Věnujete se psaní, ale vystudovala jste archeologii Blízkého východu. Proč jste si vybrala tento celkem neobvyklý obor?
Mě ten obor neskutečně pohltil. Studovala jsem na Masarykově univerzitě v Brně. Celé studium bylo v angličtině a hned první léto jsme byli dva měsíce na vykopávkách v Sýrii, kde měla Masarykova univerzita dům pro vykopávky. Spali jsme na střeše v poušti pod moskytiérou, byli tam škorpióni… Byli jsme teprve v prváku a tam jsem poprvé zabořila rýč do země. Museli jsme se učit arabsky, turecky. Pak vypukla syrská válka, výzkum byl pozastavený a my jsme pak hledali další možnosti.
Nakonec jsem několik let jezdila na vykopávky do Turecka. Byla jsem tam často jediný zahraniční student, kolem mě jen Turci, kteří mluvili lámanou angličtinou, takže jsem se učila turecky, a to mi přišlo úžasné. Časem jsem ale cítila, že bych se chtěla ubírat jiným směrem a i kvůli situaci v těch zemích to začalo být náročné.
Archeologie je taková, že se jí sice můžete uživit, ale musíte ji dělat na sto deset procent. Musíte jí zasvětit celý život, přesídlit na danou lokalitu a všechno obětujete expedici. Já taková nebyla a tak jsem se vrátila k psaní, které bylo mou další vášní. Začala jsem se živit copywritingem a reklamou. Souhrou životních okolností jsem se pak ocitla v Londýně, kde jsem začala psát blog a z něj nakonec vznikla moje kniha Dievča v Londýne.
Na vykopávkách v Turecku
Jak to, že vás osud zavál zrovna do Londýna?
Když jsem archeologii pověsila na hřebík, nějakou dobu jsem pracovala v reklamní agentuře. Pak můj partner dostal pracovní nabídku přestěhovat se do Londýna a já jsem v té době řešila, že bych si ráda zkusila práci digitálního nomáda. A přitom Londýn vůbec není ideální místo pro digitálního nomáda.
Proč ne?
Londýn je neskutečně drahý, takže to není úplně praktické. Ale jelikož se díky manželově práci naskytla zrovna tahle příležitost, rozhodli jsme se ji společně využít a já si tak mohla vyzkoušet práci na dálku, což mě vždycky lákalo.
Kriminalita v Londýně je vyšší a vyšší a stále se to zhoršuje.
Jak jste lockdown v Londýně prožívala?
Británii trvalo dlouho, než zareagovala nějakými opatřeními. Když se tak stalo, tak se mohlo jen na vycházky pěšky a celý život ve velkoměstě ze zastavil. Místa jako Trafalgar Square, Buckingham Palace nebo Covent Garden, která jsou obvykle plná turistů, byla najednou úplně prázdná, lidi vůbec nejezdili metrem. Všude jsme chodili pěšky a z té doby máme Londýn v nohách.
Můžu říct, že v té době bylo v centru Londýna, kde jsme tehdy bydleli, víc obětí na životech za jeden měsíc než v celé České republice. Takže pocity byly smíšené. Ano, chodili jsme si na vycházky, ale na druhou stranu jsme netušili, co bude a kdy se uvidíme s rodinou.
Jak to na vás psychicky působilo?
Mám štěstí, že jsme během lockdownu s manželem neměli ponorku. Když se přestěhujete do zahraničí, trvá roky, než si vybudujete nějaká přátelství. My jsme se tehdy přátelili jen s manželovými kolegy, které jsme nemohli vídat. Bylo to tehdy hodně osamělé. O Londýně se ví, že je to velice osamělé město i za běžných okolností.
Takže to bylo těžké, ale měli jsme drobnosti, kterými jsme si život zpříjemňovali. Například skladatel Andrew Lloyd Weber zpřístupnil své muzikály na Youtubu, takže jsme s manželem „chodili do divadla“. Připravili jsme si jídlo, hezky se oblékli, dali si vínko a dívali se na Cats nebo Fantoma opery. Nakonec jsme skončili u langošů a piva, ale to bylo taky fajn.
Domov na Edward Road na jihu Londýna
Pamatuji si, že svět tenkrát obletěly fotky liduprázdných ikonických míst v Londýně. Šli jste se tam tenkrát podívat?
Centrum jsme měli v docházkové vzdálenosti, takže ano. Já jsem o tom psala blog, takže jsem si v reálném čase zapisovala, co se děje. Mně osobně ta prázdnota vyhovovala, protože mám ráda pomalé cestování a objevování. Byly to zvláštní pocity, nastoupily roušky a respirátory. Byli jsme online v kontaktu s rodinou a ti měli úplně jiné zprávy z domova než my jsme měli v zahraničí.
Měli jsme smíšené pocity, ale byla jsem ráda, že jsem takhle Londýn zažila. Mám ráda historii a tohle mi přišel jako silný historický moment. Pak si ještě pamatuji, když už se otevíralo metro, jak tam stáli ti různí lidé v oblecích a stříkali vozy. To se člověk se cítil jak v nějakém apokalyptickém románu.
Když mluvíte o historických okamžicích, jedním z nich byl pro Británii i brexit. Jaká byla v té době v Anglii nálada?
Záleží, v jaké okrsku jste se pohybovala. Celkově tam samozřejmě byla nejistota, jak to všechno bude, protože Británie se hodně spoléhala na práci imigrantů a dodnes si myslím, že tohle nemají vyřešené. My jsme si museli kvůli brexitu zažádat o „pre-settled status“, něco na způsob povolení k přechodnému pobytu. A to jsme dostali.
Pamatuji si, že část společnosti byla nadšená a chodila s oslavnými transparenty a část zase byla nešťastná. V každodenním životě Britů se ale myslím nic nezměnilo.
Mudchute Farm je farma s výhledem na moderní zástavbu Canary Wharf, která je volně přístupná a je to netradiční místo na výlet
Myslíte si, že imigrantů v Londýně po brexitu celkově ubylo?
Londýn zůstal kosmopolitní. Británie hodně řeší nelegální migraci versus legální. Na tu legální se naopak dívají velice kladně. Stále je úplně běžné, že máte lékaře se jménem, které vůbec nedokážete vyslovit. Nebo mi jednou brala krev Afričanka, která mi popisovala, jak odběr krve probíhá u nich. Přitom byla velmi šikovná.
V Anglii je třeba zbavit se předsudků. Jeden ze šesti obyvatel žijících ve Spojeném království se narodil někde jinde. Pravdou je, že v některých částech Anglie teď probíhají velké nepokoje, jejichž podstatou je, aby Britům přistěhovalci nebrali, co jim podle nich náleží. Nálada je tam teď taková všelijaká.
I proto jsme se nedávno s rodinou vrátili zpátky do Brna, protože jsme uznali, že teď je to tam velmi složité. Bavili jsme se se stěhováky, kteří stěhují Čechy a Slováky, a ti nám potvrdili, že se teď lidi vrací zpátky ve velkém. Už tam nejezdí za výdělkem, ale čím dál tím víc lidí si naopak uvědomuje, že to tam není lepší, že tam ulice nejsou dlážděné zlatem.
Zažila jste někdy, že by vám místní dávali najevo, že jste cizinka „z Východu“?
Hodně záleží, jakou práci děláte. Pokud děláte špatně placené práce, a ještě jste tam jako migrant nelegální, tak se na vás lidi určitě dívají skrz prsty. Já osobně jsem se s tím nikdy nesetkala. Pracovala jsem na dálku v marketingu a naopak u mě to brali jako zajímavý příběh a bavili se se mnou víc o Praze, Brně nebo o slovenské přírodě.
V Anglii jsme žili dvakrát, poprvé jsem tam pracovala a podruhé, když jsme se vrátili, tak jsme měli malého syna a já jsem s ním byla doma. Naše sousedka byla Polka a jako první ze sousedů nám doslova otevřela dveře a pozvala nás na kávu. Je pravda, že když svůj příběh porovnám s ostatními přistěhovalci, tak my jsme měli štěstí na dobré sousedy.
Při našem druhém pobytu jsme žili ve 150 let staré viktoriánské chaloupce. Bylo to v Penge, což je jihovýchodní předměstí Londýna. Ty domky byly jedním z viktoriánských projektů, jak snížit chudobu a nabídnout pracující vrstvě bydlení. Všechny tyhle domky byly na seznamu kulturních památek a ti lidé, co v nich žijí, se navzájem znají.
Mají dokonce svou facebookovou skupinu a organizují si třeba prohlídky zahrad. Byl tam mix všech možných národností. Od Indů, Poláků až po anglické starousedlíky. Nikdo tam nikdy nerozlišoval, kdo je odkud a naopak se nás vyptávali, protože je zajímal náš příběh. Nikdy jsme se nesetkali s diskriminací. Když jsme odcházeli, tak nám napsala stará paní, sousedka z Francie, ručně dopis a poděkovala, že jsme byli skvělí sousedi.
Na zahradě nechyběly Ellie ani palmy a banánovník. Banány v britském počasí bohužel nedozrály.
O Londýnu se ví, že je jedním z nejdražších měst na světě. Jak jste drahotu řešila, když jste tam žila s rodinou?
Londýn je opravdu drahý. Poté, co se nám narodil syn, jsme tu drahotu pocítili i víc. Zajímavé je, že v Londýně si lidé moc nevaří. Nejedí obědy jako my, třeba polední menu s polévkou v restauracích vůbec nenajdete. Lidi často chodí na brunch, na oběd si dají sendvič nebo salát a pak si vaří večeři jako hlavní jídlo dne. Tím, že jsem byla doma, tak jsem hodně vařila a na tom se mi podařilo ušetřit.
Největší položkou byl nájem. Měli jsme štěstí, že jsme žili v řadových domcích na okraji. Je tam samozřejmě také drahá doprava, takže jakmile vytáhnete paty z domu s nějakým naplánovaným programem, tak peníze lítají. Ale pokud se jdete na půl dne projít se psem, tak neutratíte nic. Takže my jsme problém neměli, což bylo asi dané také naším životním stylem.
Ale růžové to nebylo. Jsou tam extrémní ceny energií, životní úroveň lidem klesla, a i to souvisí s tím, že jsou lidé nespokojení a vyčerpaní.
Ellie Šedivá
|
Co je podle vás hlavním důvodem poklesu životní úrovně?
Myslím si, že je to kombinace více faktorů. Jedním z nich je nárůst cen bydlení. Například nájem vám spolkne víc než polovinu platu, a to není málo.
Lidé jsou už dlouho nespokojení s vládou. V našem okolí měla velmi silnou podporu strana labouristů, lidé si dávali letáčky do oken. Ale ta krize je kombinace všeho včetně nějaké všeobecné světové krize.
Jak jste řešili péči o dítě? V Anglii státní školky fungují jen šest hodin denně…
Malého jsme nedali do školky a já zůstala doma. Naštěstí jsme si to mohli dovolit. Dělá to tak hodně rodin, protože plnou školkovou docházku si jednoduše nemůžou dovolit.
Žena buď zůstane doma, nebo pak je úplný opak, že se žena vrací do práce velmi brzy, pokud měla dobrou práci. V Anglii neexistuje mateřská, tak jak jsme my zvyklí, dva nebo tři roky. Pokud jdete v centru Londýna do parku, tak zjistíte, že sedm z deseti matek vlastně nejsou matky, ale chůvy, protože matky jsou dávno v práci, aby vydělávaly. Často jsme si s manželem říkali, jak to tam ti lidé zvládají. My jsme si vypomáhali občasnou chůvou. Já mám štěstí, že můžu pracovat z domova, ale bylo to náročné.
Vy už jste téma přátelství nakousla a já se k němu ještě vrátím. Z vlastní zkušenosti vím, jak je obtížné najít si v Londýně přátele. A když už si kamarády vytvoříte, tak můžou bydlet na jiném konci města a vy za nimi třeba dvě hodiny dojíždíte. Jaká byla vaše zkušenost?
Když jsme se do Londýna vrátili podruhé, měli jsme tam kamarády už z první éry. Oni se ale pak ocitli hrozně daleko od nás. Jedni z nich měli dítě v podobném věku, tak jsem se těšila, jak se budeme vídat. Ale nakonec to vůbec nebylo reálné. Lidé tady si moc neumí představit, že přesouvat se v Londýně hodinu jednu cestu je vlastně v pohodě. Takže ano, některá přátelství kvůli tomu zamrzla na mrtvém bodě. Za rok a půl jsme se neviděli ani jednou.
Pak jsme si našli ještě jedny kamarády blízko, měli stejně jako my jezevčíka a byli velice milí. Pamatuji si moment, který má asi každý expat, kdy u mě nastal bod zlomu. Byla jsem osamělá a chyběl mi domov. Na vycházce jsem si říkala, že kdybych si našla aspoň jednu dobrou kamarádku, někoho, s kým si povyprávím víc než jen o počasí, tak by to bylo skvělé. No a nakonec se mi to podařilo. Když jsme odcházeli, tak jsem jí to napsala.
Crystal Palace Subway Station
Nemusíte mít dvacet třicet kamarádů, ale stačí pár těch dobrých. Znám ten pocit z vykopávek, že jsem byla obklopená lidmi, ale přitom jsem byla sama. Takže s vámi určitě souhlasím, že najít si přátele v Londýně je velice těžké.
Londýn pro pokročilé nabízí úžasné výhledy a minimum turistů |
Některé části Londýna nemají nejlepší pověst, hlavně kvůli napadením a pobodáním. Vyrážela jste i do těchto oblastí, nebo jste se jim spíše vyhýbala?
Většinou se pohybuji v klidných čtvrtích jako je Kensington nebo Hampstead a tam je to v pohodě. Určitě si myslím, že je třeba dávat si pozor mnohem více než třeba u nás. Mně osobně se nikdy nic nestalo, ale jsou určitě části, kde bych nešla po setmění sama.
Zároveň vás můžou okrást za bílého dne na Trafalgar Square nebo Piccadilly. Co se týká útoků, nejčastěji útoků s nožem, tak si myslím, že je to dané oslabením policie. Co mi přišlo nejděsivější bylo, když se to stalo na trase našeho vlaku, kde jsem jezdila s dvouletým synem. Někoho tam napadli a pobodali.
Jinak v naší čtvrti na jihu se hodně vykrádají auta. Všimli jsme si toho u sousedů, kteří si sdíleli na Facebooku videa, kdy šel člověk v mikině a zkoušel jedno auto za druhým. Někteří starousedlíci se nezamykají, ale my jsme na to velmi dbali. Určitě to ale není jen nepozorností lidí, ale i zvýšenou kriminalitou. Mám pocit, že kriminalita v Londýně je vyšší a vyšší a pořád se to zhoršuje.
Je tam i větší nepořádek, a to dříve taky nebývalo. Lidem se možná hůř žije nebo jim přestává záležet na věcech. Když jsme se poprvé přistěhovali do Londýna v roce 2019, tak jsem měla pocit, že je to relativně čisté velkoměsto a teď mi Londýn připadá špinavý. Jako kdyby lidi rezignovali. Velcí nepřátelé jsou i lišky. Když necháte v koši nedojedené jídlo, tak to lišky rozcupují po celé ulici, ale nikdo to pak nejde uklidit. Lidi si před dům položí pytle s odpadky a oni to často nevyvezou, protože to dali to špatného pytle. Odpadky jsou v Londýně velké téma.
Lišky jsou v Londýně považovány za havěť, protože dělají nepořádek a rozhazují odpadky
Vrátím se ještě k archeologii. O Londýně se ví, že tam lze najít hodně historických artefaktů. Zúčastnila jste se někdy takového hledání?
Už když jsem přišla do Londýna poprvé, chtěla jsem to zkusit. Nakonec se mi povedlo zúčastnit se procházky s archeology po břehu Temže. Té aktivitě se říká mudlarking a původně ji dělaly chudé děti, které chtěly pomoci rodičům uživit se. Hledaly cokoliv, co by se dalo prodat. Kus obrazu, mince, dřevo, cokoliv, co se dalo zpeněžit. Dnes mudlarking označuje podobnou aktivitu, na kterou je třeba mít licenci.
Většinou platí, že pokud něco najdete na zemi, tak si to můžete nechat, ale pokud hrábnete lopatkou a najdete to v zemi, tak to musíte vrátit. V poslední době se licence přestaly vydávat, protože jich, možná I kvůli pandemii, bylo vydáváno příliš. Takže teď je jediný způsob, jak se k mudlarkingu dostat, právě vycházka s archeologem. Existují stránky, kde si zarezervujete prohlídku. Během ní procházíte město a přitom se dozvíte hodně zajímavostí. Proč se ulice jmenují, tak, jak se jmenují, jak se město rozrůstalo a jak se měnilo koryto Temže. Je třeba mít gumáky, nepromokavé oblečení a můžete jít sbírat.
Procházky za mudlarkingem pořádá Thames Explorers Trust
Co se dá během takové procházky najít?
Obvyklé jsou třeba knoflíky, které odpadly z vojenské uniformy, odznaky náboženských poutníků, střepy z římské, tudorovské nebo viktoriánské keramiky, tabákové dýmky. To všechno můžete najít v naplavenině u Temže. Málokdo ví, že Temže podléhá přílivu a odlivu a několikrát denně mění svou hladinu, protože je hodně blízko moře.
Když je odliv a odkryjí se břehy, tak je tam možné najít hodně věcí. Archeolog vám to pak pomůže roztřídit, vyhodnotí, co jste našli a pak byste to tam měli nechat, vrátit to Temži. Pokud je to něco, co by se mohlo umístit v muzeu, tak si to průvodce vezme.
Můžete dát na závěr čtenářům nějaké tipy na skrytá zajímavá zákoutí Londýna?
Určitě stojí za to udělat si výlet do Greenwich nebo Canary Wharf. Tam je to velmi pěkné, zajímavé a jezdí tam linka metra DLR. Mezi nimi je pěší tunel pod Temží Greenwich Foot Tunnel, kde se dá bez vstupného projít. Ten sice není ani pěkný, ani voňavý, a říká se, že v něm straší, ale je to určitě zajímavé.
Do Greenwich můžete jet také lodí, fungují tam uber boats, které jsou součástí MHD. Canary Wharf leží na poloostrově Isle of Dogs a tam je přímo pod mrakodrapy velká farma Mudchute Farm. Vstup je tam zadarmo a chovají tam všechno od alpak, oslíků až po krávy a prasata. Ovce se tam pasou na svahu, za nimi vidíte mrakodrapy a kolem přistávají letadla. A to je místo, které v Londýně málokdo zná.
Při mudlarkingu lze nalézt i tabákovou dýmku
Druhé místo je spíše pro fajnšmekry, kteří už ta hlavní místa v Londýně viděli. Jmenuje se Crossness Pumping Station a je to viktoriánská stanice, která dřív sloužila k odčerpávání odpadních vod z Londýna. Kdysi dávno byl Londýn extrémně špinavý a dokonce bylo období v soudobých dějinách nazývané „Great Stink“ (Velký smrad), a to se muselo nějakým způsobem řešit. V té době se postavil systém stanic, který odčerpával odpadní vodu pryč z měst. A protože to bylo ve viktoriánské éře, kdy lidi všechno rádi zdobili, tak ty stanice byly často jako paláce, a to je právě případ Crossness Pumping Station.
Jsou tam čtyři veliké parní stroje, vše krásně zdobené a vypadá to tam trochu jako na Titanicu. Dají vám tam helmy a ochranné brýle a ta prohlídka je velice zajímavá. Doveze vás tam parní vláček a dozvíte se tam hodně moc o londýnských dějinách, třeba epidemii cholery. Je to určitě jedno z nejfotogeničtějších míst v Londýně.
Teče vám do bot? To už k posezení ve White Cross u nábřeží Temže patří |
Další tip je ve čtvrti Crystal Palace, kde kdysi skutečně stával skleněný palác. K paláci vedla železnice a když Crystal Palace vyhořel, tak kolem zůstaly jen sochy sfing a různé další pozůstatky, které jsou tam dodnes. No a v té čtvrti se pořád zachoval podjezd Crystal Palace Subway Station, který je architektonicky neskutečně krásný.
Často se ocitá i na obálkách knih a lidi netuší, odkud to je. Ta stanice byla hodně dlouho opuštěná, pořádaly se tam nelegální rave parties a dnes tam prý straší. Velmi dlouho ji rekonstruovali a teď v září ji otevřeli pro veřejnost. Crystal Palace je takové londýnské San Francisco. Je kopcovité, jsou tam krásné výhledy, dobré restaurace, velký park spojený s viktoriánskou historií a právě tahle nově otevřená stanice.
Kdybyste ještě na závěr chtěli nějaký podzimní tip vyloženě teď kolem Halloweenu, tak kolem Londýna a celkově v Anglii se v tomto období dají navštívit tzv. pumpkin patches - dýňové farmy, kde si můžete přijet nasbírat dýně na výzdobu nebo polévku. Hodně často se s tím pojí různé podzimní zvyklosti a tradice, chodí tam strašáci, hraje živá hudba, pečou se voňavé koblihy a samozřejmostí je pumpkin spice coffee.
