Na náměstíčku zvaném Pľac postávají tři chlapíci a hned mě zvou: "Slečinka, choďte si s námi vypiť!“ Odmítám, po noční jízdě autobusem jsem utahaná a domácí pálenka by mě asi zabila. Raději mířím k Penzionu Muráň, vlastně jedinému ubytovacímu zařízení v obci. Hned na náměstí sice stojí "ubytovací hostinec Koruna“, ale bůhvíproč na mě nepůsobí valným dojmem. A kromě toho je teď ráno zavřený.
Před penzionem vytáčím číslo uvedené na dveřích. "Jaj, o chviľu som tam,“ potěší mě provozovatelka Mária Hlodáková. Vidina postele dostává reálný obrys. Na pokoji zjišťuji, že z okna vidím na zmíněnou pilu. A také ji slyším – motor traktoru se do zdejšího klidu neuvěřitelně nehodí. Přesto na příjemně tvrdé posteli rychle usínám.
Vzbouzím se v půl jedenácté, s provinilým pocitem, že jsem prospala kus nádherného dne. Ale později zjistím, že rozhodnutí načerpat síly před vstupem do Muránské planiny bylo celkem správné.
Národním parkem je Muránska planina docela krátce, od roku 1997. Planina proto, že převážnou část jejího území tvoří vápencová krasová deska. Ale jinak si o toulání širou plání nechte zdát. Park leží v Západních Karpatech, takže se připravte na opravdovou horskou turistiku, místy se značným převýšením.
Jedno z nejvyšších čeká turistu při výstupu z Muráně na Muránsky hrad. Středně náročná trasa vás v šesti kilometrech provede převýšením o téměř šest set metrů. Podle slovenských turistických ukazatelů udávajících nikoli kilometry, ale dobu cesty výstup trvá něco přes půldruhé hodiny.
Vrch Cigánka z muránskeho hřbitova
Cesta k hradní vyhlídce
Umanula jsem si, že budu nahoře rychleji. Podařilo se téměř bezbolestně. Pot se ze mě sice lil, ale jen jednou jsem se musela zastavit a nabrat dech. Zastávku jsem si obhajovala touhou pozorovat píli mravenců.
Cestou je však toho k vidění tolik, že nemá cenu hnát se. Klidně si po červenomodré značce stoupejte svým tempem, pročítejte informační cedule (cesta je vedena jako naučný chodník na Muránsky hrad), kochejte se výhledy po okolních kopcích. Ale nezapomeňte se taky dívat pod nohy; stezka je protkaná vystouplými kořeny, místy poměrně úzká a hodně kamenitá.
Od Chaty pod Muránským hradom se vydejte po červené až na vrchol Cigánky, kde se hrad rozpíná. Tedy, hrad... Kdysi to býval třetí největší hrad Slovenska a také tyčící se v největší výšce (podle jiných pramenů třetí nejvýše položený), necelých 1000 metrů nad mořem. Ale roku 1702 vyhořel a od té doby nebyl opraven. Dnes je jediným zachovaným objektem vstupní brána. I ruiny však dávají tušit, jak rozsáhlý celý komplex byl.
U rozvalených zídek stojí informační cedule typu – "zde byla stáj“ či "zde byla obytná věž“. Ta se tyčila přímo na ostrohu Cigánky, dnes je zde vybudovaná dřevěná vyhlídka. Nic než švitoření ptáků, bzukot hmyzu, širý prostor kolem... Stoupání sem za to stálo.
Brána k Muránskému hradu
Muránsky hrad je poměrně vyhledávaným cílem, potkala jsem zde za dobu celého svého putování nejvíc lidí; asi dvacet. Mezi nimi taky "elitu národa“, jak se žertem nazvala pětice vysokoškolaček z Bratislavy a Košic. Když zjistily, že nocuji v Muráni, pozvaly mě s typickou slovenskou pohostinností na večerní návštěvu.
V domku, jejž jedna z nich zdědila po rodičích, mě pak hostí gulášem a myjavskou slivovicí. U ohníčku pod hvězdným nebem se například dozvídám, že dokonce existuje muráňsko-slovenský slovník. A jedna ze zvláštností zdejšího dialektu – "č“ je nahrazeno "š“. Tak proto stojí na náměstí "kršma“!
Kršma v Muráni
Ale zpět na hrad: sestup je možná náročnější než cesta sem. Poslední krátký úsek k bráně je opravdu strmý a já mám v nevhodné sportovní obuvi co dělat, aby se mi nesmekly nohy po velikých hladkých kamenech. Do Muránské planiny jedině v pohorkách!
Unikátní hřebčín na Veľké lúce
Dalším oblíbeným cílem je Veľká lúka, kterou by neměl minout žádný milovník koní. Leží tady hřebčín s unikátním chovem tzv. noriků muránského typu. Podle informačních brožur jsou to koně polodivocí, často se pasoucí volně na louce. No, já viděla několik desítek koní v rozlehlé ohradě. Byli zvědaví a nechali se ochotně hladit po mohutných hlavách.
Může se hodit
Kde se ubytovat Dále například Tisovec, Muránska Huta, Michalová, Pohronská Polhora. Co ochutnat |
Lidé žádní, zvěře spousta
Z hradu na louku vede modrá značka, z níž jsem na pár minut odbočila po žluté k Wesselényiiho jeskyni. Celkem zbytečně. Jeskyně jsou sice chloubou parku, leží jich zde asi sto padesát, nejznámější je Bobačka. Ale jsou buď nepřístupné, nebo zavalené – což pro speleologaamatéra vyjde nastejno.
Cestou z hradu přes Veľkou lúku do Muránské Huty nepotkávám jediného člověka. A spokojeně od lidí odpočívám. Zato toužím aspoň letmo spatřit rysa, ale mám štěstí "jen“ na stovky ptáčků a motýlů.
Fauna i flóra parku je bohatá. Kromě rysů žijí na Muránské planině i vlci nebo medvědi, botanickým unikátem je pak lýkovec muránský, vyskytující se pouze zde.
Ekosystém je zde zachovaný i proto, že je planina relativně nepřístupná a stále ještě neobjevená masami turistů. Taky jsem nikde po cestě neviděla jediný odpadek, papírek od sušenky nebo plastovou láhev.
Stezka v Martinove dolině
Druhý den se vydávám pěšky do Tisovce, odkud mi jede autobus. Modrá značka vede po silnici lemující hranice národního parku a oproti včerejšímu toulání přírodou je to děsivá nuda. Jediným zpestřením je odbočka po žluté do Martinové doliny. Strmé vápencové stěny, mokřada, stezička téměř zarostlá, husté koruny stromů skoro nepropouštějí sluneční paprsky. Chvíli dokonce bojuji s úzkostí člověka uvyklého víc městu než panenské přírodě. A když cosi mohutně zašramotí na úbočí, strašně se leknu. Pak se uklidním a jsem dokonce ochotná věřit, že jsem zahlédla vysněné rysí mládě. V pohádkovém kraji lze přece věřit lecčemu.
Bohužel mě čas tlačí, a tak se z tmavozeleného příšeří vracím zpět na silnici. Příště si vyhradím pro Muránskou planinu dva týdny namísto dvou dní, zapomenu na civilizaci, nebudu se držet pouze u hranic národního parku a projdu jej křížem krážem. Snad ve zdejší divočině přežiju.
Text a foto: KATEŘINA VESELÁ
