Výšlap na vrchol Le Pouce, s 812 metry třetí nejvyšší bod ostrova, byl zřejmě nejhezčím momentem týdenního pobytu v této exotické zemi. Pojďte se mnou za krásnými výhledy, a já vám po cestě budu vyprávět, co se dá tady uprostřed Indického oceánu prožít.
Po příletu ze zasněžené Evropy máte pocit, že je tady všechno naopak. Jako v zrcadle. Ze začínající zimy jsme přistáli do horkého léta, autobus z letiště se rozjel po levé straně silnice a měsíc na obloze je v tvaru C, byť se právě blíží k úplňku. Necouvá, dorůstá. Vítejte na jižní polokouli.
Na horský výstup mířím po čtyřech dnech strávených v hotelových resortech na pobřeží. Vyzkoušel jsem vodní lyže, windsurfing, šnorchlování, nechal se zlákat na jednu lekci golfu pro začátečníky a uplaval jsem spoustu metrů v moři i v hotelových bazénech, ale taky jsem jedním okem pořád pošilhával k horám na obzoru.
Při plánování výletu jsem se už už viděl v romanticky vyhlížejícím starém autobusu, kterých po ostrově jezdí desítky. Dokonce jsem se dočetl, že jedním z nejvýznamnějších dopravních uzlů v zemi je autobusové nádraží na náměstí Jana Palacha v městě Curepipe. V roce 1969, kdy se český student na protest proti okupaci v Praze upálil, byl Mauricius čerstvě nezávislou zemí a oběť bojovníka za svobodu ocenil přejmenováním náměstí už tři dny po jeho smrti!
Z úvah o veřejné dopravě mě však vytrhla nabídka hotelu C Mauritius, kde jsem právě pobýval. Výlety na Le Pouce sám organizuje, dokonce své hosty vybaví drobným občerstvením a přidělí jim průvodce.
Blbouna potkáte na každém kroku. Nejapného… Mauricius je ráj snobů i batůžkářů |
Sedíme tedy v mikrobusu a od moře míříme do vnitrozemí. Otáčím se za trsy dozrávajících banánů, pozoruji podivné slepence domů v chudých vesnicích a přemýšlím o této vzdálené zemi.
Ostrov vznikl podmořskými sopečnými výbuchy a až do začátku 16. století byl zcela neobydlený. V průběhu věků pak prošel postupně správou Portugalců, Nizozemců, Francouzů a Britů, zažil přistěhovaleckou vlnu z Indie i dovoz otroků z kontinentální Afriky. To všechno vedlo k unikátnímu mixu jazyků, kultur, ras i náboženství, který tady nyní panuje.
Cestou míjíme svatostánky mnoha vyznání. Vedle zdobných chrámů upoutají zrak Středoevropana i svastiky, kterými jsou vyzdobeny některé hinduistické kaple.
Mikrobus zastavuje na parkovišti za obcí St. Pierre. Je to zpevněný plac pro dvacet třicet aut, kde jsme našli jedno z posledních míst. Před chvílí bylo devět hodin, ale v kopcích nad námi už je zřejmě živo.
Hned za nástěnnou mapou, která nabízí čtyři výletní trasy od čtyř po třicet kilometrů, začíná velká skupina návštěvníků svůj výšlap dlouhou společnou modlitbou. Potichu je míjíme a začínáme ukrajovat první ze čtyř stovek výškových metrů, které nás na naší nejkratší z nabízených tras čekají.
Kolem políčka s cukrovou třtinou, na němž pracuje žena v šátku skrytá listy vyššími než ona, přecházíme na strmou kamenitou cestu do nízkého lesíku. Když z něj o kousek dál vycházíme, ocitáme se na první vyhlídce.
Hora ukrývala uprchlé otroky
Před námi se otevírá pohled na hornatou jihovýchodní část ostrova. Za vrcholky v národním parku Black River Gorges se v dáli rýsuje jeden ze symbolů Mauricia. Hora Le Morne Brabant na nejzápadnějším výběžku ostrova poskytovala na přelomu 18. a 19. století skrýš pro uprchlé otroky. Osud lidí, kteří se vymanili z těžké práce na třtinových plantážích a žili v jeskyních ikonické hory, jsou opředeny řadou legend, které si s ohledem na původ jejich vypravěčů často protiřečí.
Podle nejčastěji opakované legendy sem v roce 1835 dorazila policejní četa, aby lidem oznámila, že bylo zrušeno otroctví, ti však v hrůze z dalšího věznění sami hromadně skočili ze skály dolů. Jiná verze však říká, že otroctví na ostrově přežívalo mnohem déle a uprchlíci zde padli v těžkém boji.
Jisté je jen to, že život komunity skončil tragicky, dnes je celý masiv zapsán do světového dědictví UNESCO a osud bývalých otroků připomíná velký památník.
Uprostřed fotografie za vrcholky parku Black River Gorges vystupuje mýtická hora Le Morne Brabant.
Jako otroci byli z afrického kontinentu na Mauricius zavlečeni i předkové našeho průvodce, který nás teď doprovází na cestě k vrcholu Le Pouce. Pokračujeme po západním úbočí hory a v místě, kde se otevírá výhled na hlavní město Port Louis, přicházíme na rozcestí. Naše trasa se stáčí východním směrem a na chvíli se ztratí v houštině vysokých keřů.
Při vyslovení jména Mauricius si asi každý vybaví spojení modrý Mauricius; podle nejdražší známky na světě. Ale teď, když vycházím z křovisek a otevírá se mi nový výhled do dáli, křičím: Mauricius jedině zelený! Zelenou vegetací jsou porostlé i nejvyšší kopce, zelená dominuje i v krajině plné polí s cukrovou třtinou.
Nejvyšší, nejtišší, podmořský. Vodopád Le Morne Brabant čaruje iluzí |
Modrá barva přebírá vládu až někde na obzoru, kde se mísí blankytná modř oceánu s nebeskou oblohou. Všechno to teď pozorujeme z otevřené louky, která nás vede pod závěrečné stoupání.
Čedičový masiv Le Pouce nám ukazuje, jak vzniklo jeho francouzské jméno, které v češtině znamená Palec. Tyčí se vzhůru, jako by říkal: OK, cesta je volná, račte vstoupit. Jenže cesta volná není, nahoru se tlačí jiná skupina výletníků, další se naopak sune dolů. A na strmé skále je nečeká zrovna příjemné míjení. Posílat do této tlačenice další lidi by nebylo moudré, a tak nás průvodce zastavuje.
Nejsme sami, kdo si na louce udělal zastávku a kochá se výhledy do dálek. Někdo tady výpravu končí, protože si dál netroufá, jiní jen odpočívají, ale všichni fotografují, co jim síly stačí.
Pieter Both, někdy označovaný jako Peter Botte Mountain, je s výškou 820 metrů druhou nejvyšší horou Mauricia.
Objektivy přitahuje magická hora Pieter Both, která má na vrcholku jakoby zabodnutý obří balvan. Vypadá jako lidská hlava, což samozřejmě svádělo k vzniku pověstí. Četl jsem například příběh o mlékaři, který přes slib mlčení vyzradil tajemství krásných víl, a ty jej za trest takto začarovaly. Veselý není ani skutečný osud muže, po němž se druhá nejvyšší hora Mauricia jmenuje. Pieter Both byl prvním guvernérem Nizozemské východní Indie, který cestou domů ze své čtyřleté služby ztroskotal u mauricijských břehů a zemřel.
Luxus v dáli na obzoru
Trochu v zákrytu za ikonickou skálou až někde na obzoru leží východní pobřeží s hotelovými resorty, odkud jsme se na tento horský výlet vypravili. Jsem hostem cestovní kanceláře Metatour a řetězce Constance, který mě zavedl do dvou svých luxusních hotelů. Pětihvězdičkový Belle Mare Plage nabízí svůj vysoký standard zejména golfistům a gurmánům. Golfisté mohou bez dalších poplatků hrát na dvou hřištích s osmnácti jamkami. Na hřiště Legends, které hostí i mezinárodní turnaje profesionálů, se dá z hotelu dojít i pěšky, protože je doslova přes ulici v bývalé lovecké oboře. Hotel se honosí také kulinární nabídkou a kvalitními víny. Zdejší prémiovou značkou je restaurant Blue Penny Cellar, který ve svých sklepích ukrývá kolem 15 000 lahví z více než 1 300 vinařství z celého světa.
Restaurant Blue Penny Cellar, který ve svých sklepích ukrývá kolem 15 000 lahví z více než 1 300 vinařství z celého světa.
Degustace vína probíhají v hotelu C Mauritius přímo v bazénu.
Na druhou polovinu pobytu jsem se přesunul do hotelu Constance C-Mauritius. Resort nabízí all inclusive služby a zakládá si na uvolněnosti a pohodě. Nad stále otevřenou jídelnou se skví nápis „Život je krátký, tak si dejte dezert“ a s nějakým dress code si tady nikdo nedělá těžkou hlavu. Hravost zde navodí už příchod do pokojů. Každý host tam má ukrytý nějaký drobný dárek, takže pobyt tady všichni začínají hrou na schovávanou.
Já našel v trezoru schovanou kšiltovku, kterou si teď znovu nasazuji a vyrážím na závěrečnou část horského výletu.
Na konci „odpočinkové louky“ se pěšina zvedne téměř kolmo vzhůru a vine se v prudkým srázem mezi kameny. Suchá hlína pod botami podkluzuje, takže stále hledám záchytný bod, kde bych se mohl přidržet rukama. Na několika místech se pěšina větví na dvě části, ale obě varianty jsou stejně náročné. Vybočení poslouží k míjení s lidmi, kteří jdou proti nám, případně k oběhnutí někoho pomalejšího.
Hlavní město jako na dlani
Netrvalo to ani deset minut a už se na vrcholku odměňujeme nekonečnými výhledy. Před námi (a pod námi) je celý Mauricius. Nejdřív zrak i objektiv opět přitahuje kamenná hlava Pietera Botha, ale pak s mapou v ruce obhlížím všechny krásy ostrova.
Z vrcholu Le Pouce se otevírá výhled na metropoli Port Louis.
Hned pod námi je metropole Port Louis, které při pohledu z výšky dominuje velké dostihové závodiště. Vidíme také vysoké moderní budovy a přístav, ke kterému stále míří velké zaoceánské lodě. Pro další pamětihodnosti by už člověk musel sestoupit z hory a prozkoumat město zblízka. Mohl by se projít čínskou čtvrtí, navštívit Blue Penny Museum, kde jsou vystaveny dva originály slavné poštovní známky modrý Mauricius, nebo město obhlédnout z hradeb koloniální pevnosti Fort Adelaide.
Jihozápadní pohled z Le Pouce patří polím a políčkům, která jsou převážně osetá cukrovou třtinou. Pro mauricijské hospodářství odedávna šlo o klíčovou komoditu. V dobách největšího rozkvětu zde bylo na 300 cukrovarů. Dnes zbyly už jen tři, ale při toulkách po ostrově narazíte na řadu více či méně zachovalých ruin. Krásné torzo staré továrny Belle Mare, která mívala parní mlýn, jsem objevil při vyjížďce na kole nedaleko resortů na východním pobřeží.
Starý cukrovar v Belle Mare byl v provozu v letech 1822 až 1875. Dnes mohou návštěvníci obdivovat jeho zachovalé torzo.
Častěji však turisté míří do muzea L’Aventure du Sucre (Příběh cukru) v Pamplemousses na severu ostrova. Ve starém cukrovaru je poutavá interaktivní výstava, která hosty seznámí nejen s historií výroby cukru, ale také s celými dějinami Mauricia počínaje jeho geologickým vznikem. A návštěva končí degustací jak cukru, tak i luxusních kvalitních rumů, které tady z cukrové třtiny vyrábějí.
Dolů z Le Pouce je však radno vyrazit za střízliva, neboť při sestupu hlína podkluzuje ještě více než při stoupání. Po překonání nejtěžší pasáže se však vracíme na „odpočinkovou louku“ a po známé cestě můžeme sestupovat k parkovišti.
Výhledy, které jsme cestou nahoru zuřivě fotografovali, se neokoukají, a tak se kochám krásami ostrova a přemýšlím o citátu, který kdysi pronesl americký spisovatel Mark Twain: „Bůh stvořil nejdříve Mauricius a pak jeho kopii, tedy ráj.“
Hvězda a klíč Indického oceánu Mauricijská republika leží v Indickém oceánu asi dva tisíce kilometrů jihovýchodně od afrického kontinentu. Na 2 000 km čtverečních žije 1,3 milionu obyvatel, což zemi řadí na 18. místo mezi nejlidnatějšími státy světa a na první místo v Africe. Necelých 150 000 obyvatel žije v hlavním městě Port Louis. Čtyři pruhy na mauricijské vlajce symbolizují boj za nezávislost (červená), Indický oceán (modrá), slunce (žlutá) a vegetaci (zelená). Složitý státní znak přináší řadu symbolů včetně psaného i obrazem vyjádřeného motta: Hvězda a klíč Indického oceánu (Stella Clavisque Maris Indici). Nechybí emblematický pták dodo, česky též zvaný blboun nejapný, který společně s jelenem sambarem drží cukrovou třtinu, hlavní plodinu země. Léto začíná na Mauriciu v říjnu a nejteplejší období přetrvává až do dubna. Teplota vzduchu i moře se v průměru pohybuje kolem 30 stupňů. Od října do ledna je léto spíše suché a lze očekávat nejméně srážek. Od ledna do března je nejtepleji, ale občas přicházejí tropické deště. |
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
