Měla jste v plánu vypravit se na cestu po Jižní Americe, ale nakonec jste se po velice smutných událostech místo toho vypravila na duchovní cestu po Evropě. Prozradíte, co se stalo a proč jste na poslední chvíli přehodnotila plány?
Když jsem vloni po novozélandském treku Te Araroa zakotvila ve Skotsku, abych si našetřila peníze na další cestu, přišla mi zpráva, že můj blízký přítel utrpěl smrtelné zranění. Vzhledem k tomu, že působil na Ukrajině v první linii jako medik, dalo by se říct, že to byla jen otázka času. Jenže my všichni, kdo jsme ho znali, jsme tak nějak podlehli dojmu, že je snad nesmrtelný, a tak to byl obrovský šok.
Každý se s bolestí a ztrátou vyrovnává jinak. Já měla pocit, že potřebuji vyrazit na místa, kam jsem ho chtěla vzít, až válka skončí, a taky na místa, která měl rád. Vzala jsem si trochu jeho popela a spolu jsme projeli na kole Irsko a Skotsko a pěšky prošli francouzské Alpy, kus Pyrenejí a Picos de Europa. Všude jsem ho kousek nechala. A napadlo mě, že je to vlastně takový jeho trail, který si můžou projít jeho nejbližší, aby se s jeho ztrátou dokázali nějak smířit. Protože na takové rány pomáhá jedině čas.
Baví mě vyrážet na cesty sólo. Miluji to vzrušení, že jdu sama vstříc dobrodružství. To těšení se na to, co všechno zažiju a koho potkám. Baví mě vědomí, že si budu muset poradit s tím, co přijde, a že nebudu spoléhat na nikoho jiného.
