Místní trhovci mají vyzkoušeno, že Češi na slovo zdarma dobře slyší. Ještě populárnější jsou tady ale Rusové, kterých byla v našem hotelu většina, a také Poláci, a tak se prodavač nesmí splést. Jakmile na nás zavolal Pajditě sjudá, pelášili jsme pryč. Naopak na "Milašku, jak se maš," jsme zastavili a zpozorněli. Jenže domorodec pak bezelstně dodal bez cenzury nepublikovatelné: "Na pi..?"
Mimochodem, fráze Milašku, jak se maš, je tady stejně populární jako některé české turistky. Jeden z místních zaměstnanců hotelu se nám svěřil, jak se kdysi zamiloval do Češky, která se na několik let stala jeho velkou láskou, a dokonce prý za ní byl i v Praze.
Šátek zdarma za 56 liber
Jinak zdarma tu samozřejmě není nic ani náhodou. O cenách se nikde nic nepíše, o nich se jen mluví a jediní, kdo tu nenaletí, jsou ti zkušení.
Prodavač se vždycky tváří, že právě ve vás se zhlédnul, že vy jste odteď jeho best friend, že právě vám nabízí special price a několikanásobný discount. Nakonec máte pocit, že arabský šátek za 56 egyptských liber je vlastně zadarmo, a připadáte si jako naprostý vítěz, když cenu smlouváním ještě snížíte o deset liber. O kus dál se ale přesto chcete o svém úspěchu ujistit. Znovu se ptáte na cenu téhož šátku. "Patnáct liber," dí prodavač a vám nezbývá než si přiznat, že jste zřejmě šťastný majitel jediného arabského šátku na světě od značky Levi´s. A je vám jasné, že pokud budete kupovat ještě jeden, už nikdy podruhé nekývnete na cenu vyšší než 10 liber.
Vlastně už na letišti, od samého začátku, můžete mít dojem, že turista je loutka, za jejíž nitky tahají druzí. Od cestovní kanceláře víte, že za egyptské vízum musíte zaplatit 17 dolarů na osobu, a tak vás nepřekvapí, když vás v Šarm aš-Šajchu kdosi s cedulkou cestovky odchytí hned za odbavovací přepážkou a nalepí vám ho do cestovního pasu. Peníze ovšem žádné nechce a tak čekáte, kdy to přijde.
Může se hoditLevné volání Do Egypta můžete volat již za 4,12 Kč. |
Had na Mojžíšovu horu
Za noční výlet na Mojžíšovu horu dáte například jedno odpoledne u hotelového bazénu usměvavému Egypťanovi do ruky 50 dolarů za osobu. Za dva dny pak v noci na recepci napjatě čekáte, zda se stane, co slíbil. Každopádně nám to vyšlo a svítání na Mojžíšově hoře jsme viděli. Co jsme ale nečekali? Že se pro docela náročný výšlap od kláštera svaté Kateřiny s převýšením 700 metrů večer co večer rozhodne asi tolik lidí, kolik jich u nás chodí do Prčic.
Ztemnělou chladnou nocí se z nás, co jsme na cestu vyfasovali baterky, vinul po skalnaté hoře celý had. Zatímco ostatní šli, naše skupinka z Dahabu skoro běžela, v čele s drobným, šlachovitým beduínem s vysušenými rysy v obličeji.
Pod vrchol jsme dorazili po dvou a půl hodinách v půl čtvrté ráno jako první. Teplota na nule, my jen v mikinách a větrovkách. Do východu zbývaly víc než dvě hodiny. Nešlo se neschovat v beduínském stanu a nedat si za 10 liber teplý čaj v plastovém kelímku a za 20 si půjčit evidentně nikdy nepranou, páchnoucí deku na zahřátí. A pokud si potřebujete odskočit? Na skále je ve 2 000 metrech budka s keramickým záchodem, vstupné dva dolary (11 egyptských liber, cca 45 korun). Takže průjem by se vám na Mojžíšově hoře docela prodražil.
Našeho "Šerpu" jsme ocenili až ve chvíli, kdy nahoru za námi došplhal celý had. Zabrali jsme totiž díky průvodci ta nejlepší místa na skále, ačkoliv jsme na nich mrzli už hodinu před samotným východem slunce. Nakonec - Mojžíš tam strávil celých 40 dní, než sepsal Boží přikázání.
Na velbloudu k Blue Hole
K Egyptu neodmyslitelně patří velbloudi. Už v horách jsme s úsilím odolávali věčným nabídkám: "Do you want to rent a camel?" Proto jsme si velblouda nakonec jeden den pronajali, a to na cestu ke 40 minut vzdálené Blue Hole, vyhlášenému středisku potápěčů. Za tři velbloudy jsme zaplatili 150 liber.
Zkusit se to musí, protože teprve až pak víte, že většina dopravních prostředků je pohodlnějších, včetně vlastních nohou. Nehledě na to, že můžete mít i strach o život velblouda pod vámi, protože třeba ten můj co pět kroků vyluzoval hlasité bublavé zvuky a z huby mu vypadával žaludek. Zabublal, žaludek vypadl, visel z huby a po chvilce ho velbloud zase vtáhl dovnitř. Až později jsme se dozvěděli, že velbloud takto pije ze svých zásob uložených v části žaludku.
Safari pouští
Na zážitky bohatý byl i další výlet - safari pouští, pěšky třemi kaňony a oběd v oáze Ain Khodra. Vyšel nás na 50 dolarů na osobu.
Ukoptěné a bosé děti prodávaly cestou u silnice korálky za pár babek, ale když auto zastavilo, řekly si nám v první řadě anglicky o jídlo. Dostaly balík sušenek, jenže se na ně nevrhly, jak byste čekali, ale ten nejstarší je spořádaně odnesl do chatrče. Jestli si je tam snědl úplně sám, anebo je schoval pro všechny na večeři... těžko říct.
Cestou zpátky jim náš řidič vyhodil z jedoucího džípu nedopitou PET lahev s vodou. Bohužel se po nárazu otevřela a voda vytekla. Přesto ji jeden z kluků popadl a vysál z ní poslední kapky vody.
Brzy nabudete dojmu, že děti tu do školy vůbec nechodí, protože vám jen celé dny někde (v horách, v poušti i v restauraci) nabízejí velbloudy, korále a suvenýry. Škola ale v Dahabu je a viděli jsme v jejím areálu plno dětí s taškami a ve stejnokrojích.
"Go, go, go," křičel jako kluk až dosud důsledně seriózní Polák z naší výpravy, kterého při napínavé safari jízdě přes duny přece jen pohltil adrenalin. Pěší stezka kaňony je krásná a romantická, žlutý písek střídá bílý a jedním se do druhého dají malovat obrázky.
A najednou se před vámi ve vyprahlé skalnaté a písečné krajině objeví zelený chomáč - oáza. Při bližším prozkoumání stojí mezi palmami pár obydlených chatrčí. Ta největší je něco jako "restaurace" pro nás turisty. Pod palmovou střechou se posadíte na zem na typické pestrobarevné koberečky a polštáře a čekáte, co vám řidič a průvodce uvaří z toho, co nakoupili cestou v zaprášeném marketu. Mezitím dostanete voňavý pravý a silný beduínský čaj, vařený na ohništi.
Tajně jsme beduínům nahlédli do "kuchyně" - návštěvníci sem nesmí - a na chvíli se nás zmocnila hrůza. Jestli nás před odjezdem na dovolenou všichni varovali před střevními problémy a my dosud odolávali, tak tady je s hygienou konec.
Nevím, jestli to bylo tím dlouhým čekáním a velkým hladem, ale jídlo v oáze bylo nakonec vynikající. Pohoštění se skládalo ze skvěle ochuceného zeleninového salátu, v němž nechyběl kopr. Z mletého masa, rýže s pokrájenými nudlemi a chlebových placek, které pekla na ohništi za stromem schovaná místní žena. Jednou rukou válela uřízlou trubkou na prkýnku placku, v druhé držela cigaretu nebo možná hašiš a u toho ji pozorovaly tři její malé ušmudlané děti. I tak ale bylo jídlo lepší než v hotelu, kde se ve více či méně pravidelném pořadí neustále střídala ryba, kuřecí maso, tuhé hovězí, ryba...
Nejstarší obyvatel pouštní oázy
Proč na podzim do Egypta
Rady
|
Hotel ideální na potápění
Hotel Tropitel kousek od Dahabu mi připadal jako jeden z nejlepších pro ty, kteří mají rádi klid, romantiku i pohodlí. Leží mimo zaprášené a odpadky poněkud zaplavené město, kde k příjemné procházce láká pouze kolonáda.
Hned u hotelu je v moři korál, takže si tu opravdu můžete se šnorchlem a maskou připadat jako v obřím akváriu. Mohli jsme si půjčit i potápěčské vybavení, zaplatit instruktora, dát si masáž či večer popít čaj a zakouřit vodní dýmku. Pláže jsou udržované, s hrubým šedožlutým pískem. Nečistoty se objeví jen výjimečně na stezce podél moře, kudy co chvíli procházejí velbloudí procesí, ale hned se odklízejí.
Co ale musím hotelu vytknout, je cena za obyčejnou vodu. Vzhledem k tomu, že polopenze u večeře nezahrnuje pití, musíte si vodu kupovat. Velká PET lahev tu stojí 17 liber, zatímco v Dahabu koupíte za stejnou cenu takových vod hned šest. Jenže do hotelu oficiálně nesmíte nosit nic, co koupíte jinde. Legálně neřešitelné.
Podle očekávání obstarávají všechny služby v hotelu výhradně muži. Nosí vám ručníky, stelou postele, vysypávají koše a nosí pití, perou v místní prádelně... Večer ve městě jsou bary a hospody plné turistů, mimo centrum pak místních - pouze mužů. Egyptskou ženu prakticky neuvidíte.
Zato policie vás tu zastaví na každém rohu. Mysleli jsme, že kvůli teroristům, ale jeden Egypťan nám vysvětlil, že kontrolují hlavně pašování drog, takže kdo ví, kvůli čemu všemu neustálé kontroly lemují silnice a cesty.
Ještě že jsme se nepřihlásili na výlet do Jeruzaléma. Tam nastala pravá policejní šikana, jak mi na zpáteční cestě do Prahy líčila jedna Češka. "Na hranicích nás vyhnali z autobusu a šest hodin jsme stáli ve frontě na razítko do pasu. A čekání neskončilo ani za hranicí, tak jsme se naštvali a jeli taxíkem zpátky. A ještě nám zrušili vízum do africké části Egypta, takže jsme se museli vzdát plánovaného výletu do Káhiry." Uff, tak to bych nechtěla. Zdá se, že přejíždět hranice z Egypta do Izraele je holý nesmysl.
