Dívám se na nejromantičtější soutok světa, kde se mísí vody dvou oceánů. Tedy přesněji teplý proud Agulhas a studený proud Benguleský, protože oficiální rozhraní Atlantiku a Indického oceánu je o 160 km dál na jihovýchod u Střelkového mysu.
Jako by tam člověk opravdu viděl, jak se z jedné stany valí temně modrý divoký příboj a prudce naráží do mírněji zvlněné zelené hladiny. Ale možná je to jen chvilkový optický klam. V každém případě je Indický oceán téměř o deset stupňů teplejší.
Koupala jsem se v něm na dlouhých plážích na Strius Bay v květnu 1994, když se Nelson Mandela, nejslavnější jihoafrický bojovník proti apartheidu, vyhrál prezidentské volby.
Teď jsem v Jižní Africe znovu s touhou pochopit, jak se změnila kdysi nejbohatší země černého kontinentu, jejíž prosperita vyrůstala až do konce 20. století na lidsky ponižující rasové segregaci.
Předsudky i respekt
Studený oceánský vítr mi cuchá vlasy a já šplhám po prašné stezce na skálu za mým černým průvodcem Faizalem. Pracuje jako taxikář v Kapském Městě, a právě proto jsme tady spolu. Trochu se toho obrovského chlapa s temnýma očima bojím. Zároveň si ale uvědomuji, že můj strach pramení z předsudků, se kterými jsem do Jižní Afriky přijela.
Už v letadle jsem se trochu uklidnila. Dvanáct hodin jsem seděla vedle bílého Jihoafričana Stephana Jonese. Cestoval do Stelenbosche, což je příjemné univerzitní město v kraji bohatých jižních vinic. Právě v něm jsem před jednadvaceti lety bydlela, protože Kapské Město tehdy bylo pro turisty příliš nebezpečné.
Můj průvodce Faizal
Mys Dobré naděje
A pak vzpomínám na Afričany a Afričanky, ve skupinách zevlující kolem silnic. Chlapi se jen tak poflakovali, zatímco ženské chodily v barevných hábitech a na hlavách nosily nádoby s vodou či velké žoky s kdoví čím.
Stephan mi vysvětloval, že se situace v posledních letech docela uklidňuje. Ovšem abych jezdila vypůjčeným autem na výlety sama, mi tento profesor matematiky nedoporučil. Ale jinak mě ubezpečil, že pokud si dám pozor na nebezpečné zóny, nebudu se toulat mimo turistické oblasti či sama chodit do ulic po setmění, nic mi nehrozí. „Hlavně se vždycky, když nebudeš vědět, ptej.“
Ptej se!
Od té doby jsem se pořád ptala. Už taxikáře, který mě vezl z letiště. Byl černý, obrovský a jmenoval se Faizal. Vlastně první otázku položil on. „Kde máte zavazadla?“ divil se, proč jsem přijela do Afriky uprostřed zimy jen v šortkách, nátělníku, sandálech a péřové bundě.
Trpce jsem mu vyložila, že kufr plný teplejších oblečků mi Air France ztratila kdesi mezi Prahou a Johanesburgem. Nabídl mi deku přes nohy a pak řekl, že zná Prahu. Mile mě tím překvapil, ale upřímně, moc jsem mu to nevěřila. Také mě ubezpečoval, že se v centru Kapského Města nemusím přes den ničeho bát.
Ukazoval mi chlapíky v zelených vestách s nápisem SECURITY, kteří hlídkují v parcích a na náměstích u malých strážních budek. Vypadají spíš jako úklidová služba než ostraha, ale opravdu fungují. Hlavně jako prevence. Tam, kde jsou, se zločinecké bandy neobjeví. Prostě to bylo sympatické, jak se mi snažil svou zemi přiblížit. A já jsem mu proto brzy vyprávěla, jak jsem psala o Nelsonovi Mandelovi, když z balkonu radnice v Kapském Městě pronášel svou slavnou řeč o konci apartheidu.
Kapský poloostrov
A jak Zuluové během slavnostní inaugurace předváděli bojový tanec, při němž tuhla v žilách krev. A jak jsem byla na výletě na mysu Dobré naděje a v horách ve Franshoeku a na vinicích Koopmanskloof u pana Smita, který vylezl na Kilimandžáro a dal mi ochutnat nejlepší jihoafrická vína, jaká jsem kdy pila. A také jsem nadhodila, že bych se na ta místa chtěla zase podívat.
Když jsem kousek od Jihoafrického kongresu vystupovala u svého hotelu, nabídl mi, že mě doveze, kam budu chtít. Za 1 500 randů (asi tři tisíce korun) prý mohu mít jeho taxík na celý den.
“Uvidíme,“ usmála jsem se neurčitě a vzala si jeho telefonní číslo s tím, že je raději rychle zahodím dříve, než mě napadne s ním opravdu někam jet. Počítala jsem spíš s oficiální cestovkou. Jenže brzy jsem zjistila, že by mě takový výlet vyšel třikrát dráž.
Kapské Město
Kapské Město s panoramatem Stolové hory má svůj jedinečný genius loci. Hlavní obchodní tepnou je Long Street s mnoha butiky a kavárničkami v domech ve stylu Cape Dutch, který kombinuje francouzskou, nizozemskou a německou architekturu. Nejstarší budovou v jižní Africe je pětiboká barokní pevnost z roku 1666 Castle of Good Hope. V centru pak stojí mnoho starých vládních budov jako například městská radnice City Hall z roku 1905. Prohlédla jsem si i slavnou nemocnici Groote Schuur, kde doktor Christian Barnard provedl v roce 1967 první transplantaci srdce.
Téměř všude jsem chodila pěšky. Hlavně přes starý přístav, kde se mezi loděmi cachtají tuleni a kde stojí v blízkosti doků nádherný viktoriánský komplex Waterfront.
Viktoriánský komplex Waterfront
Prohlédla jsem si akvárium Two Oceans, prošmejdila půvabné krámky s africkými suvenýry i moderní nákupní galerii, kde jsem si musela pořídit základní věci na přežití (můj kufr se stále toulal neznámo kde). Musím uznat, že se tu nakupovalo skvěle jako v těch největších evropských metropolích.
Poznala jsem díky tomu Kateřinu Kyselovou, Ostravanku, která se do Kapského Města provdala a před deseti lety přestěhovala. Její manžel Davin Philips vlastní uměleckou agenturu Celebrity Services Africa. Kapské Město se totiž pravidelně stává zastávkou koncertních turné světových hvězd populární a klasické hudby, ale i dějištěm mnoha sportovních a společenských událostí.
Jedné takové jsem se zúčastnila i já a právě na ní potkala Kateřinu Philips-Kyselovou, bývalou modelku, které se stala Jižní Afrika druhým domovem. „Město je velmi kosmopolitní a holistické, což mu dodává výjimečný šarm. Samozřejmě, jako všude jinde člověk musí dávat pozor na kriminalitu. Ale když dodržuje určitá pravidla, je moc příjemné tady žít,“ pochvaluje si Kateřina.
Stolová hora
Říká se, že když je Stolová hora zahalená do mraků, je prostřeno. A prostřeno bývá na tři kilometry dlouhém rovném útesu velmi často. Table Mountain se zvedá 1 086 metrů nad malou, deset kilometrů širokou zátokou. Před miliony let byla plošina větší, ale působením eroze se rozpadla a vytvořila nad mořem ještě dva další vrcholy: Ďáblův vrch (Devil’s Peak) a Lví hlavu (Lion’s Head).
Na vrchol hory vede otáčivá lanovka. Černý klučina, který kabinku obsluhuje, už ničím nepřipomíná plaché či naopak agresivní výrostky, kterých se tu před lety tolik ve městě bezprizorně poflakovalo. Jako vtipný a pohotový řečník upozorňuje turisty na zajímavosti i záludnosti hory.
Stolová hora v mracích
Tak se dozvídám, že jako první Evropan sem vystoupil v roce 1503 Portugalec António de Saldanha a vztyčil na vrcholu kříž. „Naše kosti tu však byly podle archeologických nálezů o stovky let dřív,“ směje se hrdě mladík, který se jmenuje Govan a studuje na Kapské univerzitě.
Svěřuje mi, že ještě jeho rodiče bydleli ve slumu. Vláda však začala stavět nové domy, do kterých se jihoafrická chudina postupně přesouvá. A on už měl to štěstí vyrůstat v normálních podmínkách a teď studuje na univerzitě turistický ruch. Lanovka na Stolovou horu je příležitostí, jak si to s turisty v praxi vyzkoušet. Pak mi doporučuje, abych se šla určitě podívat na západ slunce ze Signal Hillu. Prý tam s partou studentů chodí před soumrakem piknikovat téměř denně.
Divadlo pro jednoho herce
A tak se jedno odpoledne vydávám pěšky na Signal Hill, který z obou stran obklopuje město. Přes univerzitní kampusy stoupám mezi vilky. Lehce mě znervózňuje, jak jsou všechny rezidence zabezpečené ostnatými dráty nad vysokými zděnými ploty.
„Jo, tady v ulicích je to v pohodě,“ odpovídá studentka, která očividně míří na univerzitu. Asi po dvaceti minutách stojím v nejvyšší ulici na kraji řídkého lesíka. Pár stovek metrů nad sebou vidím cestu táhnoucí se na Signal Hill. Ale jak se k ní dostat. Nikde nikdo. Mávám na projíždějící auto, abych se zeptala, kudy dál.
Výšlap na Signal Hill
„Dál?“ kroutí hlavou asi šedesátiletý chlapík, který na kraji parku žije. „Dál už ne!“ říká důrazně. Před pěti lety ho na procházce lesem právě na Signal Hillu pořezalo pár chlapů nožem. A tak jdu zase zpátky.
Na druhý pokus už jedu taxíkem. Čekám, že potkám pár turistů s fotoaparády. Místo toho se ocitám v amfiteártru po širým nebem. Desítky místních sedí na stráni nad mořem, na dece mají skleničky a víno, připíjejí si na zdraví a dívají se na divadlo s jedním hercem. Tím je slunce klesající do moře. A když padne opona šera, zatleskají, zvednou se a odejdou. Každý den podobné představení, každý den vyprodáno.
Aby nebyl průšvih
Předposlední den ráno nasedám s roztřesenou dušičkou do Faizalova taxíku se seznamem míst, která bych chtěla vidět. Dlužno dodat, že jsem recepční upozornila, že jedu na celodenní výlet na mys Dobré naděje. A že mě musejí večer zkontrolovat, zda mě „tento pán“ (Faizala v hotelu znají) přiveze zase zpět.
Pak už prožívám jeden z nejhezčích dnů své africké cesty. Objíždíme místa, která důvěrně znám. Změnila se a nezměnila. Afričanky u silnice už nenosí barevné hábity a na hlavách nádoby s vodou. Většinou mají džíny a v rukou mobily.
Ale na cestě Kapským poloostrovem nás zastavují zvědaví pštrosi a paviáni jako tehdy. Hory jsou stále horami, mys Dobré naděje stojí tam, co stál. Dívám se na bouřící oceán pod mysem, který v roce 1488 poprvé obeplul portugalský mořeplavec Bartolomeo Dias. Magický skalní výběžek pojmenoval „Bouřlivý mys“ (Cabo das Tormentas). Portugalský král později přejmenoval místo na „mys Dobré naděje“ (Cabo da Boa Esperança), protože otevíral cestu na východ.
Na cestě k pláži Hout Bay
Dnes, připadá mi, tento mys symbolizuje přerod Jižní Afriky. Po bouřích a nárůstu kriminality po pádu apartheidu v 90. letech je zase v zemi cítit naděje na nový začátek.
„Jestli se chceš ještě vykoupat v oceánu, tak Atlantik je opravdu studený,“ říká Faizal, protože už zbývá odškrtnout jen poslední položku na mém výletním seznamu, a sice koupání na pláži Muizenberg či Hout Bay. A tak i když je to zajížďka, míříme k Muizenbergu. Na dlouhou bílou pláž posetou vyplavenými chaluhami. Mezi nimi se plácají malí žraloci, které příliv vyhodil na pláž. Chodím po břehu a házím paryby zpátky do oceánu. Pak zvu Faizala na večeři. Dáváme si spolu pštrosí steaky a já zapomínám, že musím být „včas doma“, aby nebyl průšvih.
Kolik za coLet do Jižní Afriky na konci srpna stál 25 000 Kč. |
