Mongolsko: země koní a blátivých cest

  16:15aktualizováno  16:15
Dostat se do Gobi není jednoduché - ostatně stejně jako do kterékoli jiné části Mongolska. Silnice v našem slova smyslu prakticky neexistují. V zemi dvacetkrát větší než Česko je pouze 1200 km asfaltovaných silnic. Všude vedou jen málo vyjeté vozové cesty. Logickou volbou naší trasy bylo město Sajnšand, které leží na hlavním železničním tahu do Číny.

Vlakem jsme nakonec přesto nejeli. V Ulánbátaru jsme potkali polskou studentku, která se spolu se svými dvěma přáteli chtěla také podívat na jih, takže jsme se domluvili, že pocestujeme společně mikrobusem. Chtěli jsme přece jen být mobilní.

Hlavním cílem pak měl být národní park Gurvansaichan s písečnými dunami, dinosauřími zkamenělinami i překvapivě bohatou faunou a flórou.

Gobi - oproti všeobecným představám - totiž není klasická písečná poušť jako například Sahara; pouze 5 procent tvoří duny, zbytek jejího povrchu je kamenitý a porostlý trávou a křovisky, která dokáží uživit stáda místních kočovných pastevců. Ačkoli vody je poměrný dostatek, období sucha jsou častá.

Blátivou cestou necestou
Brzy se ovšem ukázalo, že náš problém je právě opačný. Letní deštivé období bylo toho roku zcela mimořádné, jistě k velké radosti pastevců  a zemědělců. Pro nás to ale znamenalo, že sjízdnost cest se prudce zhoršila.

Na pětisetkilometrovou trasu do Sajnšandu jsme z Ulánbátaru vyjeli brzy ráno, v deseti lidech včetně řidiče, takže jsme se  v mikrobusu poměrně tísnili. Cesty byly čím dál promáčenější a blátivější, navíc se dalo do hustého deště.

Postup je prostý: postavíte se před zapadlý vůz s koncem lana v ruce a čekáte a čekáte a čekáte. Během několika hodin či dnů pojede kolem někdo, kdo vás vytáhne

Než jsme dorazili do města Čojr, kde jsme doplnili zásoby, musely nás čtyřikrát vytahovat náklaďáky. Bylo jasné, že za den do cíle nedorazíme, takže jsme přenocovali ve zcela vybydleném panelákovém sídlišti, které mi silně připomínalo stav některých našich objektů po odchodu Sovětské armády.

Druhý den jsme hned za svítání vyrazili dále na jih. Krajina začíná pomalu přecházet v poušť - tvoří ji písek, kterým prorůstá tráva a nejrůznější rostlinstvo,  nyní bujné a sytě zelené. Hemží se životem: obrovští brouci, kobylky, malé ještěrky. Déšť celou cestu neustává, až ve dvě hodiny konečně vítáme slunce a Sajnšand.

Nádam - tradiční mongolský festival
První příjemné překvapení: ve městě probíhal nádam. Tento festival, či tradiční sportovní klání ve třech “mužných” sportech - jízdě na koni,  lukostřelbě a zápasu - je nejvýznamnější událostí roku. A to jak pro místní obyvatele tak pro turisty. Hlavní a největší nádam se samozřejmě pořádá v Ulánbátaru, v polovině červenci. To jsme nestihli, takže jsme se už smířili s tím, že ho neuvidíme, a teď jsme nečekaně narazili na jeho regionální verzi.

Zahájení slavnosti - oficiální přehlídku úcastníku v bohatě zdobených krojích za doprovodu tradiční hudby - jsme bohužel zmeškali. Nicméně shromážděné davy, spousty stánků, džípů, velbloudů a samozřejmě koní slibovaly, že zkrátka nepřijdeme.

Centrem dění byl malý stadion s oválnou dráhou a travnatým středem, kde probíhaly zápasy. Zápasníci, nazí až na vysoké boty a jakési poměrně úsporné slipy, se do sebe zaklesli a pokoušeli se jeden druhého povalit.

Nezkušenému oku toto přetlačování připadalo poměrně nudné a silové, bez viditelné techniky či elegance. Na otevřeném prostranství před stadionem se střílelo z luku na cíl, kterým byly malé válečky, vzdálené asi 50 metrů od závodníků. Mezi nimi bylo i nemálo žen.

Koňské závody už proběhly, bylo nám ale řečeno, že hlavní soutěž bude až zítra. Navečer jsme odjeli do centra a podařilo se nám najít volný dvoupokoj v hotelu na hlavním náměstí, kam jsme se všichni směstnali. Večeřeli jsme v hotelové restauraci stylu reálného socialismu pravda, s mongolskými prvky. Jídlo celkem ucházející, obsluha jako obvykle hrozná.

Ráno nás kolem desáté vyzvedl řidič a jeli jsme na koňské dostihy. Ty se pořádaly na obrovské pláni s typicky mongolským, mírně zvlněným nedozírným obzorem. Tisíc koní jako na ulánbátárském nádamu tam sice nebylo, ale několik stovek určitě. Pláň byla obstavena všemožnými dopravními prostředky, krámky, jurtami i stany.

Největší shluk diváků stál u cíle, my jsme se jen tak proplétali mezi davy, prohlíželi si koně a velbloudy, ochutnávali nabízené speciality v bufetových stanech. Velmi fádní mongolská strava sestává ze skopového, tečka. Kromě obvyklé úpravy s přílohou se také dělají masové knedlíčky, které se buď vaří nebo smaží.

Kůň - symbol Mongolska
Přesvědčili jsme se, že jízda na koni je pro Mongoly skutečně něco tak samozřejmého a nezbytného jako dýchání. Od pětiletých, důležitě se tvářících závodníčků až po stařenky, jimž už zjevně dělala větší problémy chůze, jsme v sedle viděli prostě všechny.

Pochopitelně jsme si mongolské koně museli vyzkoušet také: pro svátečního jezdce mají tu neocenitelnou výhodou, že jsou podstatně nižší než ti evropští.

Několikrát krátce sprchlo, pokaždé pak ale znovu  vykouklo sluníčko, takže se nám sváteční den opravdu vydařil.

Vyvrcholením našeho výletu se stal nečekaný zážitek. Řidič zcela nekompromisně odmítl jet těch zhruba čtyři sta kilometrů do Dalanzadgadu a národního parku Gurvansaichan s tím, že za současného stavu cest by nedojel. Ač neradi jsme uznali, že má zřejmě pravdu.

Jelikož už dostal zaplaceno a vrácení peněz je evidentně to poslední, o čem by uvažoval, navrhl náhradní program, spočívající v návštěvě dvou snadněji přístupných míst, přírodního letoviska Terelže a bývalého Čingischánova hlavního města Charchorinu (známějšího jako Karakorum), kde dnes stojí klášter Erdene Zuu Chijd.

Z nedostatku jiné volby návrh přijímáme, avšak s tím, že nazpátek pojedeme vlakem - představa neustálého zapadání do stále rozmoklejší stepi nás věru neláká. Loučíme se s Poláky i řidičem a odcházíme na nádraží zjistit spoj; neschůdná, rozbahněná cesta k nádraží nás utvrzuje v tom, že jsme se rozhodli správně.

Klášter, který byl za komunistů zavřený
Volíme noční vlak, který odjíždí nazítří v půl osmé.  Máme tedy čas prohlédnout si ještě dvě místní pamětihodnosti.

Muzeum Danzana Rabdžaje, místního spisovatele, malíře a skladatele z 19. století jsou v něm vystaveny Rabdžajovy knih, kresby - včetně erotických -, dále pak byliny, jež sbíral, oděvy a dary čínského císaře. 

Klášter skýtal  obvyklý obrázek - mezi malými chlapci, drmolícími modlitby, jsme našli jen několik starců. Celá střední generace mnichů a lamů chyběla.

Druhým místem je klášter Daščoilon Choral Chijd. Ten, jako prakticky všechny mongolské kláštery, byl dlouhých sedmdesát let vystaven komunistické perzekuci a až po roce 1990 směl  obnovit svou činnost. Konec cesty proběhl bez příhod. O jízdenky jsme u pokladny nemuseli příliš bojovat, stejně tak jako o místa v kupé.  Štastnejší z nás měli horní palandy pro sebe, ti dole se o ně museli dělit. 

Před šestou ráno už jsme vystupovali v Ulánbátaru. Nebe bylo jako vymetené, vycházející slunce z nás brzy vyhnalo noční chlad a my jsme - s lákavou vidinou brzké snídaně - zamířili do naší základny, jurtové ubytovny Gana, kterou vlastnil příjemný Mongol se svou německou manželkou. Strasti pouštního putování jsme rázem zapoměli a už jsme se začínali těšit na další výlet.

Stavění geru (mongolské jurty)

Zápasnický stadion

Sajnšand, město na okraji Gobi

K dopravním prostředkům patří i velbloudi

Nejmladší závodníci

Jídelní stan

Ženy v delech, tradičních mongolských krojích

Autoři:

Nejčtenější

V Africe vyfotili vzácného černého levharta. Prvního po 110 letech

Britský fotograf Will Burrard-Lucas zachytil v keňském parku Laikipia...

Britskému fotografovi Willu Burrardovi - Lucasovi se v Africe povedl náramný kousek. Podařilo se mu vyfotit vzácného...

Byl to asi nejhorší James Bond, přesto naučil turisty lyžovat v Mürrenu

Díky za všechno, Mr. Bond.

Možná by se měl tento slavný snímek jmenovat spíše Ve službách švýcarskému turismu, než Jejímu Veličenstvu, neboť agent...

Slavný cestovatel Miroslav Zikmund slaví sto let, svůj věk bere jako dar

Miroslav Zikmund

Při dvou cestách projel Miroslav Zikmund Asii, Afriku i Ameriku. Je absolutní systematik, jeho život má pevně daný...

KVÍZ: Lidé pro ně i umírají. Jak dobře znáte státní vlajky?

Ilustrační foto

Jsou jedním z nejvýraznějších symbolů každého státu. Některé vlajky pozná na první pohled téměř každý, jiné se dají...

Varhánky i v poledne? Víme, kde v Kitzbühelu hledat nejlepší trasy

Alpské kouzlo sjezdovek v rakouském Kitzbühelu

Kitzbühel, to není jen Hahnenkamm, na kterém se jezdí slavný sjezd, ale také pestrý výběr z 230 kilometrů sjezdovek....

Další z rubriky

OBRAZEM: Dvacet míst, kam se nikdy nepodíváte, i když stojí za to

Ostrov North Brother, USA: Méně než kilometr od manhatanského shonu leží tajmný...

Na světě jsou místa, kam chtějí skoro všichni. A pak jsou taková, která lákají jen hrstku turistů, protože jsou děsivá,...

OBRAZEM: Pohovka z ananasu. Hilton otevře hotelové apartmá pro vegany

Vegani se snaží ze svého života odstranit všechny formy využívání zvířat, ale...

Vegani se snaží ze svého života odstranit všechny formy využívání zvířat, ale to ještě neznamená, že by neměli mít...

Měkké zlato z Tuniska. Podívali jsme se, jak se sklízí nejlepší datle

Datle v tuniském Tozeuru patří mezi nejlepší na světě.

Zima je období, kdy se na našem stole objevuje sladká pochoutka v podobě oválných červenohnědých bobulí. Nejlepší datle...

Najdete na iDNES.cz