S organizovaným chovem huculů se tu začalo před padesáti lety. První stádo se sem dostalo z vojenského hřebčína v Prešově. Brzy však huculové, přestože silní, vytrvalí a nenároční, přestali požadavkům chovatelů stačit a objevila se snaha získat koně větší a ještě silnější.
Tehdy vznikl záměr vyšlechtit místní rasu, takzvaného slovenského horského koně. Docílit se jí mělo křížením čistokrevných huculů s plemeny fjord a hafling. Z tohoto ambiciózního plánu se však v průběhu dalších let slevilo.
Chov norika muráňského typu je chráněný
Vedle přetrvávajícího chovu huculů, původní karpatské rasy, se v polovině sedmdesátých let začalo s chovem slezských noriků a od začátku let osmdesátých noriků čistokrevných, dovezených sem z Rakouska. Tito koně se šlechtěním dále přizpůsobovali drsným podmínkám muráňských hor.
Dlouholetou a náročnou práci završilo v roce 1995 uznání šlechtitelského chovu koní plemena norik muráňského typu jako nového plemene. O dva roky později byl chov norika muráňského typu prohlášen za chráněný.
Huculy si oblíbili i generálové
Perličkou je, že v době těsně po založení se na hřebčín se svými požadavky obrátila i tehdejší československá armáda. Generálové, které odolní huculové nadchli v průběhu Karpatsko-dukelské operace, si prosadili jejich další chov a vymínili si pravidelné dodávky pro vojenské potřeby.
Podmínkou však bylo, aby koně byli jednobarevní. Žádné lysiny či skvrny, šanci sloužit socialistické vlasti měli jen koně čistě černí či hnědí.
Během několika málo dalších let vojenští odborníci pochopili, že příští válku už koně vyhrávat nebudou, a své požadavky na dodávky stáhli. Jako jediná památka na epizodu československých generálů zůstala barva koní – jednobarevnost se stala standardem chovu huculů na planině a zůstává jí dodnes.
|
Více o slovenském národním parku Muráňská planina najdete ZDE |
V současnosti chov koní probíhá na dvou střediscích, která spadají pod místní lesní závod. V nedaleké Dobšiné jsou ustájeni plemenní hřebci a kobyly, na Velké louce pak jejich potomstvo.
Celý chov představuje zhruba 230 zvířat, z toho sedm plemenných hřebců - "trtkošů" (část jich pochází z Čech a Rakouska) a padesát kobyl – matek. Roční přírůstek činí asi pětatřicet hříbat.
Chov koňů je ztrátový
Koně se na Muráňské planině nejen chovají, ale zároveň i cvičí pro tvrdou práci v lese, kde jsou schopni více než rovnocenně nahradit těžkou mechanizaci. Jako půlroční je kůň přemístěn ze střediska v Dobšiné na Velkou louku, ve třech letech je vykastrován a potom absolvuje tříměsíční intenzivní výcvik: učí se stahovat z lesa dřevo a poslouchat povely.
|
Chov místních koňů je ztrátový. Zvíře se prodává hluboko pod cenou. Prodej v Rakousku nebo v Německu by vynesl mnohem víc. |
Na prodej je "zralý" ve čtyřech letech. Současná prodejní cena hotového vycvičeného koně činí na Slovensku pouhých 40 - 45 tisíc SK bez daně. To je suma, která činí celý chov silně ztrátový, neboť náklady na vychování čtyřletého koně jsou zhruba trojnásobné.
Optimální prodejní cena by se tak měla pohybovat kolem 200 tisíc SK. Byla by zřejmě dosažitelná, ale při prodeji v Rakousku nebo v Německu. Zatím se ale v mateřském lesním závodě nenašel nikdo, kdo by tyto úžasné a neuvěřitelně odolné a vitální koně dokázal světu nabídnout. Střediska to udělat nemohou, protože nemají pro rozhodování dostatečné pravomoci.
Romantika stojí dřinu
O celý chov se stará zhruba pětadvacet lidí, z toho přímo na Velké louce osm. Je mezi nimi i několik drsných mladých mužů, kteří mají v pracovní smlouvě napsáno "pastýř koní", ale ani oslovení kovboj je neurazí.
Voháň, Gandžalová, Brnovo, Bobačka, Maretkino, Havranie… to je výčet jen několika míst s rozlehlými travnatými loukami, která během sezóny tito kovbojové se svým stádem navštíví. Za romantikou se ovšem ukrývá tvrdá dřina, neboť o padesát či více koní se stará jediná dvojice mužů, a to dvacet čtyři hodin denně po dobu několika týdnů, než jsou vystřídáni svými kolegy.
A tak, až při toulkách Muráňskou planinou narazíte na některé louce na divoce vypadající stádo koní, rozhlédněte se. Někde mezi nimi budou dva drsně vypadající mladí muži s laskavým srdcem, protože bez něho by se tahle práce dělat nedala.
|
MURÁŇSKÝ HRAD - NENECHTE SI UJÍT |
|
Kdysi pyšná pevnost, jedna z nejrozsáhlejších a nejvýše položených na Slovensku. Nyní je od velkého požáru v roce 1760 v rozvalinách. První písemné zprávy o této mohutné stavbě vybudované na strmém svahu vrchu Cigánky (nejvyšší bod měří 935 m.n.m.), pocházejí z roku 1271. Je však pravděpodobné, že stavět se začal už dříve, jako odpověď na vpád Tatarů v roce 1243. Hrad založil rod Bebekovců, který se na něm udržel až do 15. století, kdy byl hrad obsazen českými bratříky během husitských válek (1447 - 1467), a kteří na něm udržovali velmi silnou vojenskou posádku. Další zajímavou epizodu tvoří období po roce 1527, kdy muráňské panství získal Jakub Totnalyai a jenž svému čtyřletému synovi testamentem určil za poručníka Matěje Bašu z Čoltova. Bašo však už v roce 1535 posílá svého svěřence na dvůr polského šlechtice Jana Tarnovského, zmocňuje se hradu a prohlašuje se pánem. Aby získal prostředky na své "panování", podniká loupeživé výpravy po okolí. Ohlas jeho skutků se dostal až ke královskému dvoru a král Ferdinand rozhodl o jeho exemplárním potrestání. Trestnou výpravou proti němu byl pověřen habsburský generál Mikuláš ze Salmu. V roce 1549 byl Bašo poražen, a přestože se mu podařilo z hradu tajnou chodbou uniknout, byl v nedalekém Telgartu dopaden pastýři a dopraven zpět na hrad, kde byl popraven. Na hradě, který se stal opět královským majetkem, se vystřídala celá řada majitelů - němečtí generálové Mikuláš Salm, Puchheim, Melchior Maško z Niederlaysu, po roce 1620 Juraj Széchy. V roce 1702 hrad vyhořel a opravila ho povstalecká vojska Františka Rákocziho II., po jejichž porážce hrad kupuje jako královský konfiskát hrabě Štefan Koháry. |
 Hrdzavý potok na Muráňské planině |
 Pohled z hradu na planinu |
 Muráňský hrad |
 Muráňští koně |
 Údolí Sviniarky |
 Zimní pohled z planiny |
