Odlet do Maroka přes Milán se nám trochu komplikuje, prý kvůli návalu na ploše. Před jedenáctou večerní dosedáme v Marrákeši, dvě hodiny stání ve frontě a po půlnoci se konečně vypotácíme z letiště. Před vchodem už stojí stařičké osmimístné iveco našeho průvodce Honzy.
Dodávka leccos pamatuje, ale má pohon na všechna čtyři kola a je schopná projet pouští. Než stihnu nasednout, Honza na to šlápne a odjíždí. „Haló, pomoc, tady jsem,“ běžím za autem. Naštěstí ho ostatní včas stopnou. Že jsem malá, to vím, ale že až tak? Projíždíme nasvícenými širokými bulváry se zářícími výkladními skříněmi obchodů, mezi luxusními vilami, kolem nás se míhají drahá auta. Moje představa o Africe značně trpí.
Kemp by měl patřit k nejkrásnějším v Maroku a už při vjezdu mi vyráží dech. Muškáty v záhonech jsou vysoké do pasu a kytek až oči přecházejí. Mezi palmami zahlédnu lesklou hladinu bazénu. Je vykládaný modrými orientálními dlaždicemi, kolem divany s baldachýny a za ním svítí ve tmě starobylý palác. Co to tady visí? Kolem celého bazénu i paláce je uvázané lano s cedulí „Soukromý majetek“. Mizím ve stanu a padám do mdlob. Byl to dlouhý den.
Sníh i zelené jabloně
Ráno jdu do sprchy, která vypadá jak z Pohádek tisíce a jedné noci. Je duben, venku osm stupňů, ale nedá mi to a nořím se do správného bazénu, který se rozkládá uprostřed palem, slézových růží a muškátů. Voda je studená, ale s marockou silnou kávou na sluníčku brzy rozmrznu.
Po nakoupení zásob vyrážíme k pohoří Atlas, kde nás Honza vysazuje na kraji velkého kaňonu. Procházkou se vracíme zpět k autu a pod námi se otevírají výhledy na malebné vesničky. K obědu máme nejobvyklejší marocký pokrm tažín, což je zároveň i špičatá hliněná nádoba, ve které se připravuje. Skládá se z pomalu dušených brambor, zeleniny a masa. Dorozumíváme se tu hlavně francouzsky, což hostinskému nebrání snažit se nám napočítat o jídlo navíc. Ale Honzík je znalý a okrást se nenechá.
Na nejvyšší horu Maroka Jebel Toubkal se vydat nemůžeme, napadlo tam po pás sněhu. Spíme ve vesničce pod horami, v domě u pana Idbrahima s pěti dětmi a ženou, kterou před námi pečlivě schovává.
V pět ráno mě budí muezzin srdceryvným kvílením, jímž svolává k modlitbě. Dnešní výlet nás vede do průsmyku Mzik. Je krásně, kolem se zelenají třešňové, jabloňové a ořechové sady. Maroko na mne vůbec nepůsobí jako vyprahlá země. Místní lidé se snaží vyschlé pusté hory znovu osázet stromy. Příjemným osvěžením je čerstvá pomerančová šťáva, kterou u cesty prodává podnikavý mužík.
Naším cílem jsou vodopády, ale během chvilky se zvedá mlha a začíná drobně mžít. Stačí jedno mlžné foto a vracíme se. Petra začíná bolet koleno, Jana chytá stopa. Petr se veze až dolů na oslíkovi a ještě dostávají od majitele pozvání na čaj. Jsme všichni mokří a promrzlí, venku je kolem nuly. Po urgencích nám pan domácí zatápí v jediné místnosti.
Ben Haddou
Kde je ten zatracený pas?
V noci mrzlo, i na pokoji mi jde pára od pusy. Jelikož má být krásně, zkusíme dvoudenní přechod přes sedlo ve výšce 3 200 metrů. Vyjíždíme autem až do Tachedirtu do výšky 2 400 metrů a odtud už musíme pěšky. Kolem vyšlapané pěšiny se lesknou namrzlá stébla trav a objevují se i sněhová pole. Honza jde s námi jen do sedla a pak se vrací pro auto a zbytek výpravy.
Po třech hodinách jsme nahoře a po svačině nás čeká ještě pětihodinový sestup. Před šestou přicházíme zmordovaní do Timichi, kde nás odchytává sympatický starý berber a táhne nás do svého hotýlku. Mohutně smlouvám a nakonec máme ubytování, večeři, snídani a horkou sprchu za 140 dirhamů (320 korun).
Přinášejí nám mátový čaj a popcorn s ořechy.
Přichází chvíle, kdy Marta nemůže najít pas. Prohledává všechny své věci. My prohledáváme její věci. Ivča, která s ní byla včera na pokoji, si také prohledává věci. Z jediného Ivina telefonu jsme poslali SMS Honzovi, který také obrací dům vzhůru nohama. Všichni se podílejí na pátrací akci, jen já si medím ve spacáku, poskytuji psychickou podporu a tlumočím. Však jsem s Martou nepřišla vůbec do styku.
Kolem desáté to vzdáváme a jdeme všichni spát do společné ložnice, smíření s tím, že naše další cesta povede na velvyslanectví v Rabatu. Jdu si raději zkontrolovat svůj pas a co nevidím? Ony vedle sebe leží dva pasy, a ten jeden je Marty! Nastává obrovská úleva, omlouvání, objímání. Pokud mě Marta chtěla zabít, dokázala to nedat najevo. Dedukcí docházíme k tomu, že ho měla včera při sušení věcí položený vedle mého, a jelikož jsou oba zkrabacené od vody, tak jsem nejdřív zabalila svůj a pak i její.
Koželužská výrobna
Kobra a dvě krajty
Včera jsme trochu zvažovali, zda nejet těch 16 kilometrů z Timichi dolů místní hromadnou dopravou, což je korba náklaďáku, ale nakonec jdeme pěšky. Silnice není naštěstí ještě vyasfaltovaná a avizovaný déšť se nekoná. Naopak, sluníčko hřeje a nám se otevírají výhledy na vesničky ve skalách s terasovými políčky střídajícími kvetoucí ořechové sady.
Když se v údolí objeví městečko Sitti Fadma, od kterého stoupá mlha a déšť, zahlédneme v zatáčce pod námi Honzovo auto. K večeru jsme opět v našem kempu v Marrákeši, sedíme v péřovkách u bazénu a vzpomínáme na současné teplo v Čechách.
Vyrážíme do pouště na velbloudech.
Druhý den po poledni se vydáváme na prohlídku města. V zahradách Majoreille se kocháme obrovskými kaktusy, bambusovými keři a romantickými jezírky s lekníny. Touláme se medinou a okolními súky, což jsou starobylé úzké uličky zaměřené na výrobu určitých věcí, například kožených bot, tašek nebo stříbrných lustrů. Mám strach, abych se neztratila, lidí jsou tu tisíce a tlačí se jeden na druhého. Ale Jana s Petrem si mě berou pod křídla, společně nakukujeme do obchůdků a kupodivu nás nikdo neobtěžuje ani netahá dovnitř.
Na náměstí je šílená vřava, a než se Petr naděje, má kolem krku obtočenou kobru a dvě krajty se mu svíjejí u nohou. Já také vyměknu a nechávám si henou namalovat na nohu krásný ornament. Akorát jsem netušila, že hodinu musím chodit bosa, aby to zaschlo. Pomalu se zvedá vítr a začíná krápat. Než se spustí liják, už jsme všichni v teple svých stanů...
Pokračování za týden!
