Majitel zlatých dolů

- Khalil! Mirek!« Zatímco nám Modi potřásal rukama, ze tmy se sbíhali vesničané; některé jsme znali jménem, jiní nám byli povědomí. Do Djakhalingu obývaného Malenky nás na podzim roku 1995 přivedla čápice Kristýna a znovu jsme se tam vrátili o čtyři roky později. »Zdá se,že se tady nic nezměnilo,« obrátil se ke mně Khalil. »Naštěstí.« V Dakaru jsme se doslechli, že na východě Senegalu vypukla zlatá horečka.

Kromě toho, že několik velkých společností otevřelo rozlehlé zlaté doly, začali do povodí Falémé přicházet zlatokopové z celé západní Afriky. Jeden z jejich táborů jsme viděli cestou do Djakhalingu: ubohé chatrče ze dřeva a trávy,u nich otvory do země o průměru asi půl metru a haldy hlíny a kamení. »Zlatokopové si vyberou místo, kde by mohla být zlatá ruda,« vysvětloval náš průvodce Y amadou. »Vykopou úzkou jámu a když narazí na žílu, vleže kutají šikmé nebo vodorovné chodby. Často se stává, že kamení někoho zasype. Ďábel si své zlato brání.« Obávali jsme se, jestli se i spořádaná zemědělská vesnička Djakhaling nezměnila ve zlatokopecký tábor. Ale Modi nás zavedl do stejně zařízené chýše jako před lety, jeho ženy nám uvařily stejně dobrý kuskus a od ohňů se ozýval stejný melodický zpěv... Za svítání mě probudily ostré rány. Na prostranství mezi chýšemi seděly dvě Modiho manželky a kladivy rozbíjely kusy kamení na štěrk. Ten pak děti ve dřevěných stoupách, které původně sloužily k drcení prosa, roztloukaly na jemný prach. O kousek dál byla třetí Modiho žena a z prachu rýžovala zlatěnky. Takže ani Modi neodolal zlaté horečce! Rozhlédl jsem se, kde je. U jedné z chýší rozmlouval s asi třicetiletým mužem. »Modi,« oslovil jsem ho, »proboha, kdy jsi začal těžit zlato?« »Asi před rokem,« řekl Modi, a jako by to byla samozřejmost, dodal: »Mám vlastní doly. Chceš se tam podívat?« Po zhruba osmi kilometrech na vypůjčených kolech jsme byli na místě. Modi pojal těžbu zlata na místní poměry víc než velkoryse. Před námi se otvíralo několik velkých jam. Každá z nich byla asi pět metrů dlouhá, dva metry široká a pět až deset metrů hluboká. Nad nimi stály přístřešky a konstrukce pro kladky,dolů vedly žebříky. »To jsi vykopal jenom se svými syny?« podivil se Khalil. Modi zavrtěl hlavou: »Ne, to vykopali moji dělníci.« Ukázalo se,že zatím jsme viděli jen jeden ze dvou Modiho dolů, kde za podíl vytěžené rudy pracuje čtyřicet až sedmdesát dělníků. Rudu, která patří Modimu, pak jeho ženy odnosí do vesnice a za sezonu z ní získají asi čtvrt kilogramu zlata. »Jak jsi vlastně na tohle místo přišel?« zeptal jsem se Modiho, když nám všechno předvedl. »Poradil jsem se s tuntigem, se šamanem,« šibalsky se usmál Modi. »Ráno jsi ho viděl. Zrovna nás po čase navštívil.« Když jsme znovu nasedali na kola, proběhla nám pod nohama malá bílá slípka. »To mi také poradil tuntigo,« ukázal na ni Modi. »Přinesl jsem ji sem jako kuře. Nikdo ji nekrmí, nikdo jí nedává vodu, ale žije tu a přináší m ým dolům štěstí.« Zpáteční cestu jsme absolvovali v největším poledním horku. Přemýšlel jsem o Africe a hlavně o Modim, o jeho podnikavosti i pověrčivosti, a rozhodl jsem se,že ho za pár let musím určitě ještě jednou navštívit.

Miroslav Bobek procestoval řadu afrických zemí. Je vedoucím projektu Českého rozhlasu Africká odysea, při kterém je sledována migrace čápů černých.

Modi Cissokho, manžel čtyř žen a otec sedmnácti dětí.