Dršťkami z Porta začíná podle pověstí éra portugalské světovlády. Když prý v roce 1415 sháněl princ Jindřich Mořeplavec prostředky na výpravu proti africké Ceutě, dali mu Porťané, co měli - k jídlu si nechali jen ty dršťky. Nešlo o žádnou bezvýznamnou válku. Tažením na Ceutu v roce, kdy byl upálen Jan Hus, začala velká odysea evropských zámořských objevů a výbojů.
Už Jindřich Mořeplavec, jehož rodný dům v ulici Rua Alfandega město pietně opatruje, zorganizoval řadu zámořských výprav. Ty postupně zmapovaly pobřeží Afriky a připravily půdu pro cestu do Indie. Sto let po tažení na Ceutu si Portugalci nárokovali půlku světa. Po pravdě řečeno, Portu přinesly zámořské výboje jen chvíli slávy, která záhy zhořkla. Když začal zámořský obchod s kořením něco vynášet, získal na něj výlučné právo Lisabon.
Porto se načas ponořilo do zapomnění, než svět ocenil jeho víno. Ale takové jsou dvoutisícileté osudy města, které bylo už jednou zcela zničeno: po chvílích slávy přichází pád, ale pak se Porto znovu vzepne... Jako po skončení nadvlády Maurů ve 12. století, kdy se stalo nejen nejdůležitějším městem Portugalského hrabství, ale dalo vlastně jméno celé zemi: původní jméno Porta, zděděné ještě z římských dob, totiž zní Portucale.
Návštěvníkovi z Čech připomene historické Porto pražskou Malou Stranu, a to nejen svými bizarními křivolakými uličkami, ale i celkovým utvářením. Pouze tam, kde by Češi hledali Hrad, stojí katedrála Sé s klášterem a namísto petřínské rozhledny se nad rudé střechy domů vypíná Torre dos Clérigos, elegantní barokní zvonice od italského architekta Nasoniho. Zato za řekou, na jižním břehu Doura, neleží žádná rovina vhodná pro stavbu Starého Města. Naopak, tyčí se tu příkrá skála, korunovaná dlouhou linií bílých budov bývalého kláštera augustiniánů. Skok dolů by tu Horymír nepřežil ani se svým Šemíkem.
Za Dourem už to vlastně není Porto, i když portské dozrává právě tady. Je to jiné město, Villa Nova de Gaia, postavená kdysi jako trucpodnik proti Portu. Obě města spojuje neobvyklý dvoupatrový most, jehož majestátnost návštěvník ocení hlavně z nábřeží Ribeira. Sem návštěvníka lákají desítky restaurací (a to nejen dršťkami). Je odsud i hezká vyhlídka na řeku se starými čluny ke svážení vína a na vinné sklepy za řekou. Tam portské získává svou jedinečnou barvu a chuť. Chce-li někdo ochutnat, stačí, aby přešel po spodním patře mostu a pak sešel doprava, na pobřežní Avenida Diego Leite. Sklepy firem Cálem, Ramos a Sandeman jsou hned na této třídě, za ostatními je nutné zabloudit hlouběji do ulic Villy Novy de Gaia.
Z Ribeiry není daleko ani k dalším pamětihodnostem města: k rodišti Jindřicha Mořeplavce v Rua Alfandega či k novoklasicistní Feitória Inglésa v Rua Infante Dom Henríque, kde kdysi bušilo srdce obchodu s portským. U Rua Infante leží i Palacío da Bolsa. Navenek to není nijak výjimečná budova, proslulé jsou však její interiéry, napodobující maurskou Alhambru.
Ještě dál po Rua Infante leží chrám svatého Františka, lákající hlavně svými "talha dourada", dřevěnými sochami, které září brazilským zlatem ze 17. století. Čas od času vykoukne nad červenými střechami domů Torre dos Clérigos. K této vyhlídce na celé město (za níž začíná obchodní centrum Porta) vede třeba ošuntěle elegantní Rua das Flores s mnoha přepychovými obchůdky a s chrámem Misericordia, jehož obraz Prameny života bývá označován za jedno z hlavních děl starého portugalského malířství. Sama Rua das Flores končí u nádraží Sao Bento, které průvodce po Portu doporučují kvůli jeho azulejos - obrazům z glazovaných kachlů.
Pod nádražím je zase kus starého Porta, barvitá chudá čtvrť Barrida, postavená ve svahu pod katedrálou. Když tu člověk dojde k jezuitskému kostelu svatého Vavřince s jeho vysokými věžemi, může se chvíli cítit jako bezvýznamný červ. Ale stačí vyšplhat na plošinu, kde stojí katedrála, a špičky věží Svatého Vavřince má skoro v rovině očí. Na plošině Sé není žádný člověk úplně malý. Sama katedrála je mdlou směsicí mnoha stylů. Zajímavější je biskupský palác, uvnitř vyzdobený azulejem s výjevy z milostné biblické Písně písní a z Proměn od pohana Ovidia. Kdo chce vidět, co to je pořádná výzdoba, měl by zajít ještě kousek bokem, k Ferdinandovské zdi, kde stojí kostel Santa Clara. Ve srovnání s ním působí i chrámy barokních Čech kasárensky střízlivě.
Staří Portugalci si libovali v bohatém zdobení a rokoková Santa Clara je jedním z vrcholných projevů této záliby. Cesta po uličkách Barridy, zpátky k Ribeiře a do sklepů s portským, připomene společný rys mnoha jižních měst: chudoba tu sousedí s bohatstvím, vedle paláců stojí chátrající domy. I to je věčný rys Porta. V Portugalsku se říká: "Na severu Coimbra zpívá, Braga se modlí a Porto pracuje." Někteří se tu dopracovali úspěchu a bohatství - ale těch, kdo pracovali, aby aspoň vyžili, bylo jistě mnohem více.
 |
 Při pohledu od řeky Porto trochu připomíná pražské Hradčany – jen místo královského paláce je tu sídlo biskupa a katedrála se skrývá za ním. |
 Druhou dominantou města je Torre dos Clérigos, zvonice od italského barokního architekta Nasoniho. Čtvrti, které ji oddělují od katedrálního vrchu, patří spíše k chudším částem města. |
 Na druhém břehu, v pozadí za temnou masou katedrály a bílým palácem biskupů však není rovina pro Staré město, ale plošina se strmými svahy a pod ní úzký pruh pobřeží s vinnými sklepy (pohled z Torre dos Clérigos). |
 Pod katedrálním vrchem se odehrává poklidný život lidí, holubů, psů a také dětí. |
 Vrch s katedrálou je pěkně srázný, jak ukazují i tyto domy, které vyrůstají na okraji chrámové plošiny: připomínají spíše ochranné věže a jen povlávající prádlo naznačuje, že se v nich už neskrývají žádní bojovníci. |
 Portský svatý Václav se jmenuje Vimar Peres a nestojí na hlavním náměstí, ale před katedrálou. |
 Do Porta se ale nejezdí ani za kostely, ani za zvonicemi – ale za vínem. Lodě jako tato svážely od 17. století víno z vinic podél řeky Douro do Porta. Za řekou jsou sklepy Calému, Crofta, Sandemanna a dalších vinařských firem. |
 Pod mostem ještě čeká flotila vinařských bárek – kdo ví, zda ještě někdy vyplují nahoru po řece pro sudy vína. |
 Odpočívající lodě zatím aspoň ozvláštňují denní i podvečerní pohledy na řeku i město. |
 Při cestě za vínem musí poutník překročit řeku po nezvyklém dvoupatrovém mostu, který vede do Villa Nova de Gaia – tady se z dovezeného vína stává sladké a radostné portské. |
 Náměstí u katedrály s elegantním barokním sloupem patří k nejhezčím zákoutím města. |
 |
