylo příliš času, přesto jsme společně s předním hercem české divadelní scény zvládli připravit rozhovor.
V Torontě jste hostoval s mateřskou divadelní scénou Vinohradským divadlem v roce 1987. Jak na Vás zapůsobilo velkoměsto dnes?
„Pro středoevropana je Toronto mladým a moderním velkoměstem, které se neustále proměňuje a rozrůstá. Řada současných moderních aglomerací má společné znaky a vzájemně se velmi podobají. Na Torontě je pro mě nejhezčí jeho poloha u samotného Ontaria a relativní blízkost kanadské přírody. Ta mě láká nejvíc.“
Hrát s herci-amatéry není pro profesionála jednoduché. S jakými pocity jste přijížděl a v čem se naplnily?
„Měl jsem trochu trému. Pocit zodpovědnosti za to, s čím člověk přijede a co nakonec předvede, se ale nakonec během zkoušek rozptýlil. Lidé kolem Nového divadla byli milí a vstřícní, přijali mě velmi přátelsky a já jsem se stal jedním z nich. Alespoň si to myslím.“
Co považujete na této nezvyklé symbióze na scéně za nejtěžší, a odvážíte si jako top herec z hostování v Novém divadle i nějakou dobrou zkušenost?
„Za nejtěžší považuji schopnost přizpůsobit se, vzájemně se respektovat. Nepřijel jsem se ‘předvádět‘, ale zahrát si společně s vámi divadlo. To se, myslím, podařilo. Společenství lidí, kteří spolu být chtějí, to je na amatérském divadle to nejcennější. Vedle toho nejpodstatnějšího, co je spojuje – a tím je opravdová láska k divadlu.“
Zpívající Benátky dáváte ve Vinohradském divadle. Tady pracujeme s vymezenými technickými možnostmi, bylo pro Vás těžké se přizpůsobit?
„Je to spíše otázka prostoru. Technické možnosti se dají obejít či jinak suplovat, ale prostor zůstává stejný. Přesto nic z toho nevadilo, nic nekladlo velké překážky. Podstatné je to, co z toho všeho nakonec vidí divák.“
V čem bylo obecenstvo od domácího jiné? „Vstřícné publikum, které přijde na „své“ herce, je jak v Novém divadle v Torontě, tak ve Vinohradském. I reakce byly v podstatě stejné.“
Dovolím si být osobní:, starší syn Martin je hercem, Vaše žena Jana je členkou činohry Národního divadla – rodina žije poměrně vzrušující život. Obohacujete se vzájemně o zkušenosti, diskutujete o své práci?
„Nežijeme nijak rušný život. Jako každá práce má i ta divadelní svoje problémy. Mluvíme o nich, často nás něco trápí, snažíme se být pokud možno racionální a věci neprožívat tak, aby nám to nebralo chuť a energii do další práce. Občas se nám to na chvíli podaří.“
Pražské obecenstvo, stejně jako torontské, Vás upřímně miluje a váží si Vaší práce. Zřejmě není lehké být oblíbeným profesionálem, ostatně jako i Vaše žena. Jak se vyrovnáváte s vlastní popularitou?
„Popularita je něco tak relativního, že jsem o ní uvažoval vždy jen v souvislosti s odpovědností za to, co od vás divák očekává a co vy jste z jeho očekávání schopni splnit, aby nebyl zklamán. Populárním se může stát herec přes noc díky reklamě na jogurt. Já mluvím především o práci v divadle.“
Máte čas na nějaké hobby?
„Rád jezdím mimo město. Mám rád samotu, dočasnou, samozřejmě. Jsem ‘ryba‘, mám rád vodu. Možná proto mi bylo tak dobře na výletě na Georgian Bay. Před čtrnácti lety tam seděl v loděnici u benzinové pumpy mladý Indián. Letos tam byl opět, už se synem. Spravovali lodní motor a pak nás vezli na ostrov. Přišlo mi to jako milá náhoda. Mohl si přece, než jsme přijeli, zrovna odskočit pro cigarety...“
Mnohé diváky jste zřejmě příjemně překvapil svými pěveckými dispozicemi. Věnoval jste se také studiu zpěvu?
„Ne, ale jistou zkušenost (opominu-li léta na divadelní fakultě) jsem získal v Městských divadlech pražských, v hudebních komediích a muzikálech v letech sedmdesátých. Pak jsem se začal objevovat v některých pořadech Redakce zábavy ČT, což vyvrcholilo seriálem o Karlu Hašlerovi ‘Ta naše písnička česká’, který viděli i někteří čeští diváci za mořem.”
Patříte k hercům, kteří si nikdy nemohli stěžovat na nedostatek příležitostí. Udělal jste si pro sebe statistiku ztělesněných rolí třeba na divadle?
“Ne, jen občas, když hledám nějakou fotografii a zjišťuji, v čem všem jsem se objevil, a co z toho nakonec zůstalo.”
Která z rolí Vám byla nejbližší a proč?
„Nemám nejoblíbenější role. Mám jen některé rád víc, jiné méně. Dokonce jsem se s těmi tzv. úspěšnými rád loučil. Stály mě vždycky hodně dřiny a já neumím hrát divadlo ‘rekreačně’. Možná je to moje chyba, ale když hrajete některý titul po sto dvacáté, někdy je člověk rád, že všechno má svůj konec.”
Na čem doma nyní pracujete?
“ Od konce května zkouším s režisérem Jiřím Menzlem titulní roli Dürenmattova Krále Jana. Dalo by se říct groteskní politickou frašku na věčné téma moci a jejích praktik, bez ohledu na to, že jde o obraz z anglických dějin 16. století. Na přelomu roku bych měl v ČT dělat Molierova Lakomce.”
Co děláte pro svou perfektní fyzickou kondici?
“Mám hodně příležitostí fyzicky pracovat, starám se o dva labradory, zahradu, domek a chalupu na jihu Čech. Nemám čas ztloustnout… “
Kde budete trávit svou dovolenou?
“Jako každoročně na chalupě, kde mě čeká spousta práce.
Ovšem rád bych chtěl ještě vyjádřit poděkování všem, kteří se na uskutečnění mé cesty podíleli. Všem těm, kteří mi věnovali svůj čas, kteří podstoupili nelehkou přípravu převzatého představení, od herců po výtvarníka dekorací, všem, kteří byli i nebyli při tom vidět; ale především duši divadla, člověku, který to všechno vymyslel, vzal na svá bedra, zorganizoval, zrežíroval, zajistil, pojistil, vytelefonoval, objel a nechal na tom kus srdce a nervů: mému příteli a kolegovi Pavlu Královi. Po tom všem by si zasloužil nejen velké poděkování, ale i lázeňskou kúru."
A kdo bude hostovat v sezóně další? Výbor Nového divadla už nějaký ten tip má, ale nechtěli bychom to zakřiknout...
Z ontarijského Bramptonu své čtenáře zdraví a krásnou dovolenou přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com
