Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„On byl v kempu číslo dva a trpěl výškovou nemocí, gastro problémy a nebyl na tom vůbec dobře. Potřeboval se urychleně dostat dolů. Z kempu dva do kempu jedna ale vede nebezpečný ledopád a do toho byla vánice, takže helikoptéra se k němu nemohla dostat. Můj šerpa rozhodl, že ho převedeme sami,“ popisuje v Rozstřelu dramatickou situaci Monika Benešová.
Mezi příznaky výškové nemoci patří bolest hlavy, nevolnost, zvracení, motání hlavy, únava, dušnost. V takových chvílích je nutné ihned zahájit sestup do nižších poloh. Při podcenění výškové nemoci hrozí vysokohorský otok plic nebo mozku a následná smrt.
„On byl zpočátku mimo sebe. Nacpali jsme do něj, co jsme mohli, a pak se to trochu zlepšilo, byl alespoň schopen chůze. Tak jsme ho přidali k nám na lano a začali jsme sestupovat. Trvalo to celé přes šest hodin, museli jsme kvůli němu často zastavovat, aby si odpočinul. Největší strach jsem měla při překonávání ledopádu. Tam je to totiž nebezpečné samo o sobě. Lezete po žebřících, občas musíte i skočit. Paradoxně jsem měla největší hrůzu, že chybu udělám já a všechny strhnu a zabiju,“ vypráví zážitek starý něco málo přes dva týdny. V okolí navíc nebyl nikdo, kdo by jim mohl pomoci. „Největší koncentrace lidí je při závěrečném výstupu. Tady, kde jsme byli my, v tu chvíli nebyl nikdo a kolega z Kanady šel bez šerpy.“
 |
Zásluhu za šťastný konec dává Monika Benešová především svému šerpovi. „Měl velké zkušenosti, trénink na záchranu a já jsem mu plně důvěřovala. Ve chvílích, kdy jsem se bála, mě dokázal neskutečně uklidnit a zkoncentrovat na každý krok, abychom to zvládli.“ Se zachráněným kanadským horolezcem jsou dodnes v kontaktu. „Ví o mně a já vím o něm. Určitě jsme se spolu neviděli naposled. Je to podle mě pouto, které bude trvat do konce života.“
Překračování umírajících jsem nezažila
Ne každý příběh má ale podobný konec. Při výstupu na Mount Everest ročně umírají desítky lidí. Mnozí za účasti svých kolegů, kteří je obcházejí při své cestě na vrchol. „Těch případů není moc, ale existují, většinou ve výšce nad osm tisíc metrů. Tam už je to taková zóna smrti. Velmi náročné a velmi kritické podmínky, osobně jsem nic takového nezažila. Naopak. Viděla jsem mnohokrát, že když lidé, kteří šli zpátky, viděli někoho, kdo sedí, protože už nemůže, tak mu dali kyslík nebo ho opravdu stáhli s sebou dolů na laně,“ říká v Rozstřelu Monika Benešová.
Od šedesátých let minulého století nejenom výrazně narostl počet lidí, kteří se vydají na nejvyšší horu světa, změnilo se i jejich složení. „Nepálská vláda vydá ročně několik stovek povolenek. Ale z těch stovek se úplně nahoru dostane jen pár lidí. Dva měsíce jste v základním táboře ve výšce pět tisíc metrů, kde se připravujete na samotný výstup. A spousta lidí tam zjistí, že na to nestačí. Ať už fyzicky, nebo vybavením.“
Monika Benešová při zdolávání Mount Everestu (květen 2024)
Příprava spočívá vedle aklimatizace také v opakovaném výstupu do dvou výškových táborů nad základním kempem. „Chodíte nahoru do těch táborů, tam jednu nebo dvě noci přespíte a zase jdete dolů, aby si tělo zvyklo na výšku a také abyste si udělali představu o terénu. S sebou vždy berete jen malý batůžek, třeba spacáky. Co vynesete, to už v těch výškových táborech zůstává a čeká to na vás, abyste pak neměli na ten finálový výstup tak těžký batoh.“
Co horolezec na Mount Everest vynáší, je povinen také odnést zpět. Platí to i o exkrementech. „Máte pytlíky, do kterých děláte, co potřebujete, a pak si to odnesete dolů,“ reaguje Monika Benešová na dotaz o nechvalně proslulých tunách odpadků, které po sobě horolezci na nejvyšší hoře světa nechávají. „Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem tam neviděla nějaké potrhané stany, ale co jsem měla možnost si všimnout, všichni kolem mě si svoje odpadky odnášeli zpátky dolů,“ dodává.
Šerpa je otázkou peněz
Velká většina lezců, kteří se vydají na nejvyšší horu světa, má doprovod v podobě lokálních průvodců, tzv. šerpů. Jejich služby nabízejí nepálské společnosti. „Já jsem šla s malou společností, takže finančně jsem byla úplně jinde, než co nabízejí velké západní společnosti. Ty většinou mají několik desítek lezců i šerpů a povolení u nich stojí nejvíc. Rámcově se to pohybuje kolem dvou milionů korun. Šerpové jsou placeni většinou formou odměn a přijdou si zhruba na dvě stě tisíc. Což mi, vzhledem k tomu, že riskují svůj život, přijde málo,“ vysvětluje horolezkyně a dodává, že některým lidem šerpa navíc slouží jako nosič vybavení. „Já jsem si věci nosila sama, ale bývá docela časté, že některým lidem šerpové nosí veškerá jejich zavazadla.“
Za horolezkyni bych se neoznačovala
Na otázku, zda se podle ní zdolání Mount Everestu za současných podmínek vůbec dá považovat za horolezectví v původním smyslu slova, žena, která má za sebou Pacifickou hřebenovku i výstup na Kilimandžáro, odpovídá: „Zdráhám se označovat sama sebe za horolezce, protože pro mě jsou horolezci lidé, jako třeba Marek Holeček, který leze prvovýstupy, nebo Klára Kolouchová či Honza Trávníček. Ti lidé lezou neskutečné hory. Podle mě jen to, že člověk vyleze na nejvyšší horu světa, z něj nedělá horolezce. Já jsem si zkrátka splnila svůj dětský sen. A přestože to bylo opravdu velmi náročné, strašně moc jsem si to užila.“
V Rozstřelu Monika Benešová ještě vysvětluje rozdíl mezi jednotlivými kempy, které jsou na cestě na vrchol Mount Everestu, popisuje, která část cesty je nejnáročnější, a blíže představuje i svého šerpu.
