Největší trhák Lovečské oblasti představuje její jižní okraj, kde se vlní monumentální hřeben pohoří Stará Planina (dříve též Balkán) s nejvyšším vrcholem Botev (2 376 m) a přilehlý národní park. Nás navnadila střední část regionu, která se pyšní jedinečnými krasovými útvary. Ty se nachází v širším okolí střediska oblasti – města Lovče.
Loveč symbolizuje typické okresní sídlo Bulharska a rovněž i většiny zemí Balkánského poloostrova. Městu vévodí pozůstatky pevnosti zbudované na strategicky položeném cípu skalnatého ostrohu vysoko nad sevřeným údolím řeky Osăm. Z města k ní vede chodník se dvěma stovkami schodů. „Já tu chodím dvakrát denně. A to mně je osmdesát,“ povzbudila nás při výstupu místní čiperná stařenka. Dějiny pevnosti sahají až do 9. století. Roku 1187 tu po vítězství nad Byzancí došlo k obnově středověkého bulharského státu.
V areálu středověké lovečské pevnosti archeologové objevili pozůstatky raně byzantské baziliky z pozdní antiky.
Z pevnosti je krásný výhled. Nejvíce pozornosti strhnou kamenné střechy rázovité čtvrti Varoša. Tady návštěvníky ve spleti křivolakých uliček a starobylých domků pohltí podmanivá atmosféra Balkánu. Kolem hlavní cesty k pevnosti sice převládají krámky pro turisty, nicméně o pár metrů dál se normálně bydlí. Varoša zatím nezdegenerovala na mrtvý skanzen, přitom patří k chráněným památkovým rezervacím. Dvě z rezidencí prezentují návštěvníkům dobové interiéry z časů závěru 19. století, další muzeum se věnuje osobnosti bojovníka za svobodu Vasila Levského. Jeho obří socha zároveň dominuje prostranství u pevnosti.
Typickou infrastrukturu starých balkánských měst zastupují v Lovči bývalé veřejné lázně Deli hamam. Budovy lázní nedávno absolvovaly kompletní rekonstrukci, která jim vrátila autentičnost. Pod kupolí lázní turisté spatří výstavu věnovanou vodě. Období turecké nadvlády dokumentuje kousek od lázní nenápadná mešita.
Deli hamam v Lovči je hezkou ukázkou architektury osmanského města. Lázně vznikly v 16. století.
Dřevěný krytý most je ikonou Lovče a zdobí též městský znak.
Stará obytná čtvrt Varoša přechází do náměstí Todora Kirkova. To reprezentuje nástup evropského stylu Belle Époque, který nahradil tureckou „čaršiji“ s bazarem a přízemními dílnami i obchůdky. Avšak i ty v Lovči zůstaly, jen se přesunuly na krytý dřevěný most, jehož autorem je legendární bulharský stavitel Koljo Fičeto. Původní most pocházel z roku 1874, ten ovšem vyhořel a nynější tvář mostu je výsledkem rekonstrukce realizované zhruba před čtyřiceti lety. Zbytku Lovče pak vládnou převážně paneláky a šedivé bytovky.
Spektakulární jeskyně
Níže po proudu vstoupí řeka Osăm do pasáží, které navenek působí dost obyčejně, ale ve skutečnosti je to přesně naopak. Na pravém břehu se zvedá stolová plošina Devetaško plato pojmenovaná podle obce Devetaki. I ona až na pár útesů vypadá vcelku tuctově. Pouze směrovky s ukazateli k Devetašské jeskyni (Devetaška peštera) signalizují něco jiného. Ani parkoviště u přístupové cesty do jeskyně nevěstí žádné drama. Ještě k mostku přes řeku je to fakt nuda. A pak přijde totální šok!
Celková délka Devetašské jeskyně dosahuje 2 442 metrů.
Pod korunami lesa se objeví tenký oblouk vápence, který vroubí gigantický temný tunel jeskynního portálu. Tunel pokračuje spektakulární soustavou chodeb, vápencových mostů i jeskynních dómů, do nichž skrze skalní okna a komíny proniká ostré slunce a na stěnách i dně vytváří fantastickou hru stínu a světla. Výška jeskynních prostor atakuje úctyhodných šedesát metrů. U paty chodby se pak ležérně klikatí neduživý ponorný potůček, jehož průtok vůbec nenasvědčuje, že na zrodu jeskyně má lví podíl.
Během předešlého systému jeskyně sloužila ministerstvu obrany jako sklad paliv. Teď je eldorádem života. Na římsách a ve výklencích hnízdí ptactvo, nicméně Devetašské jeskyni kralují netopýři. Těch tam zimuje zhruba 35 000, během zbytku roku jich uvnitř přespává přibližně třetina. Přes den jsou netopýři nenápadní a schovávají se spíše v bočních chodbách, ze kterých ostře čpí netopýří guáno. Kvůli netopýrům bývá v průběhu roku vstup do některých partií jeskyně omezený.
Devetašská jeskyně se již zařadila mezi standardní turistické cíle, proto se za vstup platí.
Romantické vodopády
Zhruba dvacet minut jízdy od jeskyně se za vesnicí Krušuna ukrývá další z pokladů zdejší krajiny. Stejnojmenné vodopády tu uvnitř chráněného přírodního parku Maarata překonávají skalní stupně na bočních příkrých stráních náhorní plošiny. My jsme je navštívili závěrem dubna, kdy oplývaly množstvím vody.
Úvodní partie přístupové cesty otevírá upravený lesopark. Pak se údolí postupně zúží a uvnitř vlahého lesa se v korytě potoka objeví první drobné kaskády. O kousek výše proti proudu již voda divoce burácí přes bariéry, za kterými se lesknou namodralá průzračná jezírka. Travertinové hráze postupně mohutní, vodopády se stávají vyšší a nakonec stezka vyústí pod skalní stěnu, ze které se dolů vznešeně řítí bělavé proudy a stružky zpěněné vody. Mozaika vodopádů připomíná hodně zmenšenou variantu chorvatských Plitvic.
Vodopády Krušuna obklopuje džungle bujné vegetace, v podrostu se zelenají vlhkomilné rostliny a po stromech se divoce pne břečťan.
To ale zdaleka není všechno. Od přístupové cesty vybíhá vzhůru značená stezka, která návštěvníky doprovodí k protáhlému převisu s jeskyní Maarata. Na stropu portálu se zubatí drobné suché krápníky a magický náboj sem přidal mělký potok, jenž vytéká z jeskyně. Hlavní zdroj vodopádů Krušuna však vyvěrá v sousední jeskyni (Peštera Vodopada). Stezka pokračuje k rozkošnému Tajemnému vodopádu (Tajnstvenaja vodopad). Tady tenký vějíř vody zvolna klouže po travertinovém splazu a v dolní půli překonává elegantním závěsem převis s prostornou dutinou.
Vodopády Krušuna jsou již standardním turistickým magnetem, kde frčí komerční tvář cestovního ruchu. Mají tu zpoplatněné parkoviště, zpoplatněný vstup, stánky se suvenýry a širokou škálou občerstvení s tradiční balkánskou kuchyní. Na okraji lesoparku i v blízké vesnici vyrostla ubytovací zařízení. Během sezony tu také funguje malé koupaliště, které napájí termální minerálka.
Utajená rokle i úchvatný kaňon
Dál na východ až k Velikému Tărnovu v předsunutém podhůří Staré Planiny pokračuje osobitý mix krajiny, ve které můžete obdivovat nízké stolové hory, táhlá návrší vápencových stěn a krasové náhorní plošiny, do kterých řeky vymodelovaly nádherné kaňony. Divoké rokle s vodopády i kaskádami nám tak trochu připomínají Slovenský ráj.
Hrdlo Emenského kaňonu z turistické stezky
Nás mile překvapily Zarapovské vodopády u vesnice Višovgradu, kam jsme se dostali úplně náhodou. Soustava dřevěných chodníků nás vtáhla do rozkvetlé rokle s vodopády a malými tůněmi. Amatérsky provedené infopanely i směrovky potvrzovaly, že toto malebné zákoutí zpřístupnili místní nadšenci.
O pět kilometrů dál se uzavírá hrdlo úchvatného Emenského kaňonu. Ten si ve zkrasovatělých vápencích prorazila řeka Negovanka. Po jeho horní hraně vede značená stezka až do těsné rozeklané soutěsky, na počátku hrdla je přístupné i dno kaňonu a stěna s Emenskou jeskyní.
Může se hoditVenkov v oblasti Devetašské náhorní plošiny ukrývá spoustu dalších pozoruhodných jeskyní i ostatních zajímavostí, včetně kulturních památek spojených s bouřlivou bulharskou historií . Inspiraci přinese bulharská verze (anglická mutace je osekaná) webu www.devetakiplateau.org. |
