Vzpomínky na San Francisco rezonují také tramvajemi a dlouhatánským mostem - tam na druhé straně světa se jmenuje Golden Gate Bridge, tady Ponte 25 de Abril. Je možná ještě jedna spojitost se San Franciskem - ozvěna dávných zemětřesení.
A přitom je to s ničím nezaměnitelný a neopakovatelný Lisabon, metropole Portugalska, na široké řece Tejo, řece tak široké svým ústím, že připomíná moře.
Ostatně je těžké rozlišit, kde ještě je řeka, a kde začíná Atlantik - přitom Lisabon leží sedmnáct kilometrů od oceánu. Vody Teja však z Lisabonu dělají přímořské město se vším všudy, i se zaoceánskými loděmi zakotvenými u nábřeží, i s vůní tresky, "národní ryby" Portugalska, servírované v hospůdkách třeba fascinující čtvrti Alfama s ještě více fascinujícím výhledem na město pod ní.
A dnešní Lisabon je také i EXPO'98, hrdá vizitka Portugalců, že drží krok s moderní Evropou, že už nejsou z té malé zapomenuté země stěsnané mezi Španělsko a Atlantik.
Pro amerického spisovatele Johna dos Passose byl Lisabon ztělesněním spící nostalgie, Francouz Antoine de Saint-Exupéry definoval své lisabonské pocity jako smutný a projasněný ráj, jeho dříve narozený krajan markýz de Sade obdařil město přídomkem "vášnivý Lisabon uprostřed záští." Básníci ještě mluví o tajuplné melancholii města nad Tejem, o které nejlépe vypovídají tehdy, když sní o Lisabonu v Lisabonu večer co večer nad sklenicí vína a vciťují se do teskných melodií fada.
Lisabon nemá jen jednu tvář.
Čtvrť Alfama: Kdo by uvěřil, že tato romanticky zanedbaná a chudá část na kopci pod hradem svatého Jiří, Sao Jorge, byla kdysi nejvěhlasnější čtvrtí města? Opustili ji bohatí měšťané ze strachu před zemětřesením - a přitom tady budovy ono strašlivé zemětřesení 1. listopadu 1755, v den Všech svatých, většinou přestály, zatímco dole ve městě ty domy, co přežily otřesy, zničil požár či vzedmuté vlny Teja. Byla to přírodní pohroma, či trest boží? ptala se celá tehdejší Evropa, zděšená tím, co se odehrálo na samém okraji kontinentu - jen v samotném Lisabonu přišlo o život na patnáct tisíc obyvatel. A mnozí zahynuli v kostelích, kam se ono tragické ráno vypravili na sváteční mši... Tehdy Voltaire mohl konstatovat, že osud Lisabonu jen svědčí o tom, jak člověk je slabý a bezmocný.
"Pohřběte mrtvé a nakrmte živé," reagoval hned pragmaticky na neštěstí ministr krále Josefa I., pozdější markýz de Pombal. Vše zlé je k něčemu dobré: díky markýzovi z trosek vyrostla nová čtvrť, narýsovaná jak podle pravítka. Baixa, Dolní město, nynější rušné obchodní centrum metropole - banky, kanceláře, obchody, táhnoucí se od velkolepého čtvercového Obchodního náměstí na břehu Teja až po Avenida da Liberdade, lisabonské obdoby pařížské třídy Champs Elysées. A Rossio, ústřední náměstí Baixy, s kavárničkami a restauracemi i divadly je oblíbeným místem snad všech Lisabonců.
Chcete-li se z Baixy dostat o "poschodí" výš, na kopcovitou čtvrť Bairro Alto, ten nejpohodlnější způsob je použít ... výtah. Dvaatřicet metrů výškového rozdílu mezi ulicemi zvládne železný Elevador de Santa Justa bez problémů - i když je už takřka stoletý. A Bairro Alto taky stojí za návštěvu, je to jedna z nejmalebnějších částí města s levnými restauracemi "tascas" či řemeslnickými dílnami.
Kdosi velmi případně nazval Portugalce, že jsou Skandinávci jihu. Neměl tím na mysli blahobyt Seveřanů, nýbrž jejich zádumčivou melancholii, jíž se tak liší od svých románsky hlučnějších a veselících se bratranců ve Španělsku, Francii či v Itálii. Snad k tomu přispěla nostalgie po vytraceném bohatství kdysi světové velmoci, život ve stínu většího souseda - Španělska, loučení s námořníky, kteří se vydávali do neznáma, i desetiletí izolace země za Salazarova režimu. Možná, že v tom je i trocha podoby s českými zeměmi - my máme pověst o blanických rytířích, kteří jednou přijdou na pomoc, Portugalci zase legendu o mladičkém králi Šebestiánovi, který se v létě 1578 kdesi ztratil ve válečné vřavě v Maroku, že se jednoho dne poslední potomek královského rodu vrátí...
I tyto pocity vyjadřuje hudba a písně Lisabonců, fado, smutek a touha po něčem, čeho nebylo dosaženo.
Nasytí-li vás lisabonské ulice i tři desítky muzeí, zajděte si poslechnout navečer do nějaké zastrčené kavárničky fado. Jak napsal jeden místní básník, fado jsou ztělesněné slzy vdov a milenek ztracených námořníků.
A Lisabon má ještě dalších tisíc tváří.
