„Klid, vojáci vám pomůžou. Buď se vyspíte na jejich stanici nebo vám seženou dopravu do Terjitu.“ Desítky minut to vypadá, že ostatní – stoprocentně mužské – osazenstvo mikrobusu neřeší nic jiného než náš dopravní problém.
Už jsme si na to vlastně trochu zvykli. Objevit se s evropskou tváří v Mauritánii znamená, že místní mají přirozenou tendenci se o nás postarat. Proti jižněji ležícím oblastem je to vítaná změna.
Tato etapa naší road show západní Afrikou vede z mauritánské metropole Nouakchottu k severovýchodu, do oázy Terjit, jednoho z velmi mála osídlených údolí ve vnitrozemí této pouštní země.
Mikrobus si to uhání na plný plyn směr Atar po kvalitní asfaltce (to je v Mauritánii hodně vzácný druh) a po pěti hodinách cesty nás v devět večer vysazuje na odbočce do Terjitu.
Četnická stanice je ovšem opuštěná a naši spolucestující se nám ze všech sil snaží rozmluvit nápad dojít zbylých dvanáct kilometrů do oázy pěšky.
Automobilová světla budí majitele kamenného miniobchůdku. Řidič mu vysvětluje situaci, někam se telefonuje a záhy přichází zpráva, ať chvíli počkáme, že dva vesničané prý za chvíli pojedou kolem a naloží nás.
Vzhledem k tomu, že za poslední hodinu jsme na „hlavní“ silnici potkali jediné auto, moc tomu nevěříme a připravujeme se na noční pochod pod hvězdami. Ty mimochodem svítí do jinak absolutní tmy tak intenzivně, že to slovy nelze popsat.
Za chvilku ale skutečně přijíždí pick-up, nabírá nás a brzy jsme v Terjitu. Alespoň v to doufáme. Po krátkém pochodu z odbočky závějemi písku klepeme na první kamenné stavení a navzdory pokročilé hodině už za chvilku s místními popíjíme výtečný mauritánský čaj.
Tahle část saharského tripu se povedla - i přesto, že v noci je v beduínském stanu nechutná zima a bereme na sebe vše, co máme sebou.
Oáza mezi skalami
Po rozbřesku si všímáme zašlé cedule u cesty, která hlásá „Oasis Terjit Touristique“. Zní to jako silná ironie, žádní návštěvníci tu nejsou, natož třeba obchody se suvenýry či jiná turistická infrastruktura.
Náš domácí nám ukazuje směr do centra oázy, kterou tvoří strmé a úzké údolí zaplněné stovkami palem. Vyvěrá tu hodně vody, některé prameny jsou téměř horké, jiné chladnější.
Po osvěžení v jedné z přirozených vodních nádrží se škrábeme po skalách vzhůru, abychom si užili pohled na Terjit z ptačí perspektivy. Okolní krajina je tu pěkně rozmanitá: voda se zařízla do skalní plošiny, jejíž okraje se lámou dolů v kolmé útesy, místy vystupují docela výrazné hřbety.
Když pohled sklouzne do větší dálky, všímáme si písečných depresí (prohlubní - pozn. red.), místy oživených solitérními stromy. Kromě pár desítek kamenných domků Terjitu pod námi nejsou nikde v dohledu žádné známky lidského osídlení.
Pouštní odysea
Pěší kolečko u Terjitu zakončujeme rozverným sjezdem po zadní části písečným svahem zpět do údolí, bereme batohy a míříme zpět k silnici s úmyslem něco si stopnout.
Místní se nám gesty snaží naznačit, že to není úplně dobrý nápad. Proč ale, to se nám pro jazykovou bariéru nedaří zjistit. Připisujeme to teplotě, která se v poledne přehoupla přes třicet (za rozbřesku bylo o dvacet stupňů méně) a vyrážíme na pochod po asfaltu vedoucím zpět do „civilizace“.
Je ovšem naším údělem urazit celých dvanáct kilometrů k hlavní autostrádě po svých. Během následujících dvou hodin totiž z Terjitu nejede jediné auto. Už chápeme ta gesta, přes poledne prostě není žádný provoz.
Nakonec nelitujeme. Do batohů jsme si naštěstí vzali dost vody a během pochodu pod žhnoucím sluncem v ohlušujícím tichu kolem nás defilují nadpozemsky krásné scenérie fantaskních stolových hor, pokroucených osamocených stromů i písečných přesypů.
Užíváme si je dosyta a dosyta, konečně máme Saharu pořádně pod kůží. Na konci cesty, když se dostáváme k rozcestí a teplota už začíná trochu klesat, si řekneme: jaké je to vlastně štěstí, že nic nejelo.
Chinguetti, odlesky staré slávy
Na dopravu do Ataru a dál pak čekáme už jen půlhodinku. To je v zemi, kde čas plyne klidným tempem, zanedbatelný časový úsek. Dalším cílem je Chinguetti (výslovnost: šingetý), kdysi významná zastávka na transsaharských karavanních cestách, místo svým věhlasem srovnatelné s Timbouctou či Tamanrassetem.
Chinguetti proslulo jako posvátné místo islámu a stalo se cílem muslimských poutníků, kteří nebyli schopni vykonat dlouhou cestu z odlehlé části západní Afriky až do Mekky. Místo se také vyvinulo ve významné středisko islámské, ale i světské vzdělanosti, fungovalo tu několik starobylých islámských knihoven, v nichž se uchovaly stovky let staré manuskripty.
Skoro všechno ale odnesl čas, respektive měnící se geopolitické a také klimatické poměry. Dnešní Chinguetti leží stranou všech důležitějších tras, ztracená lokalita kdesi na Sahaře, na konci prašné cesty vedoucí nikam.
Snad právě toto je jeho hlavní půvab: lokalita je sice zapsaná na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, ale přibližně polovina budov ve staré části města je rozpadlých a dávno neobývaných.
Když za soumraku bloumáme pískem zavátými uličkami starého Chinguetti, obklopuje nás magická, nepopsatelná atmosféra. Je skoro úplné ticho, které ruší jen občasné zamečení zbloudilé kozy, případně zakvílení pouštního větru.
Slunce, které ještě před chvíli vytínalo ostré a dlouhé stíny, padá rychle za obzor a kamenné zdi se balí do šeravé tmy. Při pohledu vzhůru narušuje horizont jen mohutný minaret Velké mešity. Za chvíli se kolem nás prosmykne několik stínů, to místní spěchají na večerní modlitbu.
A za pár sekund scénu prořízne hlas muezína svolávajícího věřící do svatostánku. Stojíme mlčky a dovnitř jen nakukujeme. Víme, že v této části Afriky nemuslimové nejsou na půdě posvátných islámských míst vítáni.
O slabých deset hodin později, tentokrát za ranního šera, vyrážíme na duny za městečkem. Jsou tu poctivé ergy, i desítky metrů vysoké hromady písku, jejichž ostré hřebeny začínají s prvními paprsky hrát roztodivnými barevnými odstíny.
Široké a mělké vádí, táhnoucí se z Chinguetti severovýchodním směrem, nás asi po hodině přivádí k malému palmovému háji, kolem něhož je seskupeno několik nuzných stavení. Vlastně ne tak nuzných. Mají tu totiž k dispozici to nejcennější, co v oblasti lze mít: vydatný a spolehlivý zdroj vody.
Bývalo ale jistě líp, o čemž svědčí napůl zaváté ohrady opuštěných zahrádek i ruiny mnoha dalších stavení o kus dál. Jejich obyvatele vyhnala základní existenční nejistota. Poušť zde prostě postupuje takovým tempem, že se tomu bez moderních technologií nedá čelit. A zdroje obživy ubývají.
O dva dny později nás nabírá pick-up na cestu zpět do „civilizace“ už v šest hodin ráno. Stokilometrová cesta do Ataru trvá slabé dvě hodinky a během ní opět zažíváme pouštní svítání. Tohle představení se nikdy neomrzí.
Nepotkáváme jediné auto a za sebou necháváme jedno z nejúžasnějších míst, které jsme kdy na světě viděli. A chceme se někdy vrátit.
Může se hoditBezpečnost Jak přežít Mauritánii |