Po třech hodinách drápání po skalách a skákání dolů moc dobře víte, jaké otázky teď přijdou. A protože postupně mizí ti, co byli v řadě před vámi, víte, že přijdou sakra brzy. „Připraven?“ Nejradši bych dělal blbého a začal se rozhlížet, na koho to bylo. Jenže nahoře už jsem zůstal sám. Já, pro kterého bylo až dosud vrcholem adrenalinu lezení na půdu pro seno králíkům.
Poslední útes, poslední skok. „To nejlepší nakonec,“ směje se kudrnatý instruktor říkající si Ronaldo, z jehož bílých zubů jistě leckdo padá do mdlob. Kam padnu já, zatím není jisté. „Ještě kousek, no, ještě,“ strká mě na kraj útesu. Ale tam už přece žádný kousek není! „Dívej se před sebe, ne dolů.“ Ale ono se nejde nedívat dolů! Vybaví se mi pocity, se kterými sleduju horory. Nechci, ale zároveň strašně moc chci. Přece nejsem srab. Teda jsem, ale to si teď necháme pro sebe.
Nebezpečné? Ani ne, moře je dost hluboké a dnes i klidné.
„Můžu tě odpočítat?“ Sakra, už dal i tu druhou otázku. To ano bylo asi tak důrazné, jako když se mě u státnic ptali, jestli si jsem odpovědí na poslední otázku opravdu jistý. Jenže zatímco tam mi bušící srdce pomohl zamaskovat o dvě čísla větší oblek, teď mi ho příšerně těsný neopren nemaskuje vůbec. Kdybych měl místo něj kalhoty, už dávno bych z nich to srdce lovil.
„Tři, dva...“ Samozřejmě se mi z hlavy vykouřily všechny pokyny, které jsem před třemi hodinami a sedmi dalšími (mnohem menšími!!!) skoky dostal. Ruce na prsa, nohy natáhnout. „... jedna...Leť!“ Záměrně ne „skoč“, protože každé malé dítě ví, že z útesů se neskáče, ale člověk se jen zapře o silnější nohu a druhou udělá krok dopředu. Do prázdna. Což vám tedy řeknu, že je dost zvláštní pocit.
Ukázkový skok. Ruce na prsa, natažené nohy. Bohužel na to člověk ve stresu občas zapomene a pak náraz o hladinu trochu bolí.
Z dalšího dění už si pamatuju jen „au“. Protože co se stane, když ve stresu nohy nenatáhnete, nýbrž pokrčíte? Zeptejte se svého zadku, ale z modřiny na něm vám to asi dojde. „Jsi O. K.?“ slyším shora, protože kromě nohou jsem zapomněl na další věc. Dát po vynoření znamení Ronaldovi. Pohladit helmu, pokud jste v pořádku. Poklepat na ni, když ne. „Kdyby byl ve vodě žralok, žádné znamení mi nedávejte. Já se jich bojím taky,“ kladl nám ještě na srdce při úvodní ranní instruktáži.
Zakřičím tedy ano. Tohle už je pořádné ano, ne to kuňkání před chvílí! I když pozdě, přece jen pohladím helmu, a pak už všechno na světě přebije pocit, který se ne úplně lehce popisuje. Možná je srovnatelný s tím, když člověk poprvé... No prostě je to hezký pocit. Pro mě hlavně proto, že jsem právě překonal několik životních strachů.
Putování k dalšímu útesu bývá dobrodružné.
Teď trocha informací. Celá ta legrace se jmenuje coasteering. Vznikla v sedmdesátých letech minulého století, kdy skupinka nadšenců zkoumala pobřeží Walesu a asi úplně netušila, že systémem „vylez, skoč“ právě vynalézá nový adrenalinový sport. Jeho princip je celkem jednoduchý: na začátku vyfasujete boty, přilbu a neopren, jehož natahováním spálíte úvodní várku kalorií. Skočíte z prvního útesu, pohladíte přilbu a řeknete si „pche“, protože na tom přece nic není. Pak chvíli plavete v oceánu, vydrápete se na další útes, zase skočíte a pořád dokola.
Dostanete se i do krásných jeskynních jezírek a málem si ani nevšimnete, že jsou útesy vždycky o trochu větší. Síly ubývají, voda není z nejteplejších, ale hřeje vás něco, co jste si dosud neuměli představit. Ono taky jak. V Podolí nebo na pláži v Egyptě moc útesů není. Je to vlastně takový trochu akčnější wellness. „A jedna z nejpopulárnějších aktivit na Madeiře,“ potvrzuje Kateřina Pavlíková, mluvčí Čedoku, který tam z Česka vozí nejvíc turistů. Nově se tam kromě Prahy dostanou přímou linkou cestující i z Brna.
Když se vám po pár dnech zahojí modřiny z několika nepovedených dopadů a rozedřené dlaně z nemotorného lezení po skalách, zůstane vám jen zážitek. A to, že jste na „3, 2, 1...“ opravdu vykročili.
