Její tvář vyčnívá nad lesem zdvižených rukou s fotoaparáty. V mnoha opakováních se zobrazuje na displejích canonů, nikonů a iPhonů. Pozoruje okolí včetně mě s pobaveným úsměvem. Obrovská místnost je plná šumu a cvakání závěrek, jako na tiskové konferenci se supercelebritou. Dobrý den, Mono Liso.
Jsme společně s dcerou jedněmi z osmi milionů turistů, kteří každý rok navštíví pařížský Louvre. Mne však nepřilákalo jen umění. Přijel jsem taky fotit. Ne Monu Lisu, mými hrdiny jsou lidé jako já. Tedy návštěvníci.
Téměř každý, kdo přichází poprvé, zpočátku věří, že tohle muzeum se dá zvládnout za pár hodin. Pravda je ovšem taková, že je tu vystaveno 35 tisíc uměleckých předmětů dokumentujících 10 tisíc let lidské existence. Kdybyste se zastavili u každého jen na pět vteřin, potřebovali byste navštívit Louvre nejméně pětkrát.
S bláhovou vírou, že to za den zvládneme, přicházím i já. U vchodu mi kvůli bezpečnosti proskenují fotobrašnu, lidem přede mnou zabavují pití. Nejspíš myslí i na bezpečné investice těch, kdo v Louvru prodávají občerstvení. Začínám si pamatovat slova Sully, Denon a Richelieu, jména křídel v Louvru.
Hlavní proud lidí míří do Denonu. Tam je Mona Lisa. Jenže sotva vstoupíme do první chodby, začnou se hroutit naše pečlivě připravené plány. "Jé, pojď se podívat tam! A tohle je paráda!" Sochy a obrazy nás vedou jinam, než jsme chtěli. Podobně jsou na tom mnozí další.
Je dopoledne a všechny ještě ovládá nadšení. Nikdo si neuvědomuje, že Louvre je přes 300 metrů dlouhá budova, která má čtyři podlaží a tři křídla. Pokud byste chtěli projít úspornou cestou všechny expozice, vydá to zcela jistě na nějakých pět kilometrů. Jenže nakonec za celý den asi nachodíte o dost víc.
Kabaret u Amora
Při focení pozoruji návštěvníky. Tenhle studuje umění. Tohle je zamilovaný pár – kluk vypráví o zlatém řezu, slečna je evidentně víc než uměním zaujatá křivkami jeho těla. Pak jsou tady normální turisté, kteří se fotí před čímkoli známým. Ženy všech věků a tvarů nadšeně pózují před sochou Venuše Mélské. Možná aby pak mohly doma ukázat, že ta antická krasavice byla sice pěkná, ale ony jsou stoprocentně hezčí.
Před sošným Amorem, který polibkem vrací život Psýché, je skoro kabaret. Mladý pár se snaží napodobit sousoší a kroutí se do neuvěřitelných póz zakončených polibkem a smíchem okolostojících.
KDE TO JSEM? Ztratit se v Louvru je snadné. Žena na snímku studuje mapu. Soucitně ji při tom pozorují asyrští býci s lidskou hlavou z doby zhruba 700 let před Kristem, kteří kdysi plnili roli ochranných duchů u vstupních bran do měst.
TÁMHLE! Fotografka si vyzula boty, jen v ponožkách stojí na lavici a diriguje okolí, aby zachytila co nejlepší záběr. Ani tohle kustodům v Louvru nevadí. Mimochodem, prý tu pracuje na dva tisíce lidí.
Pak jsou tady teenageři, ten typ z komedie Prci, prci, prcičky. Většinou mluví americkou angličtinou a snaží se své kamarády či kamarádky fotograficky zvěčnit s mramorovým přirozením některé z četných soch.
Všude posedávají "malíři" ve věku od dětí po důchodce a črtají do skicáků. My už chodíme pár hodin. Nadšení opadává a hlásí se rozum: Zaprvé jsme se ztratili. Zadruhé jsme ještě neviděli skoro nic z toho, co jsme si naplánovali. Plátna od Delacroixe a Ingrese. Turnerovy krajiny. Rubense...
Už vím, proč tak často potkávám na chodbách Louvru poněkud zmatené postavy, které civí do rozloženého plánu. Vracíme se s dcerou do vestibulu, zorientujeme se a zkoušíme začít znovu. Půl dne je pryč.
Nachodili jsme kilometry, viděli stovky obrazů a soch, ale tisíce jich ještě zbývají. Dáváme si kafe a pokračujeme. Pálí nás chodidla a nejsme sami. Vidím mladíka, který si sundává boty i ponožky, sedá na lavičku a objímá si kolena. Jiný obsadil hlídačovu židličku za závěsem a usnul. Hlídači to kupodivu nevadí.
DVAKRÁT AMOR A PSÝCHÉ. Jedním z nejobdivovanějších sousoší v Louvru je Amor a Psýché od Antonia Canovy z roku 1793. Znázorňuje okamžik, kdy Amor polibkem oživil z věčného spánku Psýché, kterou miloval. Dvojice před sousoším se snaží co nejvěrněji napodobit Canovův vzor, okolí se baví. Atmosféra připomíná kabaret, ale hlídačům Louvru tyhle kousky nevadí. Jsou zvyklí.
Zbloudilí a demoralizovaní
LouvreLouvre je jedním z největších světových muzeí umění. Nachází se v centru Paříže. Otevřeno je kromě úterků a některých svátků od 9 do 18 hodin. Ve středu a v pátek je otevírací doba prodloužená do 21.45 hodin. Jednodenní vstupné pro dospělého do stálých expozic je 10 eur. Student do 26 let má vstup zdarma, pokud předloží studentský průkaz.  |
Stav nadšení přechází v mírnou rezignaci. Další malba, další socha... Sunu se mezi nejznámějšími obrazy světa a vidím poněkud bizarní dvojici. Žena symbolizující svobodu třímá v ruce prapor, má obnažené ňadro a vede lid přes těla padlých. (Je to samozřejmě obraz od Eugena Delacroixe.) Čelem proti Svobodě stojí dáma, která by vyhrála konkurz na symbol konzumní společnosti. Má upnuté triko, jehož vinou připomíná pneumatikového panáčka od Michelina. "Podívej, kam jsi nás dovedla," v duchu žertuji na účet Svobody.
Stačí pár minut a pošklebky mi vrací torzo Niké Samothrácké. Symbolizuje vítězství. V našem případě vítězí Louvre, na schodišti u Niké se totiž ocitáme už asi pošesté. A ne vždy je to záměr.
Najednou nás zmožené a vyčerpané zasáhne hlášení: Za půl hodiny zavíráme. "A co nizozemští malíři?" ptá se dcera. Pádíme tam, ale Louvre je obrovský. Takže je sice najdeme, ale kustod se významně dívá na hodinky. A tak míříme k východu a v obchodě si kupujeme knihu Mistrovská díla v Louvru. Večer v hotelu zjišťujeme, že jsme viděli tak třetinu z toho nejslavnějšího. Měníme tedy plán. Do Louvru půjdeme ještě jednou. Tentokrát se řídíme podle knihy. Mezopotámie, Egypt, Čína..., míhá se nám před očima historie.
Pak se ocitáme u sochy Máří Magdaleny, před níž si vyznavači Brownovy Šifry mistra Leonarda vyprávějí spiklenecké teorie o tom, že to byla Ježíšova družka a že má pod Louvrem tajný hrob.
UNAVENÁ DÁMA A MÁŘÍ MAGDALENA. Máří Magdalena připisovaná Georgu Erhartovi pochází z počátku 16. století a je známá také jako La Belle Allemande. Je to pozdně gotická řezba z lipového dřeva. Původně zřejmě zdobila dominikánský kostel v Augsburgu. V Louvru je od roku 1902. Na lavici vedle sochy sedí unavená turistka. Podobné výjevy jsou v muzeu časté hlavně v pozdních odpoledních hodinách.
Máří se dívá ze skleněné vitríny a nahotu zakrývá před zvědavci dlouhými kadeřemi. Jaká asi byla kráska, která před 500 lety stála sochaři Gregoru Erhartovi modelem? A co by říkala, kdyby viděla miliony lidí ročně, kteří zkoumají linie jejího těla, jež už dávno není? Její tvář vypráví příběh. Stejně jako zamračené tváře dávných Římanů nebo oči mladé egyptské ženy, hledící z portrétu vyvedeného na desce připevňované k mumiím. Pokud tyto příběhy chcete vnímat, Louvre nejde zvládnout za den. Ani za dva.
