A v lesích okolo Liptovské Sliače pod Nízkými Tatrami není jediný, koho medvěd napadl. Přesto ministerstvo nepovolilo zvíře zabít.
Letos se šéf Státní ochrany přírody Ján Mizerák nechal slyšet, že je třeba polovinu - čtyři sta - medvědů žijících na Slovensku vystřílet.
Slovenské i polské ochranáře jeho slova vyděsila. Tvrdí, že neštěstí většinou způsobí lidé, kteří se v přírodě neumějí chovat. „Měli jsme je střílet už dávno!“ míní naopak Gejdoš. Na Slovensku tyto šelmy žijí nejen v Tatrách a Malé a Velké Fatře, ale třeba i v lesích kolem Banské Štiavnice. Lidé zvíře viděli i na kruhovém objezdu ve městě Ružomberok. Ročně medvědi napadnou na Slovensku pět až deset lidí. Většinou to jsou houbaři, myslivci nebo lesní dělnice. Turisté se terčem medvědího zájmu stanou jen zřídka.
Místnímu myslivci Jánu Gejdošovi medvěd před rokem zdeformoval obličej.
Ale spoléhejte na to! V Rumunsku minulý týden medvěd turistku zabil. Riziko napadení medvědem na Slovensku může přitom hodně zajímat české výletníky - Slovensko je po Chorvatsku druhou nejnavštěvovanější zemí, loni sem Češi vyrazili na více než čtyřdenní cesty téměř šestsettisíckrát. A velká část z nich míří na túry právě tam, kde se mohou s medvědem setkat - do slovenských hor.
Myslivci a ochranáři jsou ve sporu. Je třeba postřílet čtyři sta medvědů, nebo se lidé mohou naučit v horách chovat?
Šplháme na hřeben Ďumbieru a po setkání s Jánem Gejdošem, který má od medvědích zubů zdeformovaný obličej, nás děsí každé zašustění v kleči. I když je to jen laň. Průvodce nám dělá Robin Rigg, Angličan, který se výzkumem medvědů a vlků na Slovensku zabývá už deset let.
"Musíme jít blízko za sebou a povídat si. Medvědi jsou velice plaší. Jednou jsme z hřebene pozorovali medvěda, když jsme uviděli skupinku turistů. Medvěd se schoval, a teprve když ho minuli, zase vylezl,“ uklidňuje nás Rigg.
Angličan Robin Rigg zkoumá pohyb medvědů a vlků na Slovensku už deset let
Robin Rigg viděl šelmy už mockrát, naposledy minulý týden, a vždycky to pro něj byl vzrušující zážitek. Nikdy se mu nic nestalo. Ján Gejdoš měl podle něj obrovskou smůlu. Medvěda nečekaně překvapil v mlází. Těžko říct, kdo se v tu chvíli lekl víc, ale je jasné, kdo měl větší sílu.
"To zvíře mělo neuvěřitelně vyvinuté svaly. Člověk proti němu nemá šanci,“ popisoval setkání s medvědem Gejdoš, který do hor nese ikonu jako poděkování Panně Marii, že přežil.
Začíná se smrákat a silný vítr s dotěrnou trpělivostí tupíruje vlasy. Olověné mraky zakryly hvězdy a směr cesty v tuto chvíli ukazují jen bílé skvrny, pozůstatky sněhu na vrcholu Ďumbieru.
Jak na medvědyKolik je na Slovensku medvědů? Jak se chovat v lesích, kde žijí medvědi: V případě, že uvidíte medvěda: Když medvěd zaútočí: |
Nejnebezpečnější jsou mlsouni
Když se ráno ptáme horalů ze Štefánikovy chaty, zda někdy viděli v horách medvěda, smějí se.
"Pojďte se podívat,“ říká asi sedmdesátiletý Igor a ukazuje na rozdrápanou okenici. "Dotírají tu na naše zásoby. Přímo před chatou jsem tu jednou viděl i čtyři. Svého času sem chodila medvědice pravidelně každý večer kolem desáté,“ říká.
Katarína, která na horské chatě obsluhuje, ukazuje do údolí. „Dříve jsem pracovala na chatě Trangoška. Tam chodíval medvěd, takový frajer. Vždycky si otevřel tlapou kontejner a vyhrabal všechny zbytky,“ říká.
Právě medvědi, kteří jsou zvyklí, že u lidských obydlí seženou něco na zub, jsou podle odborníků i místních nejvíc nebezpeční.
"Asi před pěti lety tu medvědice při cestě za odpadky narazila na stan. Český pár tehdy zrovna dorazil do hor, už byla tma, a tak si mladí lehli hned u chaty,“ vypráví Rigg. Zvíře ucítilo jídlo a vrhlo se do stanu. "Dívka, která uviděla chlupatou hlavu, začala v panice křičet, zvíře se leklo a skalpovalo ji,“ popisuje Rigg.
Medvěda pak myslivci zastřelili. "Od té doby se ten rozmazlený "maco“, co denně chodil až ke Štefánikově chatě, kde ho lidé krmili, neobjevil. Zřejmě to byl on,“ vypráví Rigg, ale dodává, že ani po tomto incidentu nikdo kontejnery nezabezpečil tak, aby se do nich zvířata nedostala. A stopy tlap nacházejí ochranáři na stejném místě znovu.
Podobné setkání s medvědem mělo v Tatrách i dobrý konec. Turista se nenechal vyplašit, a když mu medvěd do stanu strčil hlavu, nakrmil ho. "Má to ale háček. Když si zvíře zvykne, že ve stanu dostane najíst, půjde příště na jistotu,“ varuje Rigg.
Češi patří na Slovensku vůbec k nejméně disciplinovaným turistům. "Stanují, kde nemají. Podceňují rychlé změny počasí,“ usmívá se Rigg.
Pak se zastaví a ukazuje nám rodinku svišťů. Před námi se rozprostírá zelené údolí zarostlé klečí - ideální skrýš pro brlohy. A kousek nad ním? Dva spacáky.
"Nejste náhodou Češi?“ ptáme se. Luboš z Kladna vystrčí hlavu, protáhne se a říká: "Jsme. Není tu krásně? Před chvílí nám tu pózovali kamzíci.“ V noci je těsně pod vrcholem Ďumbieru zastihl vichr, a tak si ustlali na hřebeni.
Nestanujte v maliní, radí ochranář
Tihle turisté si ještě ustlali celkem rozumně. Pod dřevěným přístřeškem, vedle hustého porostu maliníku, by si už Rigg tábor nerozbil.
"Ještě před deseti lety jsem přespal na podobném místě. I přesto, že jsme opodál našli čerstvý trus. Ještě jsme si rozdělali oheň a začali opékat. Dnes už bych to neudělal. Maliny mají medvědi rádi, a pokud tu ještě před chvílí byli, jistě jim naše jídlo bude do daleka vonět,“ vysvětluje. Rigg zároveň radí, aby si lidé, kteří se nechtějí vzdát romantické noci pod hvězdami, nechávali jídlo přes noc aspoň sto metrů od stanu a nespali přímo u ohniště.
O tom, že je třeba mít k horám respekt, věděl své mimo jiné slovenský spisovatel František Švantner. I on ve svých povídkách zpod Ďumbieru ze třicátých let píše, jak medvědice „rozpárala“ pastýře. A to bylo v době, kdy těmto šelmám na Slovensku hrozilo vyhynutí - zbývalo jich tam jen kolem čtyřiceti.
