Netajíte se v rozhovorech tím, že vaše výbava pro cestu divočinou nebyla tenkrát zrovna dokonalá. Jak to hodnotíte zpětně?
Podle mě to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Výbava stála za starou belu. Byla strašná. Ale na druhou stranu se na to spousta lidí připravuje třeba i tři roky. Většina potřebuje minimálně rok na to, aby měli všechno perfektní a doladěné. Aby věděli, odkud a kam jdou. Protože to funguje tak, že když člověk vyjde na trasu, jde v kuse pět až deset dní. Není tam nikde žádný obchod, nic. Proto s sebou musí mít také všechno jídlo a pití.
Tedy musíte si skutečně vypočítat, kolik vody a potravin si vezmete. Všechno si nesete na zádech. Pak dojdete do bodu, kdy můžete sejít z divočiny, z trailu dolů, dostopujete si do města, nakoupíte si a zase se vracíte zpátky. Právě z toho důvodu to mají lidé naplánované.
„Jste v divočině, smrdí tam úplně všichni a vy si po čase smrdět přestanete. Ale jednou jsem potkala kluka, který se mi svěřil, že si dal předsevzetí, že se celou tu trasu nebude mýt. A ten smrděl tak, že i mně se dělalo špatně.“
