Toužíme po autenticitě bez davů turistů, a tak se v letošním horkém letním dni vydáváme do Montegutu na západ od New Orleans. Kvůli vysoké vlhkosti vzduchu se nám šaty lepí na tělo. Recepční z hotelu si ťuká na čelo, když mu říkám, že si v Pointe-aux-Chenes půjčíme kajaky a z nich se chystáme pozorovat aligátory. „Všude se nám tady přemnožují,“ varuje. „Úřady dříve platily 68 dolarů za ulovený kus a dnes dávají jenom 10 dolarů. Soukromníci se proto na lov aligátorů vykašlali.“
Odradit se rozhodně nenecháme. Když něco není zakázané, tak to přece nebude tak nebezpečné.
Močály jsou přístupné po silnici, která se někdy klene nad oblastmi přikrytými vodou. Z Houmy do Montegutu projíždíme vesnicemi, kde se prolíná spousta kanálů. Svádějí bažiny do řečiště a jsou propojené s Mexickým zálivem.
Většina dřevěných domů je na kůlech a obydlená pouze v prvním patře. Mnohá stavení jsou stále opuštěná poté, co si hurikán Katrina zařádil v Louisianě před dvaceti lety tak silně, že zanechal zemi na dlouho v troskách.
Kajak v Pointe-aux-Chenes
Na místě, kde končí souš a začíná slaný mokřad, nám v Pointe-aux-Chenes ochotně půjčují kajaky Eddie a Lisa. „Určitě uvidíte volavky, ryby a nějakého aligátora. Ale nebojte se, oni se k lidem moc nepřibližují!“ ujišťuje nás Lisa a natahuje ruku s papírem, kde se máme podepsat pod prohlášení, že jsme si vědomi všech rizik. Nuže, spolehneme se na své svaly a pádla.
Po prvotním boji s proudem se rozjíždíme vodní autostrádou. Po stranách se tyčí sloupy napětí a zkamenělé stromy, u břehů vyrůstá rákosí a vysoká tráva. Obeplouváme ostrůvky s porostem v naprostém tichu. Občas před námi vyskočí menší či větší rybka, jindy zakřičí volavka.
Na kajaku v mokřadu Pointe aux Chenes
Vodní dálnice v Pointe aux Chenes
Náhle se vynoří nad hladinu vypouklé skelné oči aligátora. Zastavíme a on se vnoří zpět do vody. Ani se mu nedivím, je děsné vedro a kolem bzučí spousta hmyzu. Těch párů očí sice uvidíme ještě několik, avšak žádnému aligátorovi se nechce příliš se vystavovat. Když jeden konečně ve vodě zabouří, raději zabereme a bleskově plujeme k molu. Budeme muset jít na hon aligátorů jinak! Co vyzkoušet airboat?
Bláznivý průvodce Jeremy
Popojedeme přes Houmu zpět na východ a poblíž Des Allemands si pronajmeme airboat i s průvodcem Jeremym. Pokud ho tedy průvodcem můžeme nazývat. Ten chlap je totální šílenec!
Nejdřív posloucháme, jak se dohaduje s někým půl hodiny po telefonu. Pak s námi prohání svůj hlučný vzdušný člun močály hlava nehlava, žaludek nežaludek přes všechny travnaté drny, trouchnivějící kmeny, narůžovělá kolena stromů, obří leknínové lupeny, ježaté rákosí a všudypřítomné bahno. Sotva se vyhne vzrostlým cypřišům a vrbám.
Na airboatu v močálu u Des Allemands
Přitom nám vesele vypráví, jak si bude brát známou americkou zpěvačku Lanu Del Rey. Nakonec vyleze uprostřed pustiny do aligátořího hnízda a hrabe se jim ve vejcích. Kdyby na něj rozzuřená samice zaútočila, jak bychom se odtud, sakra, dostali?
Naštěstí aligátory přitahuje spíše kuřecí v kýblu na palubě než on sám. Podaří se nám tudíž nejen zblízka uzřít jejich drsnou nahnědlou kůži a ostnatý ocas, ale i nahlédnout pár aligátorům přímo do široké zaoblené tlamy s obrovským růžovým jazykem a 92 drobnými zuby.
Aligátorka Anna z airboatu u Des Allemands
„To jsou samice Bella a Anna a samec Baba,“ zahlaholí rozšafně. Nám ale chybí autenticita. Je to takové prvoplánové setkání, když průvodce ví, kde zvířata hnízdí a láká je na maso.
Na aligátořím jezeře
Přejíždíme do Breaux Bridge přes nejdražší dálnici Spojených států, která vede dlouhých 27 kilometrů nad bažinami Atchafalaya. Hloubáme, jak v těchto podmínkách mohli žít Indiáni a Akáďané vyhnaní z Nového Skotska. Ani se nedivím pověsti o vlkodlaku Rougarou, který honil v noci zdejší katolické obyvatele, pokud na zápraží nezanechali třináct mincí. Vlkodlak byl totiž hloupý a uměl počítat jen do dvanácti, tak počítal stále dokola.
U Martinova jezera sídlí jediný provozovatel lodí. Zaplatíme si plavbu s kapitánem na motorové loďce. Sdílíme ji s mladou hispánskou rodinou a jejich psíkem.
Cypřišový les rostoucí v Martinově jezeře (Martin Lake)
V jezeře plave kromě 1 800 aligátorů i cypřišový les. Teď se odráží na hladině v odpoledním slunci. Na větvích visí řetězce španělského mechu. Cypřiše mají odpuzovat komáry, ale mušky a tiplice štípou dál, úplně stejně jako s repelentem.
Kromě aligátorů tu hnízdí na dvě stě druhů ptáků a kapitán Greg nám ukazuje volavky, ibise i kolpíka. Krouží mezi stromy a hledá želvy a aligátory. „Zrána jich tu bylo víc, teď jsou kvůli horku potopení pod vodou.“
Venku je 36 stupňů ve stínu. Sledujeme tlející kmeny a občas na některém z nich polehává zívající jedinec, který byl zřejmě u konce s dechem. Jsem zvědavá, jak jsou staří. Greg nám vysvětluje: „Aligátoři nejrychleji rostou prvních pět let a posléze pomaleji. Většině je mezi 30 a 50 lety. Ale mohou se dožít i stovky,“ hádá pohledem jejich věk. Idylku nám trochu narušuje holčička s poštěkávajícím psíčkem. Máme obavy, aby hladový aligátor nedostal chuť na psí maso a holčička neponořila svou ruku do vody pro upuštěné sluneční brýle. Kapitán je však nekompromisní: „Brýle ani psi se z jezera neloví!“
Zívající aligátor v Martinově jezeře (Martin Lake)
Vcelku jsme si hon za louisianskými aligátory třemi způsoby užili v poklidu bez davu turistů. Jen nám chyběla kuráž přivydělat si jejich lovem. Stačilo, že jsme přežili bez úhony.
A pozor! Ten náš aligátoří průvodce Jeremy až takový blázen nebyl, když tvrdil, že si vezme známou popovou hvězdu Lanu Del Rey. Zpravodajské weby po celém světě na konci září popisovaly, jak mu 26. září v zátoce bažin mezi aligátory zpěvačka hitu Summertime Sadness řekla své ano.
