Po té skále jsem se rozběhla, jako by mi bylo dvacet. Proč ne, držím se lana, u každé skoby stačí jen přecvaknout jednu i druhou karabinu. Létala bych nadšením. Jenže stačí pár minut a jsem strachy přikovaná k zemi.
Skála končí, ale via ferrata pokračuje. Na jiné skále na protějším břehu dravé řeky. "Prostě to musíš překročit,“ trvá náš horský vůdce Patrick Ribis na tom, abych šla dál. Jemu se to mluví, měří skoro dva metry. Já mám o čtyřicet centimetrů míň. Prostě tam nedošlápnu.
Ale najednou jsem tam. Můj mozek dostal dvojnásobnou dávku adrenalinu. Klidně pak přes řeku prosvištím zavěšená na lanové skluzavce, a kdybych měla tu možnost, vlezla bych i do průrvy na ledovci, kam jsem se včera bála slanit.
I takhle umí nadchnout Tyrolsko, jeho údolí Stubaital a novinka, kterou tady vybudovali horští vůdci podobní Patrickovi - vysokohorská stezka uprostřed unikátního vodního systému WildeWasserWeg.
Toto lákadlo Stubaiských Alp je přístupné teprve druhým rokem. Stezka s "divokou vodou", která je součástí chráněného území WildeWasserPark, umožnila i obyčejným turistům sáhnout si při cestě mezi skalami na ledovce, dravé řeky, a dokonce i vodopády.
"Mám tohle údolí rád. Přestože se tady testují nejnovější technologie lanovek nebo sněžných děl, žádnou velkou infrastrukturu tu nenajdete," tvrdí místní horal Patrick, který naší mezinárodní osmičlenné výpravě dělá průvodce.
Vodopád Grawa. Až k jeho okrajům vede nová stezka WildeWasserWeg
Hřbitovní mraky
Je pátek ráno, polovina září. Noc na dnešek jsme strávili na horské chatě Dresdner Hütte ve výšce 2 308 metrů, která je jen kousek od mezistanice lanovky z vesnice Neustift na ledovec Stubai. Po včerejším pěkném počasí není ani stopy. Převalují se přes nás těžké mraky, přesto stoupáme do sedla Peiljoch. Čeká nás asi 350 metrů převýšení. Kousek pod sedlem se stezka (značená jako černá - nejtěžší) po kamenech a suti mění už jen v holou skálu. V místech, kde nabírá největší sklon, se raději navazujeme na lano.
Ani ne po dvou hodinách jsme nahoře. Peiljoch na první pohled působí jako obrovský hřbitov, kolem nás jsou tisíce kamenných mohyl. Dál v mlze se dá tušit přítomnost skal, ale nevidíme skoro nic. "Hory jsou nevyzpytatelné, ještě se budeme divit, co možná uvidíme," varuje Patrick, ale zároveň doufá, že počasí se přece jen umoudří a my dohlédneme i na ledovec, který podle něj máme na dosah.
Děje se však přesný opak. Prší, už není na co čekat. I sestup s pětisetmetrovým převýšením se dá absolvovat po černé trase, ale my volíme mírnější červenou. Hlavně proto, že vede přímo k jazyku ledovce Sulzenau. Za půl hodiny jsme na hřebeni morény, kterou před sebou ledovec vytlačil. Ještě nedávno sahal led až sem. Teď nás od jeho hrany dělí ještě několik desítek metrů kamení a jezero, do nějž tající led odkapává.
Statistiky potvrzují, že místní ledovce tají až neuvěřitelnou rychlostí. Jen v roce 2008 ztratily na délku v průměru skoro třináct metrů, některé dokonce i čtyřicet. Obyvatele údolí to ale netrápí. "Horší, kdyby to bylo naopak," krčí rameny Patrick. Než nás pustí na křupající krustu ledovce, pobíhá sem tam a hledá trhliny. U jedné se zastaví a chystá úspěšnou atrakci. Kolegův cepín a turistické hůlky zapasuje mezi pukliny, spojí lanem, které zahrabe do sněhu, a postaví na ně nejtěžšího z mužů. Zvláštní jištění, ale díky němu mohou tři lidé slanit až na dno průrvy. Tuhle podívanou si zakazuji, i když jsem si jistá, že toho budu litovat.
Italský člen výpravy Giorgio slaňuje do průrvy na ledovci
Obavy z elektráren
Od ledovce je to ještě asi hodina cesty na chatu Sulzenau Hütte. Přivítala nás vytopená hospoda, sympatický pan domácí, hrachovka a kořalka z kořínků hořce, která prý chutná, jako když olíznete skálu.
Norbert Schöpf a jeho žena Rebecca jsou už několikátou generací rodiny, která si chatu pronajímá a provozuje. I když provoz to není moc dlouhý. Začíná v červnu a končí na přelomu září a října. "Hlavně skialpinisté na nás tlačí, abychom otevřeli i přes zimu, ale nechceme pokoušet osud. Před lety část chaty zničila lavina," vysvětluje Norbert.
On a Patrick pracují přes zimu jako lyžařští instruktoři a oba se spolu s dvacítkou podobných nadšenců podíleli na stavbě stezky WildeWasserWeg. "V podstatě jsme propojili několik už dřív existujících stezek, ale například k vodopádu Grawa jsme museli vybudovat tři kilometry úplně nových chodníků," popisuje Norbert.
Spíš než přívaly turistů děsí horaly plány místní energetické společnosti. Ta chce využít ledovcových řek k výstavbě vodních elektráren. "Zatím je plánuje několik kilometrů odtud. Ale za pár let jim voda přestane stačit a budeme je mít dvě stě metrů od chaty," bojí se Norbert.
Horská chata Dresdner Hütte ve výšce 2 308 metrů
Záchrana vrtulníkem
Sulzenau Hütte je místem, kde se dá strávit dopoledne, aniž se člověk jedinou minutu nudí. Vyzkoušet tu můžete cvičnou "adrenalinovou" via ferratu, lanovou skluzavku "flying fox" nebo trénovat balanc na slacklajně. My se tu takhle bavíme, zatímco čekáme na vrtulník, kterým se má zraněný italský kolega Giorgio dopravit k lékaři. Ale je špatné počasí, bude proto cestovat trochu dobrodružněji - v otevřené dřevěné bedně zásobovací lanovky. Když sestupujeme do údolí a Giorgio se pomalu sune zavěšený stovky metrů nad námi, jsem ráda za pevnou půdu pod nohama.
Asi po dvou hodinách cesty s pětisetmetrovým převýšením na stezce nepříjemně houstne provoz. V protisměru přibývá jednotlivců i školních tříd. Všichni chtějí vidět vodopád Grawa. I na podzim budí tenhle jedinečný přírodní úkaz respekt, jak asi musí hučet při jarním tání!
Slacklajna. Jedna z atrakcí v okolí chaty Sulzenau Hütte
Horský vůdce Patrick Ribis staví kamennou mohylu
Na cestě zpět do vesnice Neustift se zastavujeme v restauraci - salaši pod jednou ze sjezdovek. Majitel je farmář a v kuchyni má výborného kuchaře. Na stůl snesl snad všechny tyrolské speciality. Obalované i přírodní kuřecí řízky, špek, opečené párky, k tomu plátky brambor, kysané zelí, špekové knedlíky i špecle.
Špinaví a unavení jsme ještě stihli i velkou podzimní slavnost v centru obce - shánění kravských stád dolů z pastvin. Proudem tu teče pivo i pálenky, na pódiu vystupují místní spolky a koupit se tu dají místní speciality. Já si na doporučení v místním marketu vybrala zillertalský "graukäse", něco jako tyrolské tvarůžky. Sýr smrděl tak, že zamořil i pendolino do Olomouce. Byl výborný, ale na tvarůžky z Loštic neměl.
může se hoditCo je Stubaital*údolí vzdálené jen asi dvacet kilometrů od Innsbrucku, hlavního města rakouské spolkové země Tyrolsko Kde se ubytovat?V údolí Stubaital můžete bydlet na tradičních farmách, v soukromí rodinných penzionů, je tu i jeden pětihvězdičkový a čtyři čtyřhvězdičkové hotely. Objednat bydlení a zjistit jeho cenu můžete na www.tyrolsko.cz. Noc ve čtyřhvězdičkovém hotelu stojí 50-70 eur na osobu, nocleh na horské chatě přijde na 10-20 eur Kde leží WildeWasserPark* táhne se ze Stubaiského ledovce do údolí Stubaital Užitečné kontaktywww.tyrolsko.cz
|
Na cestě redaktorky se podílela Tirol Werbung, tyrolská organizace cestovního ruchu
