V zakarpatské části Ukrajiny se lze ještě nadechnout pravé východní atmosféry. V Koločavě například každý ví, že autobus jezdí v devět ráno. V deset po něm není ani vidu ani slechu. Joj, dnes je sobota a o sobotách jezdí jen někdy! Okolo stojící se nakonec shodují, že autobus buď přijede nebo nepřijede. Záchranné laso nám hodil přihlížející děda, který se prohlásil taxikářem. Jelikož jsme cenu usmlouvali na pro něj nerentabilní níži, vymohl si alespoň, že cestou bude přibírat další zájemce. Sedm (!) se nás nakonec mačkalo v rozkodrcané ladě. Řidič autobusu z Mižhir je do Volovce si zase krátil cestu pouštěním populárních ruských hitovek. Silnice byly rozbité, plné výmolů a louží, některé úseky i blátivé. Kdesi v kopcích náš řidič zastavil, vypnul motor a bezeslova odešel pryč z autobusu. Po několika minutách se vrátil, v každé ruce plný kbelýk. Jeho plechový miláček by potřeboval umýt, ale teď a tady? Svitlo nám, až když jsme zahlédli trychtýř. Ta stodola o kus dál je benzinka a my právě tankujeme!
20. července 1999
